https://youtu.be/uVysW4TWXS0

Christopher

Už poněkolikáté jsem si pokládal stejnou otázku. Proč jsem to nebo ono udělal.

Vážně jsem jí teď svojí vlastní krví vyléčil tak zanedbatelné zranění jako byl zasraný roztržený ret? Proč sakra? Odmítal jsem si připustit, že to bylo kvůli tomu, že jí to kazilo její roztomilou tvářičku. Jenže to tak prostě bylo. No a co? Seru na to.

Co jí kurva tak trvá?

Seděl jsem v saloně na jedné z těch přepychových lenošek, které jsem si tady držel čistě z rozmaru a taky proto, že se sem prostě hodila. Když jsem tohle sídlo kdysi dávno kupoval, byla to ruina na pokraji rozpadu. Teď to bylo dokonalé sídlo upírů, stvořené k obrazu mému. No jo, tak jsem byl trochu marnivý, co se týká oblečení ... a nábytku ... a žen. Je to snad moje věc ne? Sice žiju pořád ve starých dobách, ano ta holka měla pravdu, ale tenhle styl života, se k upírům dokonale hodí. My nikam nepospícháme. Ano mohl bych být rocková hvězda jako Lestat, ale komu by se chtělo. Třeba si najdu jiného koníčka. Ostatně, hledání Melisy mě zaměstnává docela dost a docela dlouhou dobu. Takže já mám o zábavu postaráno. Mezitím co jsem na ni čekal, jsem se sám oblékl do prosté bílé košile a černých kalhot. Můj šatník byl velice prostý, jelikož jsem saka nebo něco podobného nesnášel. Musel jsem se v oblečení pohybovat. A přičtěte mojí nesmrtelné stránce i fakt, že jsem necítil ani teplo ani zimu vlivem počasí. Bylo to praktické. Nemusel jsem tudíž řešit bundy ani svetry. Bylo to fajn.

Zrovna jsem se chystal vstát, abych se šel znovu podívat, jestli se jí někdo nepokouší zabít, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Bylo už na čase, svítání mělo přijít za čtyři hodiny a já opravdu nechtěl být venku, až vyjde slunce. Znáte to. Upír versus slunce rovná se hromádka popela. Znovu jsem se pohodlně opřel s jednou nohou opřenou o tu druhou. Představení mohlo začít.

„Dále." Řekl jsem, a ač jsem si to přiznával jen částečně, byl jsem opravdu zvědavý, jak bude moje společnice pro dnešní večer vypadat.

Byl jsem připravený na všechno, vážně. Viděl jsem už nespočet krásných žen a to se mě ani nemuseli pokoušet zabít. Některé dokonce prosily o to, aby mohli být mou milenkou. Ale ona ... nevěděl jsem jak to popsat.

Když vešla, narovnal jsem se z mojí pohodlné pozice a doufal jsem, že na mě nejde příliš vidět to, jak jsem překvapený tím, jak vypadá. Vlastně jsem se musel přesvědčit, že mám pořád zavřenou pusu.

„Na mou vězenkyni vypadáš překvapivě dobře." Řekl jsem a raději se postavil. Nic neříkala. A to jsem se pokusil o vtip!

„Došla ti řeč nebo si ze mě konečně dostala strach?" usmál jsem se a pomalým krokem přešel až k ní. Nepodívala se na mě a mě to rozčilovalo.

„Z tebe nikdy strach mít nebudu, Christophere." Odpověděla mi tak tiše, že i při svém upířím sluchu jsem to málem přeslechl.

Rozzuřeně jsem jí vzal pod krkem a silou přitlačil na dveře, o které se opírala. Sípavě se nadechla a třeštila na mě oči. Já jsem jí jen velmi zblízka sledoval. Každou část její tváře, a ona se mi zatím zmítala v sevření. Drápala mě do ruky a snažila se mě kopnout, ale pro mě to samozřejmě nic nebylo. Oči jí začaly červenat a její síla utichala. Bylo nádherné sledovat, jak z ní utíká život. Mou rukou. Teď měla strach, viděl jsem jí to v očích. Konečně.

Prudce jsem jí pustil a ona se svezla s velkou ranou na zem. Dýchala, jako kdyby to bylo naposledy a držela se za hrdlo.

„Ty ... hajzle jeden." Vysypala ze sebe a já si k ní klekl. Pozoroval jsem jí. Lidský život a smrt byli prostě úžasné procesy. Nechtěla se na mě podívat a odvracela svojí tvář.

„Nezapomeň, kdo jsem, Calesse. Můžu tě vždycky nějak překvapit. Teď už pojď." Řekl jsem a podal jí ruku, abych jí pomohl vstát, ale odstrčila jí a sama pomalu vstala. Podržel jsem jí dveře a usmál jsem se, když kolem mě procházela. Je hloupost tvrdit, že ze mě nikdy nebude mít strach. Ať je to kdokoliv. On nebo někdo jiný. Jsou to jen lži a já lži nesnáším.

Šel jsem po zahradě a její kroky zněly za mnou. Byl jsem rád, že nebyla tak hloupá, aby se mi pokusila utéct. Alespoň nějaký pokrok jsme udělali.

V tu chvíli, jako by do prdele věděla na, co myslím, se rozběhla pryč ode mě. Otočil jsem se a povzdechl si. No tak ne, tak nebyla tak chytrá, jak jsem si myslel.

„Je ti jasné, že tě doženu, že ano?" zakřičel jsem za ní, ale ani se neohlédla. Podíval jsem se do trávy a vzpomněl si, že nedávno pršelo. Jestli si umažu oblečení tak přísahám, že ji doopravdy uškrtím. Anebo z ní udělám upírku. To by byl teprve trest.

Rozběhl jsem se a během ani ne tří sekund jsem jí zatarasil cestu a ona do mě plnou parou vrazila. Vykřikla a klopýtla dozadu.

Bylo to, jako bych sledoval zpomalený film a tak jsem měl čas chytit jí za ruku, aby nespadla zády napřed do té špinavé břečky všude kolem. Ty šaty stály celkem dost. Stáhl jsem si jí do náruče a ona ztuhla.

„Vážně sis myslela, že mi utečeš?" zašeptal jsem ji klidně do ucha. Cítil jsem, jak divoce jí bije srdce jako by mi kladivem bouchaly do hlavy. Její dech se ne a ne zklidnit.

„Teď mě konečně zabiješ?" řekla udýchaně a já se na ní překvapeně podíval.

„Proč to po mě chceš?"

„Všechno je lepší než být tvoje hračka." Odsekla mi. Byla naštvaná a ještě něco jsem zahlédl v jejích očích. Ublížení a zklamání.

„Já tu ale nejsem ten, kdo se někoho pokusil zabít, maličká! Měl jsem s tebou udělat to samé, co moji kluci udělali tvým přátelům? To bys chtěla? Proč vlastně? Máš štěstí, že jsem si rozmyslel to, udělat z tebe pouhou děvku mé rodiny. Vzal jsem tě pod svou ochranu, ale ještě chvilku mě ser a změní se to. Pak budeš prosit, abych tě zabil, ale já to neudělám, jasné?!"

Ztuhla a sklopila oči k mému krku. Vážně mě nasrala a já takové chování nikdy netoleroval.

Pustil jsem jí ze své náruče a zamračil se. Objímat jí se mi prostě líbilo. A co na tom, že to bylo sobecké. Možná bych z ní měl přeci jen udělat svou milenku. Jenže všechny, které jsem měl, šli dobrovolně a pochyboval jsem, že u ní by to bylo stejné.

„Tak už pojď." Pobídl jsem ji a vzal jí za ruku. Byla ještě teplá od toho zběsilého úprku a oproti mé teplotě mě skoro pálila, ale rozhodl jsem se to ignorovat.

Ovšem potěšilo mě, že jde poslušně za mnou a za chvilku jsme byli ve městě. Zvolnil jsem krok, aby to nevypadalo, že ji někam vláčím násilím. Neměl jsem chuť se s někým dohadovat o správnosti svého chování a upřímně, vidět upíra jak za sebou táhne hezkou holku, to je důvod k tomu, aby mě policajti otravovali.

Věděli o nás upírech, ale dokud jsme se chovali slušně, nechávali nás na pokoji.

„Proč sis to vlastně rozmyslel?" zeptala se po dlouhé chvíli, kdy mlčela, a já si přál vědět, o čem přemýšlí. Teď bych si za to přání nejradši nafackoval.

„Ani nevím. Líbilo se mi, jak si s námi bojovala. Nehodlala ses podvolit a ani to nemáš v plánu. A taky si mě zajímala. Nefungovalo na tebe kouzlo pro ovládnutí mysli. To je dost dobrý důvod myslet si, že nejsi člověk." Pokrčil jsem rameny.

„Každý se hned podělal strachy?" zeptala se a já se krátce zasmál. Líbilo se mi, když byla takhle upřímná.

„I tak se to dá říct. Ženy se mi čas od času samy poddávají, sama si řekla, že víš dost věcí. Nechápu tu lidskou posedlost po upírech. Začalo to před několika lety pár blbými filmy a kvůli tomu jsme skoro na pokraji vyhynutí. Zkus odpírat upírovi něco, co se mu samo nabízí. Je to neustálý boj. Na stranu lidí se přidaly čarodějnice a Bratrstvo. Na naší straně není nikdo. Proto jsem začal lovit, své nepřátelé, a proto mám takovou pověst." Vysvětlil jsem ji a cítil jsem, že se na mě podívala.

„Takže bojuješ válku, kterou si nezačal."

„A byl jsem za to od Bratrstva potrestaný. Ale jsem zkrátka nepoučitelný." Usmál jsem se na ni.

„A baví tě takový život?" řekla a znovu se na mě podívala. Pomalým krokem jsme postupovali městem a já se každou chvíli koukal na oblohu. Co já vím, asi to byla nějaká vrozená vada.

„Neříkám tomu život, ale existence. O život mě připravila moje matka. Ale odpověď na tvou otázku, je ne. Už nějakou dobu pozoruju, že mě to začíná unavovat."

Vůbec nechápu, proč jí to vlastně říkám, ale bylo to tak nějak uvolňující, konečně se nedohadovat. A bylo fajn si s ní povídat.

„Kam jdeme?" zeptala se a tím změnila téma.

„Musím něco vyřídit a nechtělo se mi tam samotnému. Chtěl jsem sebou vzít Karol, ale jelikož si ji nahradila, tak beru tebe. Kde vlastně je?"

„Není." Řekla prostě a já protočil očima.

„Takže to mám chápat tak, že si ji zabila?"

Mlčela a tak jsem se zastavil a podíval se na ni.

„Hele já se nebudu zlobit. Jestli se nechala zabít je to její chyba." V ten okamžik vzhlédla a šokovaně se mi podívala do čí.

„Cítíš vůbec někdy něco?" řekla znechuceně a já se usmál. Kdyby věděla na, co jsem myslel, když za mnou přišla do salonu, nevěřila by mi.

„Emoce nejsou moje silná stránka, Cal." Odpověděl jsem ji a znovu jsem se vydal na cestu.

„Kdo ti tak strašně ublížil?" zeptala se za mými zády a já se zastavil.

„Co je mrtvé, tomu neublížíš." Řekl jsem, ale nepodíval jsem se na ni. Moc dobře jsem si pamatoval, jak se na mě dívala v pokoji potom, co jsem ji vyléčil ten roztržený ret.

„Nemyslím si, že to co ukazuješ světu je pravda. Něco ti muselo hrozně ublížit, jde ti to vidět v očích."

„Kdy." Řekl jsem tiše.

„Občas když se na mě podíváš." Odpověděla a já zatnul zuby. Věděla toho hodně. Jak jsem mohl být tak pitomej a dovolit jí, aby se dostala tak hluboko.

„Mýlíš se."

Pravda ale byla, že vše co říkala ... prostě to tak bylo. Ale já jsem nechtěl, aby to tak bylo. Nevím, co přesně ve mně viděla, ale bylo mi to jedno. Muselo být.

„Měli bychom jít, už stačilo toho vyptávání." Uzavřel jsem to zády k ní. Byla tam, cítil jsem ji, ale stála krok ode mě a ani se nepohnula.

Otočil jsem se a vzal ji za ruku. Teď jsem ji za sebou teprve táhl, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem, aby mi teď bylo jedno úplně všechno. I její ruka v mojí.

„Proč krucinál tak ženeš?!" zavolala na mě, já se zastavil a pustil její ruku.

„Protože to jediný kurva pomáhá! Ptáš se mě na věci, na které neznám odpověď. Jestli chceš vědět, proč jsem ti dal svou krev, odpověď je nevím!. Jestli chceš vědět, proč jsi tady a ne mrtvá odpověď je nevím! Jestli jsem bestie? Asi ano, ale k tobě ... když si ležela v bezvědomí v mojí posteli, bylo by tak jednoduché tě zabít, a že by sis to zasloužila, za to cos udělala, ale neudělal jsem to. Proč? Já do prdele nevím! Spokojená? Můžeme jít?" znovu jsem vykročil, ale ona mě chytla za ruku a strhla k sobě. V tu chvíli to přišlo tak samozřejmě jako lidský nádech a já vzal její tvář do rukou a surově ji políbil.

*Aktualizace a přidání drobností 20,8,2019*