Byla jsem vždy tvou oporou,
i v časech nejhlubší půlnoci,
zůstávala jsem podporou,
když ohně žhnuly do noci.

Vzala bych si tvé bolesti,
odháněla tvé démony,
bila se za tvé radosti,
když tys byl příliš znavený.

Však tys mě nikdy nespatřil,
před očima měl jsi mlhu,
a nikdy jsi mi nepatřil,
víckrát sobě nepomohu.

Sedím na dně ve své hrobce,
zaživa pohřbená v zemi,
za mřížemi v zlaté kobce,
kterou ty sám postavils mi.

Rozpadám se ve vír sazí,
uvězněná v žalu kleci,
vytvořily ji mé slzy,
nesnesu to, víc už nechci.

A rozpadá se celý svět,
dnes večer skončil jeho čas,
radost se mění v zvadlý květ
a duše zmírá v každém z nás.

Jenom ta tvá nezmítá se,
jenom z té tvé nářek nezní,
vždyť už dávno tvoje srdce
patří té, která z něj není.