Tisíc nocí pokouším se
namluvit si, že jsi jiný,
avšak slzy mého srdce
jsou důsledkem tvojí viny.

Stejný jako všichni kolem,
zaslepený, neslyšící.
Jak ubíjí tvůj nezájem
moji duši úpějící!

Potřebuju tvoji lásku,
když přichází temnoty čas,
přes oči mám ze slz pásku,
strhne ji z nich už jen tvůj hlas.

Uvědomuješ si tedy,
jak ničí mě tvé mlčení?
Vzpomeneš si na mě někdy
v neustálém přehlížení?

Stavíš mezi námi hradbu
a lámeš mé srdce slabé,
přerušuješ naši skladbu,
trháš pouto, které máme.

Dal jsi mi kdysi naději,
vrátils do života sílu,
a teď jen o to snadněji
rveš na kusy moji víru.

Přesto stačí dvě tvá slova,
abys zboural tuhle stěnu,
běžím k tobě zpátky, znova,
marně doufat v marnou změnu.