Calesse

Jak se to stalo, to jsem nevěděla. Co jsem ale věděla jistě, bylo to, že jsme se v jednu chvíli hádali a v druhou mně drsně políbil. On. Nejobávanější ze všech upírů a nejspíš i ostatních bytostí, mi ukázal svou slabinu. A tou jsem byla já.

Já, která jsem se ho snažila zabít. Já, obyčejná holka, s francouzskými kořeny a snem dostat se do Bratrstva a vysloužit si křídla. Bylo to směšné, ale nic to neměnilo na faktu, že mě právě políbil. Rychle a surově. Jakoby si chtěl cosi dokázat.

Na malý okamžik, právě tehdy, kdy se ode mě odtáhl jsem v jeho očích a tváři viděla tu lidskou stránku, kterou v sobě měl. Ale byl to jen okamžik, než jeho rysy znovu ztvrdly, a on se na mě podíval jako na něco podřadného.

Čekala jsem, že něco řekne a možná i měl potřebu okomentovat to, co právě udělal, ale nestalo se tak. Místo toho se ode mě odvrátil a znovu mě za sebou táhl jako kus hadru. Došlo mi, co to znamená. Nebudeme se bavit o něčem, co se nestalo.

Prozatím.

„Tady to je." Promluvil konečně po dlouhé půlhodině, když jsme zastavily před ponuře vyhlížející budovou s dřevěnou cedulí nad hlavními dveřmi hlásající jméno klubu. Bloody Mary.

„Originální název." Podotkla jsem, ale nenamáhal se na mě ani podívat. Proti mojí vůli mě to urazilo. Neudělala jsem přeci nic špatného.

„Tak jdeme. Drž se u mě." Přikázal mi panovačným hlasem a já protočila očima. Jako bych se o sebe nedokázala postarat sama.

Jenže hned jak jsme vešli dovnitř, uvědomila jsem si, proč mi to říkal. Ten klub byl plný k prasknutí, a kam jsem jen dohlédla, byli samí upíři a další bytosti. Neviděla jsem žádné lidi. Ohromeně jsem zůstala stát a zděšeně jsem se rozhlížela kolem. Přeci jsem tu nebyla jediný člověk. To nebylo možné. Že ne?

„Řekni, že tu nejsem jediná, které bije srdce." Zašeptala jsem a doufala jsem, že mě před dunící muziku slyšel.

„Technicky vzato. Mě srdce bije taky. Ovšem je to velmi a velmi pomalé. Než bys uslyšela druhé bouchnutí, můžou uplynout i roky. Nebo desetiletí." Ozvalo se mi těsně u ucha, až jsem sebou leknutím trhla a odtáhla se.

„Ty víš, jak jsem to myslela!" obořila jsem se na něj a on se jen líně usmál, jako bych byla jen malá hloupoučká holka.

„Jsou tu lidé ..." řekl a jedním prstem ukázal na jednoho, který vypadal jako loutka z divadla. Nepřítomně se usmíval jako by byl na drogách a náramně si ten stav užíval.

„Ale i čarodějnice ..." pokračoval a přesunul prst na druhý konec klubu, kde se bavilo několik žen a nasupeně si nás měřily. Každá z nich měla ve vlasech korálky, a tak trochu vypadaly jako hippie, ale ne ti mírumilovní, kteří objímali květinky. Tohle byly pekelně nasrané bytosti a jejich hněv byl mířený na Christophera, tím jsem si byla jistá.

„A vlkodlaci ..." dodal ještě a ukázal mi tři bytosti v chumlu, kteří si nás pro změnu prohlíželi s neskrývaným zájmem.

„O vlkodlacích si mi ještě neříkal. Na čí jsou straně?" zeptala jsem se a Christopher se na mě s trhnutím podíval. Vypadalo to, že se nad něčím zamyslel a vůbec nepočítal s tím, že se ho na něco zeptám.

„Vlkodlaci jsou příliš hloupý na to, aby chápali, o co tu jde. Jsou nestranní. Jinými slovy jsou to nájemní žoldáci, kteří zabijí toho, na koho jim ukážeš. Ovšem není to služba zadarmo. Prostě bojují na straně toho, kdo dá víc." Pokrčil rameny a kývl na jednoho z nich, který mu kývnutí oplatil. Aha, takže s nimi už měl také zkušenost.

„A upíry asi poznáš." Ukončil to a volně mávnul do prostoru kolem sebe. Opsal přitom prostranství celého klubu.

„Chceš se s někým z nich skamarádit?"

Nic jsem neříkala, ale i tak se na mě díval o chvíli déle. Nakonec jsem zavrtěla hlavou.

„Prostě se drž v mé blízkosti a nic se ti nestane. Je to jednoduché."

Ironicky jsem se na něj zašklebila, ale musela jsem přiznat, že ze všech lidobytostí, které jsem tu viděla, byl právě Christopher to nejmenší zlo. To jsem si alespoň snažila namluvit.

Po krátkém váhání, kdy držel napřáhnutou pravou ruku, jsem do ní zahákla svou levou a nechala jsem se jím vést středem jakéhosi tanečního parketu.

Bylo působivé sledovat, jak se nám všichni klidili z cesty. Kráčela jsem po jeho boku a sledovala dění kolem. Nemohla jsem si nevšimnout, že dokonce páry, které se muchlovali v zadních uličkách, s tím přestali, aby si nás prohlédli.

„Nejsem si úplně jistá, jestli se mi líbí, jak na nás všichni zírají." Zašeptala jsem a Christopher se ke mně naklonil.

„Nezírají na tebe Cal. Zírají na mě. Zabil jsem hodně lidí, čarodějnic, ale i upírů a vlkodlaků. Jsem vlastně nepřítel všech." Odpověděl mi a já se na něj zadívala. Mluvil vážně, ale zároveň se lehce usmíval. On na to byl hrdý, došlo mi vzápětí.

„Ahoj Chrisi." Pozdravil ho starší, ženský hlas a já se ohlédla k baru po tom troufalci, co ho tak oslovil. Byla to žena ve věku asi tak něco přes třicet let, která tu dělala barmanku. Dlouhé černé vlasy, které jí sahaly, až k pasu měla vzadu na týle sepnuté do volného drdolu. Na sobě měla bílou rozevlátou halenku s volnými rukávy a černé upnuté kalhoty. Měla dokonalou postavu. Usmívala se na nás a pozorně si nás prohlížela, tedy hlavně mě. Ona byla jediná, která mi věnovala pozornost. Mě a ne Christopherovi.

„Matko." Odpověděl jí pomalu můj doprovod a já po něm střelila pohledem. Matko?!

„Kdopak je tahle krásná mladá dáma? Slyším její srdce i přes ten děsný řev z pódia. Ona je člověk?" zeptala se a zaostřila na mě své hnědé oči. Byly jasně patrné stejné rysy, jako měl Christopher. Stejně ostré hrany obličeje a stejné oči. Jen ona je měla tak nějak laskavé, kdežto její syn ... z něj sršela ve velké míře jen nenávist a pohrdání. Jo a zapomněla jsem na jeho obrovské ego. Ona byla prostě milá. Líbila se mi. Krátce jsem se podívala na pódium. Kapela, která hrála, měla zajímavého basáka. Měl kostým ženy, ale přitom hlas byl nepopiratelně mužský. Byl z nich nejnápadnější. Ovšem něco jim chybělo. Hlavní hlas.

„Ona není důležitá. Drž se toho, proč jsem přišel. Kde je?" odbil jí Christopher ledovým hlasem a já se na něj zamračila. Před chvílí mě líbal a teď nejsem důležitá. Jeho matka mi věnovala omluvný pohled a také se na svého syna zamračila.

„Měl bys toho už nechat. To tě to její nahánění ještě nepřestalo bavit? Užívej si trochu svou nesmrtelnou existenci!" peskovala ho a mě nezbylo nic jiného než je sledovat. Christopher si povzdechl a otočil se k ní zády, tak, že se opřel o pult a začal, sledoval dění kolem. Dívala jsem se na jeho zamračený profil, než se prudce odrazil a vydal se skrz parket někam na levou stranu. Sledovala jsem ho očima a až do chvíle, kdy si do náruče přitáhl nějako holku, která jistojistě nebyla člověk, pak jsem se odvrátila.

„Na drahoušku. Pij." Usmála se na mě jeho matka a mrkla na mě. Prkenně jsem se usmála a napila jsem se ledově modrého koktejlu, který mi podala. Skoro mi to zmrazilo vnitřnosti, ale hned nato se mi tělem rozlilo příjemné teplo.

„Říká se tomu upíří kousnutí." Informovala mě a pak se podívala na svého syna. Znovu nakrčila čelo a něco velmi tiše řekla. Odhadla jsem, že mu nadává. Otočila jsem se a podívala se, kde je. Právě nechal tu holku, aby se kolem něj svíjela jako had a přitom ... přitom pohledem sledoval místo kde jsem seděla. Rychle jsem se otočila zpět k baru, aby neviděl, jak jsem zrudla.

„Nech ho být, maličká. Zlomí ti srdce." Chytila mě jeho matka za ruku a já zjistila, že je ledově studená. Stejně jako Christopherova. Jistě, došlo mi o sekundu později. Vždyť to jeho matka ho přeci proměnila.

„No nemyslela jsem, aby si užíval zrovna takhle, ale budiž. Melisa mu motá hlavu už nepříjemně dlouho, a kdyby to nebyla Luna už dávno, bych jí zakroutila krkem. Nesnáším čarodějnice." Mluvila u toho, když myla skleničky a občas vrhla rozzlobeným pohledem někam za moje záda. Já se tam však odmítala podívat.

„Co je to luna?" zeptala jsem se.

„To je drahoušku děvka, která to přehnala s temnými silami a teď stačí jediná její myšlenka a dokáže tě zabít. Jen tak." Vysvětlila mi a já na ní vytřeštila oči. Proč jí proboha Christopher nahání? Nemělo by to být tak, že se snaží držet se od ní co nejdál?

„Spokojená s takovým užíváním? Řekneš mi teď kde je?" ozvalo se za mými zády a já se skoro polila drinkem, který jsem držela v ruce. Ohlédla jsem se. Christopher se tyčil za mými zády, ale nevěnoval mi jediný pohled. Jako bych neexistovala.

„Gregor na tebe čeká." Kývla hlavou jeho matka kamsi za ní a on se tam okamžitě rozešel. Nemohla jsem si pomoct, ale sledovala jsem ho, jak odchází. Ta jeho náhlá lhostejnost mi chtě nechtě vrtala hlavou. A jeho matka si toho nezapomněla všimnout.

„Je jako jeho otec. Fakt." Povzdechla si a postavila přede mě další skleničku s upířím kousnutím.

* v předchozí kapitole jsem byla peskovana za to že jsem špatně popsala Caliiny šaty tak tady je obrázek. *