„Andy... Já tam taky nepojedu." „Měl bys." „Ty by ses měla smířit s tím, že já říkám ne! A sama už tam taky jezdit nemusíš." „Nejde o to, co musím. Ale co chci. Tobě to pořád nedochází? Bez nich, bychom nebyli nic." „Ale taky díky nim, nemáme nic!" „Neměř hodnotu života jen ciframi. Neprosím tě, abys se mnou jel, jen jsem se zeptala." „Ptáš se už tři roky po sobě!" „A pořád, naivně doufám, že se ti něco v hlavě přepne." „Kvůli nim," Zacloumal mi Rick paží. „Jsme skončili skoro na ulici! Neměli jsme nic! Stále nic nemáme!" „Mluv za sebe!" Vyštěkla jsem a vyškubla se z jeho sevření. Ironicky se uchechtnul.

„Co máš ty? Práce v zapadlém knihkupectví, ti sotva stačí na nájem!" „Ale mně to k životu stačí. Baví mě to!" „Mohli jsme mít hromadu peněz! Jenže oni nasekají dluhy a my je máme splácet..." Zachrčel a opřel se o topení.
„ONI," Zaječela jsem se značnou hysterii v hlase. „Nám dali domov! Vzali nás z děcáku, kam nás strčili vlastní rodiče a dali nám lásku! Mohli jsme studovat, měli jsme všechno, po čem ostatní děti toužili... Ricku, ano, udělali dluhy, ale zapomněl jsi, že kvůli tob-" „Drž hubu!" Dívala jsem se ze země na bratra a marně se snažila si vzpomenout, kdy se z něj stala tahle troska.

Alkoholik, feťák... V patnácti začal blbnout s alkoholem. Z léčebny, kam jej soud poslal, se vrátil jako vyměněný. Ale uplynul rok a on vyměnil chlast za drogy.
Kradl, loupil... Další soud, pasťák... Znovu návrat domů, znovu to stejné. Aby ONI, ti, co nám dali šanci na normální život, Theodor s Carrey, mohli splatit vše, co způsobil, museli jít do půjček. Ty se navršily do dluhů a jejich život, zničený díky Rickovi, jednoho dne naráz vyprchal.
Táta vyzvedl mámu v práci a cestou domů, dostal infarkt. Vozidlo sjelo z cesty, převrátilo se a začalo hořet. Nikdo jim nemohl pomoct a já, místo školy nastoupila do práce. Rick znovu do léčebny. Bylo mi sedmnáct a nevěděla jsem, co dělat.
Dědictví jsme se museli vzdát. Dluhy byly obrovské a nesplatila bych je sama, do konce života. S Rickem jsem počítat nemohla. I když se pak znovu, jak už po několikáté vrátil, a našel si práci a malý byt, nebyl ochotný mi jakkoli pomoct. A nemohl se přenést přes jakýsi pocit křivdy a zrady; já byla jejich holčička, on byl hajzl co fetoval a než aby se mu věnovali, zavřeli ho do léčebny. Nechápal, že jiná možnost už nebyla. Jejich snahu, jakkoli pomoct, bojkotoval a teď byl dotčený.

Třetím rokem jsem se jej marně snažila přesvědčit, aby se mnou zajel do Cotswolds.

„Andy, já-" „Máš pravdu." „Cože?" „Mám málo, ale nemusela jsem mít nic. Být jako ty, půjdu se oběsit. Jsi alkoholik, feťák... Myslíš, že nevím, že v tom zase jedeš? Ricku, já už tě nikdy žádat nebudu a tebe, už nechci nikdy vidět. Zapomněl jsi, čím vším si rodiče procházeli, kvůli tobě. Ano, upnuli se na mě, ale jen proto, že já byla ta, co je držela nad vodou. Co utírala mámě slzy a tátovi slibovala, že se to spraví. Že budeme zase rodina. Jsou mrtví kvůli tobě. Připravil jsi mě o rodiče a já už nemám bratra. Zapamatuj si to."

Mlčel, lapal po dechu...

Vyšla jsem na ulici, první prosincový den a město se mohlo pod lehkým sněžením zbláznit.
Se zakloněnou hlavou, jsem se dívala do oblak, která byla naducaná bílou, ledovou nadílkou, čekajíc na její vypuštění. Toužebné přání, aby se teď strhla šílená chumelenice, vyslyšeno nebylo a já, se nezmohla ani na jednu, jedinou slzu kvůli Rickovi. Než jsem došla domů, začalo lehce padat a s hrníčkem jablečného čaje, jsem se posadila k oknu a jen se dívala. Před očima se mi míhaly okamžiky na vzpomínky s rodiči. Na dobu, kdy všechno bylo krásný...

Než jsem se otočila, bylo čtyřiadvacátého. S dvěma věnci na hrob, ukrytými v černé tašce, jsem nastoupila do rychlíku, směr Cotswolds. Cestou absolvujeme jen jednu zastávku, hned zkraje cesty. Pak, pět hodin, budu sedět v kupéčku a čekat na písknutí, které zahlásí že se blížíme ke stanici.
Na místo jsem měla dorazit v devět večer, dřív jsem kvůli práci, vyrazit nemohla.
Ubytuju se hotýlku, kousek od nádraží a ráno, pětadvacátého, půjdu na hřbitov. Pochmurné místo, ale tam, je pro mě nejkrásněji. Cítím blízkost rodičů a vím, že v tu chvíli je všechno v pořádku a svět není jen černošedý.

„26...27...28...-" Mumlala jsem si v duchu, v prstech držela lístek s údaji o cestě a číslem kupéčka. Hekla jsem. Z dvacet osmičky najednou vyletěla nějaká holka. Něco vztekle opakovala a překročila hroudu na zemi – mě.
„Do prdele! Jsi celá?" Čísi ruka mi přistála v zorném poli. „Jo, asi jo. Díky." Chytla jsem se a nechala se vytáhnout na nohy. „Ale ne..." Zakňourala jsem. Bylo tu našlapáno a moje bílé kalhoty byly poněkud tmavší. „Co se stalo?!" Stále jsem se na kluka nepodívala a zaobírala se svými džínsy.
„Bílá není holt vhodná." Usmála jsem se, s jakousi omluvou na rtech. Díval se na mě kluk, o hlavu vyšší, s tmavýma očima a čepkou. Tvář měl zarostlou, rty zkroucené do něžného úsměvu. Zrak mu padl na mou nohu – a to ještě neviděl zadek, cítila jsem, jak mokré kolo studí.
„Kurva! Tohle mě fakt moc mrzí. Omlouvám se za ni." „To je dobrý, měla jsem čekat, že někdo vyjde ze dveří. Nedívala jsem se kolem sebe." „Kolik hledáš?" „Třicet dva." Usmál se, vzápětí se zamračil.

„Co jako chce?!" Hlas za mnou šlehnul, jako bič. „Nic. Povídáme si!" „Tak ať laskavě vypadne!" „Přestaň!" Kluk zařval tak, že jsem s sebou znovu škubla a urychleně chtěla zmizet.
„Už jsem na odchodu." Ani jsem se na tu hysterku za mnou, neotočila. Nestála mi za pohled. Sebrala jsem věci, co mi popadaly a zrychlila chůzi. Konečně jsem se nacpala do svého kupé a práskla s sebou na měkké sedadlo.
Chtě nechtě, musela jsem kalhoty svléknout a navléct se do legín, které jsem si vzala místo pyžama.

„Dobrý podvečer! Váš lístek, slečno... Díky. Toalety najdete na konci uličky vlevo, kupé se dá zamknout, zde je klíč. Vidím, nemáte objednanou večeři. Pokud byste chtěla-" „Ne, to je dobrý. Děkuju." „Přeji příjemnou cestu, kdyby cokoli, obraťte se na mne." Usmál se kulaťoučký chlapík, v mundůru průvodčího. Vpadl tam ve chvíli, kdy jsem si upravila svetr. Tip ťop.

Po hodince jízdy, kdy mi na malém topení schly džíny, vymáchané v umyvadle s tunou mýdla, jsem pocítila hlad.
Opět jsem zamkla kupé a ploužila se do posledního vozu, tam se nacházela maličká kantýnka. Jestli se to tedy dalo tak nazývat. Večeře, co měli ostatní cestující objednanou, se podávala až za hodinu a zjevně byl celý vlak hladový.
Žena se na mě omluvně usmála a já vzala zavděk posledním sáčkem čipsů a tyčinkou. Polkla jsem jízlivý dotaz, kolik tu toho bylo, než vlak vyjel, ale...

Protáhla jsem se do části vlaku, kde bylo mé kupé. Ihned mě do nosu udeřil pach či vůně, jak se to vezme, cigarety. U staženého okýnka stál klučina z osmadvacítky, dal se poznat jen podle oblečení. Kapuci měl vraženou snad až do očí. Třepal se, ale kvůli poryvu větru, který otevřeným okýnkem táhl dovnitř a skučel, to asi nebylo.

„Tady se nekouří." Lekl se, prudce zvedl hlavou vystrčenou částečně z okýnka a práskl se o okenici. „Ježiši! Promiň! To jsem nechtěla."
„Dobrý," Mnul si temeno hlavy a rošťácky se zasmál. „Máš pravdu. Lekl jsem se, že jsi průvodčí. Už mě tu načapal předtím." „Chápu tě. Absťák je hroznej." „Hm?" Nabídl mi svou cigaretu a znovu se usmál. „Pokud se tedy neštítíš." „Mám dát do úst něco, co je něčí, koho neznám?" „Nemám AIDS, syfilis, kapavku... No prostě dětský nemoci." Upřímně jsem se rozesmála a postavila se vedle něj.
„Už je v klidu?" „Ne." „Ah... To mě mrzí." „Nemusí. Spělo to ke konci už delší dobu." „Ke konci?" „Jo, dvacet minut zpátky mi řekla, že jsem čurák, kokot, zmrd... Toť krátký výčet urážek. Dále pokračovala, že se mnou končí a lituje všeho. Vzápětí nasadila výraz, který říkal, že čeká, že začnu prosit o druhou šanci. Jenže já se zvedl, naházel ji do kabelky věci, co měla roztahané po kupé a podal ji tašku se slovy: „Přeji krásné Vánoce a Novej rok. Měj se lépe, než ses měla se mnou. Dala jsi mi krásnej dárek. Pa." Málem praskla." Uchechtne se a zachytí mi zápěstí. V prstech ruky jsem držela jeho cigaretu, nechutnala mi, byla až moc silná, ale já svoje neměla. Poslední cigareta padla před nádražím.
Sklonil se, potáhl si a labužnicky vyfoukl dým z úst. „Takže mám kupé pro sebe. Dáme párty?" „Můžem si vybrat u koho. Taky jsem v něm sama." „Takže, když pozvracím to svoje, přesuneme se do tvého?" Salvu smíchu přerušil rozčílený průvodčí.

„Pane!! Já vám o tom něco jasně řekl!" „Já vím, ale já můžu." „A to jste usoudil jak?!" Aniž by si průvodčí všiml, kluk sebral cigaretu z mých prstů a já, se značnou zbabělostí, se omluvně usmála k průvodčímu a zaplula k sobě.

„Nemáš chuť na cigáro?" Uteklo patnáct, možná dvacet minut. Překvapeně jsem zvedla oči od textu knihy a pohlédla ke dveřím. „Nemám cigarety." „A v čem je problém?" „No, že nemám?" „Pojď a nevymlouvej se. Všiml jsem si, že ti moc ty moje nechutnají, co tohle, lepší?" Ukázal mi stejnou značku, jen lehkou variantu.
„Jsi kouzelník?" „Tak nějak. Občas si sám rád zapálím lehkou, tak mám u sebe krabku. Sice už jich tam je jen pár, ale nevypadáš jako někdo, kdo kouří jednu za druhou. Jdeme?" „A průvodčí?" „Neboj se, mám už to dovolené." S nejistotou a pocitem, že mě průvodčí z toho okýnka vyhodí, jsem si nechala napálit cigaretu a tentokrát jsem to byla já, kdo labužnicky vyfoukl dým.

„Utekla jsi, zbabělče." Laxně se opíral loktem o rám okna, díval se na probíhající krajinu a bavil se mé snaze, balancovat na špičkách abych alespoň většinu kouře, dostala ven. „Oficiálně jsem nebyla ta, co tu kouří." „Jasně. Jsi jen držela cigaretu." „Kterou jsi mi dal ty." „Už mlčím." Zasmál se a ledabylým gestem, si stáhl kapuci. Na co ji měl, jsem doteď nepochopila, ale teď mi to došlo.

Kapr na suchu...
Stála jsem, civěla na něj a lapala po dechu. „Ty-ty-ty-" „Nekřič!" Naléhavě mi zacpal ústa dlaní a přitáhl blíž k sobě.
„Prosím! Nekřič. Konec našeho vagónu je plný puberťaček, nestojím o pozornost." Očima souhlasím, ale jen co mě pustí, ustoupím o krok vzad a přemýšlím, jestli jsem náhodou neusnula.
„Neřekla jsi mi jméno, moje znáš. Krásko, prosím. Nejsem vrah, duch... Nedívej se tak vyděšeně." „Ne, ty jsi jen zpěvák. Slavnej, až moc." Pobaveně se usmál, natáhl ruku a znovu mě k sobě přitáhl.
„Momentálně, v tvé přítomnosti, posledních několik minut jsem jen kluk, co se vrací z rodnýho města, protože mu rodinka neřekla, že má parádní překvápko...Letos to byl dárek, jakej si nemůžu ani koupit, ani kdybych vybral celý konto". Pár sekund jsem na něj zírala, pak se začala smát. Plakala jsem a nemohla přestat. Zkroušeně se usmál a vzápětí mě narazil na stěnu kupéček.
 Nedopalky dávno skončily někde ve sněhu u kolejí, a kolem nás se protahovalo několik dívek. Sklonil se, jeho doteky na mých bocích byly naléhavé a já mu skryla hlavu svýma rukama. Zabořil mi tvář ke krku, lechtal mě dechem a omotal mi kolem pasu pevně paži.

„Díky." Zašeptal, když dívky zmizely v dalším vagónu. Jako robot jsem kývla a nejistě se od něj odtáhla.

„Půjdu si zas číst..." „Promiň." „Cože?" „Jsi fajn, hodná, milá... Nenapadlo mě, že když ti ukážu, kdo jsem, tak mi utečeš. Přišlo mi, že si tak nějak rozumíme. Nezlob se."

„Já," Zastavila jsem se u svých dveří. „Se nezlobím. Jen je těžký pochopit, že zpěvák, jehož písničky si ráda zpívám, stojí se mnou ve vlaku a baví se, jako kdybychom byli kamarádi. Promiň, Zayne." Omluvně jsem se usmála a zabouchla za sebou dveře.
Ještě tři hodiny a budu na místě. On zjevně přesedá na rychlík, směr Londýn. On, on a zase on! Knížku jsem odhodila, spadla někam ke dveřím a já, s hlavou opřenou o okno si vybavovala momenty, kdy jsem nevěděla, kdo je, ale bylo mi s ním krásně.
Jeho bezprostřednost, upřímnost... Byl milej, nechoval se jako hvězda, ani ve chvíli, kdy sundal kapuci.

Konečně se mi povedlo vyprázdnit hlavu a začínala jsem usínat. Natočila jsem si budík a doufala, že kdyby náhodou, průvodčí mě vzbudí.
Zabírala jsem, každou vteřinou rychleji a vlak náhle, prudce cuknul. Skončila jsem na zemi. Nečekala jsem to a s potlačením výkřiku, se chytila za zápěstí. Narazila jsem s ním do stolečku pod oknem a následně do kovové konstrukce sedadel.
Vyhrabala jsem se na nohy a vyšla na chodbu. O pár kupé dál, stál kluk v černé mikině, s kapucí. Díval se na přicházejícího průvodčího. Ten kvapil a s omluvou se hnal dál. Došlo k poruše, strojvedoucí vše řeší, za chvíli nám poskytne další zprávy. Zaskučela jsem a znovu sevřela zápěstí. Nepříjemně to bolelo...
Moje, uslzené oči se setkaly s hnědou barvou. Tedy, alespoň jsem si to myslela. Do tváře mu teď, tak moc vidět nebylo.

„Stalo se něco?" Pět minut a objevil se ve dveřích. „Ne, proč?" „Měla jsi slzy v očích. Pořád je máš." „Všechno je v pohodě." „Nemusíš mi lhát." „Asi mám něco s rukou. Jak to cuklo... Sjela jsem ze sedačky a práskla se. O to a o to." Ukázala jsem na předměty a otřela si tváře. „Ukaž." „Je to jen obražené." „Uznávám, že naraženina bolí víc, jak zlomenina, ale i tak. Dej mi ruku." Sotva jsem se postavila, vlak znovu cuknul a já letěla znovu.
 Do jeho náruče.

„Promiň!" „Když jsi mi kouřila, neomlouvala ses." Zahleděla jsem se na naše boty a potlačila smích. „No tak, podívej se na mě. Já tě nekousnu, jen kdybys chtěla." „Haha." „Super! Směješ se! A pojď." „Kam?" „Zjistit co se děje a najít lékárničku. Musí se to stáhnout. Nebude to jen obražené." „Jsi doktor?" „Měl jsem zápěstí zlomený několikrát. Poznám to i bez rentgenu."
Sotva jsme vyšli, neměli jsme se kam hnout. Naše chodba byla narvaná a já, díky mase těl, skončila znovu v jeho náručí. Kolem zraněného zápěstí, se mi omotaly jeho prsty. Fixoval mi jej, stisk utlumoval bolest a já v tom davu, zahlédla holku, co mě smetla. Jeho, teď už ex.

„Zayne..." Zašeptala jsem tiše a pohledem naznačila, kdo se na nás dívá.
„Já nejsem ten, co píchal jejího nejlepšího kamaráda." Zašeptal mi do ucha. „Kdybys mi neutekla, kvůli zjištění kdo jsem, seděli bychom třeba v tvém kupéčku a já se vykecal, proč jsem se s ní rozešel. Podvedla mě, nesčetněkrát. Jsem rád, že je konec a je mi u prdele, co vypustí do světa." „To je-" „Jo, je. Kašli na to." Zaposlouchala jsem se do hlasu průvodčího, který začínal být poněkud hysterický. Po chvíli však šum prořízl hlas strojvedoucího z reproduktorů.

„Došlo k potížím, které jsme nemohli předvídat. Část první nápravy – lokomotiva – je porouchaná. Přetrhly se brzdové kabely... Je mi to moc líto, ale vlak se z místa nepohne. Teď jsme zastavili snad zázrakem. Dispečink o nás ví, ale jsme v tak hloupém úseku trati, že netuším já, ani oni, kdy se sem dostanou.
Podmínky stěžuje i sněžení, které nabralo na síle. Prosím o klid, vraťte se do svých kupé a vzhledem k tomu, že netuším, jak dlouho tu budeme, žádám všechny, i ty, kteří nemají objednané jídlo, aby se dostavili do jídelního vozu.
Káva a čaj, bude pro všechny."

Rozčílené hlasy se přeřvávaly a já se málem zhroutila. Zayn mě po zádech, dostal zpět do kupé. Unaveně jsem k němu pohlédla a povzdechla si.

„No, asi to bude dlouhá noc." „Asi..." „Jdu najít tu lékárničku." „Nemusíš." „Ne?" „Ne... Nechci tě otravovat." Dlouze si povzdychl a odešel. Schoulila jsem se na sedačce a dívala se, jak sněží. Chumelilo, za pár minut nebylo přes okno vědět.

„Nemáš hlad? Hele... Já... Zní to bláznivě, ale těch pár minut s tebou, byla pro mě vysvobozením z reality. Poslední týdny jsem byl ve stresu, kvůli mé ex, kvůli práci... Naši se doma hádali, já to nevěděl. Máma slaví se ségrama Vánoce u dědy, můj táta odjel za mým strejdou. Na dveřích, za vánočním věncem jsem našel dopis, s tím, kde jsou a že neví, kdy se vrátí. Máma mi do telefonu řekla, že jsou pohádání a mám přijet za ní. Nebo za tátou, jak chci. Ani jeden mi nebude nic vyčítat a moje holka, který jsem několikrát odpustil nevěru, volala s nějakým čurákem, když jsme se šli k nám domů, alespoň ohřát.
Já dával ségrám do pokojů dárky, ona s ním nadšeně štěbetala a ve mně to na nádraží bouchlo. Když z toho kupé vypadla, ulevilo se mi. Předtím, než jsi mě vystrašila, byl jsem se po ní podívat. Kam by šla? Vlak je narvanej... Ten vůl, je ve vlaku. Akorát se s ním cicmala. Měl jsem chuť, jim oběma rozbít hubu, šel jsem si zapálit, abych se uklidnil a pak se dal do řeči s tebou. Nevím ani tvé jméno, jen to, že mi s tebou bylo hezky a jestli tu teď máme trčet, proč být zavřeni v tom svým kupéčku?" „Jsi hvězda." „Jsem obyčejnej kluk, co je zrovna i teď zklamanej, že bude dnes sám, bez rodiny... Zajímá mě tvůj příběh. Kam se holka, která nemá život v očích, ale jen prázdnotu, vydala večer v čase vánočním vlakem... Co je v Cotswolds?"
„Pozvracíš to prvně tady a pak se přesuneme k tobě?" Uchechtl se a zabouchl za sebou dveře.

Po jídle, před kterým mi ovázal ruku a podělil se se mnou o svou porci, bylo pár minut ticho. Seděl naproti, opět bez kapuce a rolety na dveřích, byly stažené.

„Prozradíš mi tedy něco?" „Jsem Andrea. A v Cotswolds mám rodinu." „Asi budou zklamaní, že nedorazíš na čas." „Nebudou. Času je dost." „To berou dobře. Mě máma za to strašně peskovala." Křečovitě jsem se usmála a do očí mi vstoupily slzy. „Ruka?" „Ne." „Co je?" Hlas se mu extrémně zjemnil a předklonil se.
„Je to taková tradice. O Vánocích jezdím za rodiči na hřbitov. Zemřeli před pár lety. Táta dostal infarkt, když řídil. Auto sjelo ze silnice, dostalo se na střechu a začalo hořet. Nikdo jim nemohl pomoct." „Já... Je mi to líto." „Život si holt nevybírá." Znovu křečovitý úsměv a konečně jsem na něj pohlédla.
„Když jsem tam, mám pocit, že jsou se mnou. Ubohý, já vím, ale... Jsou dny, kdy mi moc chybí. Třeba teď. Vždycky," Škytla jsem a zasmála se nad svou přecitlivělostí. „Když bylo čtyřiadvacátého, tak jsme zdobili s mámou stromeček. Táta seděl na pohovce a rýpal do nás, kam co dát, pak už to nevydržel a šel nám pomoct. Kamarádi, co k nám chodili říkali, že máme nejkrásnější strom v celým městě. Takový, nebyl ani na náměstí.
Já se poté zavřela v pokoji a balila dárky, máma pak přišla, donesla mi cukroví, čaj a dívaly jsme se na pohádku. Remcala, že ji táta vyhodil, protože balí dárky. Pak přišel i on, zapnuly jsme další, u toho si povídali, smáli se... Bylo to hezký a doteď jsem si nezvykla, že už to nezažiju." Odtrhla jsem zrak od bílého nadělení za oknem a zaostřila na něj.
„Takže tak... A než se zeptáš, nejsem jedináček. Mám bratra, ale... Je to, jako kdyby nebyl. Pohádali jsme se na začátku měsíce. Řekla jsem mu, že už pro mě není bratrem."
„Moc mě to mrzí." „Mě taky." „Nevím, co říct..." „Nemusíš říkat nic. Jsem ráda, že tu jsi. Že jsem se mohla vykecat. Nemám moc lidí, ke kterým můžu být upřímná." 

„Jsi úžasná holka, měla bys mít plno kamarádů." „Jenže pověst je to, co lidi zajímá víc, než to, jakej člověk je sám o sobě." „A tvá pověst není dobrá?" „Ne." „Provedla jsi něco špatnýho?" „Udělala jsem hodně chyb." „To i já a nepovažuju se za někoho, kdo je špatnej. Jen jsem občas šlápl vedle. To přece dělají všichni. Nikdo není bez chyby, ani bez viny."
 „Když tubudeme stát a čekat, asi až do rána... Máme dost času na povídání si. Chcešslyšet, proč nemám kolem sebe lidi, kterým bych mohla říct to, co říkám teďtobě?" „Chceš slyšet příběh kluka, co šel do soutěže, která mu změnila život a on, i když si to užívá, chodí na sezení k psychiatrovi, protože trpí úzkostí a bojí se vlastního úspěchu?"

„... A proto jsem utekla. Do Cotswolds jezdím už jen na Vánoce, dušičky a narozeniny rodičů. Vše mi je tam připomíná a díky bratrovi tam nejsem vítaná... Teď ty." Zvedl se a přisedl si ke mně. Slzy jsem si přestala dávno stírat. Odnikud vytáhl balíček kapesníku, s vděkem jsem jej vzala a nechala jej, aby mi setřel slzy.
„Neplač." „Bolí to." „Já vím a chápu to. Jen nechci, abys plakala." Křečovitě, jako po několikáté už, jsem se usmála.

„Omlouvám se, že ruším." Nakoukla paní z kantýnky. Na vozíčku tlačila konve s čaji a kávou. „Nechcete něco na zahřátí?" S vděkem jsme si vzali čaj a já se s nejistotou, vedle něj znovu posadila.

„Můj příběh je o dost kratší. Zkusil jsem šanci a ona vyšla. Dostal jsem se do skupiny a neznámej kluk z Bradfordu se dostal do podvědomí lidí. Sláva stoupala, kariéra kvetla. Rok dva, to bylo super. Management byl fajnovej, ale pak se posralo, doslova. Začali nás pérovat a my to přestali zvládat. Jak naše vedení, tak slávu, která pořád rostla.
 Začal jsem trpět depresemi, uzavíral se před rodinou, s kluky komunikoval jen v rámci skupiny, koncertů... Začal jsem si hledat jen chvíle pro sebe. Vyústilo to do stavů, kdy mě úzkost sevře a já nejsem schopný jít ani pro rohlíky. V té době, moje snoubenka, to přestala zvládat. Chápal jsem ji, ale když mi řekla, ať si vyberu: ona, nebo kariéra, zvolil jsem si kupodivu zpěv. Byl to nůž na krk a já už nějakou dobu vnímal, že ten vztah nemá budoucnost. Ona se kariéry vzdát nechtěla a já nechtěl být ten, co na ni bude poslušně čekat.
Po rozchodu, kdy jsem se zachoval jako ubožák a napsal ji to smskou, jsem chvíli zkoušel bojovat sám, pak navštívil doktora. Pomáhá mi, dá se to zvládat a možná ti přijde, že jsem v pohodě, což teď jsem. Daleko od lidí, od všeho... S milou holkou po boku. Připadám si teď normálně, takový chvíle mám rád... Asi by mi i nevadilo, zůstat tu déle." Tiše jsem se smála, i jemu v očích zajiskřilo.

„Nemám tušení, co mě k tobě táhne, ale je mi s tebou vážně hezky. Jsem rád, že to do tebe napálila a dali jsme se do řeči." „Já asi taky." „Asi?" „I přes toto, co jsi asi nikde moc neříkal, jsi pro mě pořád celebrita." „Co mám udělat, aby ses mě přestala bát, stydět, nebo jak to nazvat?" „Netuším. Jsi kdo jsi." „Jsi jiná." „V čem?" „Sedět tady s nějakou mou fanynku, nebo holkou, co mě alespoň trochu zná a ví kdo jsem, chovala by se buď jako kráva, nebo děvka." „Takové máš mínění, o svých fanynkách?" „Nehážu je všechny do jednoho pytle, ale ty co jsem poznal, měly jen tendence dostat se mi do boxerek nebo peněženky, většinou obojí dohromady. Nezažil jsem holku, co by se na mě bála podívat a styděla se. Pár jich je, jasně, ale to jsou malý holčičky." Zasmála jsem se a poněkud uvolněněji, se posadila.

Sněžení znovu zesílilo, foukalo, stromy kolem trati se ohýbaly jak poryvem větru, tak nánosem sněhu.

„Tak, co teď?" Mezi námi bylo ticho, nebylo tíživé, jen... „Ty se nerad vzdáváš, co?" „Nechci mlčet." Pobaveně se usmál a vytáhl se na nohy. S povytaženým obočím jsem se dívala, jak stahuje okýnko. Kupéčkem se rozjela zima, přitáhla jsem si svetr blíž k tělu. „Závislost je hnus." Se smíchem jsem si vzala nabízenou cigaretu.

Už dávno jsme měli být na místě a já, někde v koutku duše nechtěla, aby se někdo objevil. Strach, nervozita a nejistota, ze mě opadla, jako mávnutím kouzelného proutku.
Seděli jsme vedle sebe, povídali si, smáli se... Na chvíli odešel k sobě a vrátil se s notebookem, rozvaleni na sedačce, jsme se dívali na film, po chvíli však znovu začali žvanit a film nám sloužil jako zvuková kulisa.
Šum z chodby jsme ignorovali. Našli se tací, co se stále chodili ptát, kdy nás někdo přijde zachránit. Všichni spěchali na Boží hod domů, nechtěli jej strávit ve vlaku. 

„No, měl bych donést nabíječku." Se smíchem se podíval na notebook, který se vypnul. „Nemáš ještě na něco chuť?" „Podle toho, co máš?" „Nech se překvapit." Zmizel, s pitomým úsměvem a pocitem, že zázraky se vážně můžou dít, jsem se na pár sekund položila. Už mě začínala bolet záda a i jakýsi pocit únavy, se dostavil.
Na pár sekund, jsem zavřela oči a vzápětí se ozvala šílená rána. S leknutím jsem se posadila a najednou zhaslo.
Dveře se s nepříjemným písklavým zvukem, kterého jsem si předtím nevšimla, otevřely.

„Jsi v pořádku?" „Zayne... Co se stalo?" Netušila jsem, jestli se ode dveří posunul a zkusila v neproniknutelné tmě, natáhnout ruku. Narazila jsem do jeho břicha a ucítila, jak mě chytil za paži. Přitáhl mě k sobě a na chodbě se objevilo malé světýlko.

„Co se děje?" „Co se, pro Boha, stalo?!" „Proč se tu tak ochladilo?" „Kde je průvodčí?" Lidé se překřikovali, vráželi do sebe a světla, pomocí mobilů, přibývalo.

„Pane průvodčí!" „Prosím! Uklidněte se! Potřebuji projít. Jsme bez rozhlasu a topení." Průvodčí se vykašlal na nějakou etiku, zněl vyčerpaně a tvářil se, jako kdyby umíral.
„Spadl strom, strojvedoucí byl naštěstí mimo lokomotivu, jinak by nepřežil. I druhá náprava je poškozena... Znovu vás prosím, uklidněte se. Vím, že je to nepříjemné, nikdo z nás, tu nechce být," „Já si nestěžuju." Zazněl mi do vlasů Zaynův hlas, následovaný smíchem. Praštila jsem jej do boku a pobaveně se k němu otočila.
„Taky bych byl raději někde jinde, ale musíme se uklidnit. Všichni! Vraťte se do kupé, znovu bude možnost, vzít si čaj nebo kávu a prosím, neotvírejte okna, kotel je nepoužitelný. Teplo, které tu teď je, je to poslední." Asi toto, dodávat neměl. Hysterie, řev, pláč...

„Hej!" Zahřměl mi Zayn nad hlavou a sjednal okamžitě pořádek. Průvodčí se na něj s vděkem zadíval.

„Neslyšeli jste?! Máme být v klidu. Průvodčí má pravdu; chápu, že tu nechcete být a máte strach, ale berte to tak, jak to je. Za chvíli bude půlnoc, malé děti, mají dávno spát a vy taky. Prospěte se, odpočiňte si a ráno bude za chvíli. Je jedno, kolik napadlo sněhu, pomoc se sem dostane. Ale musíte to brát tak, že lepší bude ráno, než noc, kdy okolí tady, je zrádný. Tak běžte spát a přestaňte se hroutit. To můžete až ve chvíli, kdy na nějaký vagón padne další strom, nebo nám nikdo na pomoc nepřijde a budeme se tím sněhem brodit pryč."

Hlas, co vycházel z kapuce byl rozhodný a nikdo ani nepípl. Lidé se postupně trousili do svých kupé a průvodčí k nám s vděkem vykročil.
„Děkuju!" „Za nic."

Vrátili jsme se zpět a já se nalepila k oknu.

„Bojíš se?" „Měla bych?" Znejistěla jsem. Stál za mnou, dlaně měl přiložené na mých bocích a bradou se mi opřel o hlavu.
„Je tma, dveře máme zamknuté, rolety zatažené a jsme u hlubokého lesa... Není to strašidelné?" „Bylo by, pokud bys mi chtěl něco udělat." „To se dá brát, jako dvojsmysl." „Jistě, stejně jako to tvé, že jsem ti kouřila." „Zlobíš se?" „Mám pochybnosti." „Jaké?" „Právě ses rozešel s přítelkyní a na mě máš narážky... To jeden pak pochybuje o tom, jak to máš s morálkou a věrností. Nejsem děvka ani zlatokopka." „Jsi úžasná." Pochybovačně jsem si odfrkla. „Andy, říct tohle někomu z těch, co jsou venku, mám už boxerky dole s jejich pomocí." „Takže, jen zkouška?" „Ne... Jen... Možná?" „Proč mě zkoušíš?" „Protože jsou Vánoce a já věřím na zázrak." „Na zázrak?" „Hm... Že se třeba nevidíme naposledy." „Jsi bláhový." „Nechceš mě už vidět?" „O to nejde." „Jde o to, čím jsem?" „Jsi slavný, já ne. Jsem jen obyčejná prodavačka knih. A... Je nám spolu hezky, ne? Tak to nebudem kazit takovým rozhovorem. Noc je dlouhá, nemyslíš?"

Ve tři ráno, nebyla situace nijak zvlášť změněná. Průvodčí, který nám donesl čaj tiše šeptal, že celý vlak spí a i on, se jde na chvíli prospat.
Vlakem lezla kousavá zima, zabalená v bundě, jsem drkotala zuby a s vděkem v očích, si hrníček převzala.
Zayn byl v polosedě na druhé sedačce a vypadal čile. Tichým hlasem, když průvodčí odešel šeptal, jestli taky nechci spát.

„Ty nechceš?" „Jsem zvyklý být vzhůru. V noci se mi nejlíp píšou texty." „Hodláš teď nějaký psát?" „Ne." Intonace hlasu prozradila, že se usmívá. „Pořád nechceš šálu a čepku? Cvakání zubů neznamená, že ti je fajn, kecko." „A budeš cvakat zuby ty?" „Tak pojď ke mně." Byla jsem tak zmrzlá, že tato nabídka byla využita.
„Nečekal jsi to?" „Upřímně jsem čekal, že se nějak vymluvíš. Pojď ke mně." Posadil se, zády se opřel o stěnu u okna a kupéčkem zazněl zvuk, rozepínající bundy. S vděkem jsem schovala dlaně pod jeho mikinu a přitiskla se. Mlčky, jsem se k němu možná minutu tiskla a pak se odtáhla.
„Copak? Už ti je teplo?" „Ne." Sama jsem se rozepla, znovu se na něj položila a vzala jeho ruce. „Taky máš ledový dlaně." „Nechci tě studit." „No tak!" Objal mě, pod svetrem mě zastudily jeho dlaně, ale ani jsem nehlesla.
Stačilo pár minut, kdy jsme si předávali teplo, navzájem se zahřívali a mně se začalo chtít spát.

„Bré ráno." Překvapeně jsem na Zayna pohlédla. Musela jsem na něm usnout ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet o tom, jak mě jeho doteky uspávají.
Usmíval se, zíval a stále mě držel.
„Ahoj... Kolik je?" Znovu jsem si položila hlavu na jeho rameno a zachvěla se.
„Něco po sedmý. Před chvílí tu byl průvodčí. Lidi se začínají probouzet, volali znovu s dispečinkem. Přes les je silnic, někdo z nich sem přijde a povede nás tam. Budou tam čekat autobusy. Vlak se musí do stanice odtáhnout." „Aha. Kdy?" „Kolem osmé, by tu měli být."

Přesně v osm, kdy jsme byli svolání strojvedoucím a průvodčím ven z vlaku, se z lesa vyrojili dva muži. Stála jsem vedle Zayna, o pár lidí dál, jsem viděla jeho ex. Měla v očích vztek a ačkoliv se k ní, tiskl nějaký kluk, vypadala, že by raději stála u Zayna.

„To bude hrozná cesta." Zašeptala jakási postarší dáma, v noblesním kabátku, který za jiné situace, musel být skoro až na zem. Zoufale jsem pohlédla před sebe a pak na místo, kde jsem stála.
Stála jsem po polovinu stehen ve sněhu. Vzala jsem zavděk špinavými džínsy, natáhla je na legíny, ale byla jsem mokrá, jako myš, okamžitě.

Brodili jsme se sněhovými závěsy, cesta lesem byla šílená a nebýt Zayna, asi bych to dobrovolně vzdala. Po pár krocích, jsem byla k smrti unavená. 

„Jak je to ještě daleko?" Řval kdosi z pravé strany. „Jsme zhruba ve čtvrtině cesty." Zařval muž, co vedl naši skupinu. Ten druhý ji uzavíral. Zlomila jsem se v pase a zoufala se rozhlédla kolem nás. Všude jen bílo, zlomené větve, tam kdesi v dáli, zasněžená hrouda, která ještě před sněžením, byla krmelec.
„Andy..." Zaostřila jsem na Zayna. Natáhl ke mně ruku, já ji s vděkem přijala. Po chvíli mě vzal kolem pasu, za pár dalších minut, jsem měla jeho čepici i šálu.
Posledních pár metrů před silnicí, kde stálo několik autobusů, všichni pookřáli. Rozběhli se, pokud se to tedy dalo tomu říkat, kupředu a cpali se do autobusů.
S úlevou jsem se opřela o ledovou krustu na autobusu a zvedla oči k Zaynovi. Přiblížil se, shrnul si trošku kapuci a něžně mě pohladil po tváři.

„Aby se ti nepostavil." Vrazila do něj osůbka. Nečekal to, spadl na mě a vztekle se narovnal. „Neměj péči, ona mě nemusí načínat rukou, aby mi ho postavila. Stačí obyčejná pusa a mám boxerky těsné." Dostal facku. Pobaveně se uchechtl a další facku zastavil.
„Dost blbě se to poslouchá, co? Jsi tak marná u všech, se kterými jsi během našeho vztahu šukala, nebo jen u mě?" „Jsi kretén!" „A ty jsi děvka!" Vypadlo to ze mě dřív, než jsem stihla přemýšlet o důsledcích.

„Dotkni se ji a přehlídku v sobotu, odchodíš se sádrou." „Pusť!" Vypískla, dál ji držel za předloktí a něco jako něhu, zjevně nepoužil. „Zayne, prosím." Naléhavě jsem jej chytila za ruku a prosila očima víc, než slovy.
„Přestaň si nás všímat." „Nemysli si, že neřeknu-" „Řekni si, co chceš, je mi to u prdele!" Vyštěkl a odstrčil ji.

Poslední volná místa, v posledním autobuse, nám držel průvodčí. Rozjívenou dvojičku holek, posadil hned za řidiče a věnoval nám povzbudivý úsměv.

Celou cestu jsem prospala. Zaynovo rameno bylo pohodlné a objetí příjemné.

„Andy, jsme na místě." „Hmm..." „Vstávej, pojď." Probrala jsem se pořádně až na čerstvém vzduchu. Očima jsem hledala nějaký hotýlek. Většina cestujících se začala vytrácet, zbytek mizel na veřejné záchody, shazoval ze sebe špinavé, vlhké oblečení a čekal na další spoj.

„Tady se asi naše cesty rozchází." Zvedla jsem hlavu a usmála se na Zayna. „Asi ano... Pokud bys to nechtěla změnit." „Nejde to." „Proč ne?" „Jsi hvězda." „A to nemůžu být kamarád?" „Nevím. Ale bylo mi s tebou hezky. Jsi super kluk." „A ty jsi úžasná holka. Byl jsem naštvaný, že nebudu s rodinou, ale jsem rád, že jsme byli spolu. Byla to divná noc, myslím, že i den bude divný, ale bylo to hezký. Díky." „Já děkuju." „Teď jdeš...?" „Najít nějaký hotel, zůstanu na noc. Nemám odvahu, cestovat pak zpátky vlakem a dnes už, pokud se nezměnil řád, autobusy směrem na Bradford nejezdí. Až zítra... Pak půjdu na hřbitov."
„Pane," Přitočil se průvodčí. Netušila jsem, jestli se tak chová kvůli tomu, čím Zayn je, nebo tím, že mu pomohl sjednat pořádek, ale upřednostňoval nás hodně. „Vlak na Londýn, odjíždí za pět minut, trasa je průchozí a nehoda snad nehrozí. Nástupiště čtvrté, kolej druhá. Jízdenka samozřejmě platí." „Jo, díky." Odkvapil a Zayn se zády ke zbytku cestujících, odhodlal k sundání kapuce.

„Asi nechceš, abych šel s tebou..." „Nejde to. Jen... Proč vlak?" „Cože?" „Proč jsi cestoval vlakem?" „Jeden můj kamarád, přišel na tuhle poslední nevěru Gigi. Řekl mi, že kluk je známý bratra jeho přítelkyně a prořekl se. Pojede do Bradfordu zároveň s námi... Chtěl jsem si to ověřit. Gigi měla v plánu nějakou schůzku v Bradfordu s dávnou kamarádkou, on byl tou kamarádkou. Vlakem do Bradfordu, jsem ho potkal a díky fotce poznal. Ve vlaku jsem předstíral spánek a Gigi asi na hodinu odešla. Vrátila se s úsměvem... To, že moje rodina nebyla doma, ji zhatilo plány a i když jsem zpět chtěl taxíkem, ona si vydupala vlak. Teď toho nelituju."
„Ah... Máš tři minuty. Asi se proběhneš." „Asi jo." „Tak... Sbohem a díky za krásnou noc. Bylo to vážně, hezký." Vytáhla jsem se na špičky a vtiskla mu pusu na tvář. „Dávej na sebe pozor a nenaleť další krávě." „Ty buď taky opatrná, ve všem." Sklonil se a dal mi pusu.

„Pořád jsou ale svátky a já věřím na zázrak." Mrknul, vymanila jsem se z jeho objetí a něžně jej odstrčila. „Pospěš si. Sbohem?" „Možná na shledanou."

Ubytovala jsem se v malém hotýlku, nedaleko nádraží. Džíny jsem neměla kde vyprat a s nevolí, jsem v legínách šlapala ke hřbitovu. Znovu začalo sněžit a já doufala, že mě tu nikdo nepozná a nebudu se tu muset kvůli počasí zdržovat déle, než bude nutné. Nestála jsem o zlé řeči.

Strávila jsem na hřbitově hodinu. Popocházela jsem kolem hrobu, tiše promlouvala ke kamenné desce a svěřovala se se vším, co se od poslední návštěvy tady, událo.
Zmrzlá na kost, uslzená a myšlenkami nad klukem z vlaku, který měl do hvězdy v tu chvíli tak daleko, jako já, jsem vlezla pod naducanou peřinu a nechala únavu, aby mě pohltila do říše spánku.

Po třech dnech, kdy jsem neopustila hotel, jsem konečně měla možnost odjet domů. Před dveřmi bytu mě čekal vzkaz, od správce domu.
S bušícím srdcem a strachem, co mi chce, jsem seběhla do přízemí a nervózně zazvonila.

„Andy! Konečně jsi zpátky!" „Pane Willsone, co se stalo?" „Hledala tě policie." „Mě?! Proč? Co jsem udělala?" „Ty nic, ale Rick." „Ne... Co udělal?" „Porval se v hospodě a... Je mrtvý." „Cože?" Svět se se mnou zatočil, byť se mi zároveň a paradoxně, ulevilo. Věděla jsem, že je to špatný. Neměla bych cítit úlevu, když mi zemřel poslední člověk, který patřil do mé rodiny, ale... Problémy co udělal převážily fakt, že už není.
„Máš jít na policejní stanici, tam ti vše řeknou. Andy, mám jít s tebou?" „Ne... To-to je dobrý." Byl konsternovaný. Čekal slzy, ale ty nepřicházely.
Až v bytě, mi po tváři stekla jediná slza. Za hodinu jsem vcházela na policejní stanici a vyšla se zprávou o úmrtí.
Ve chvíli, kdy se rval, s alkoholem v krvi, došlo k ucpání mozkové tepny. Byl na místě mrtvý a na mě visel otazník, co s jeho bytem, závětí co našly... Opakovala se však stejná situace jako s rodiči. Byt připadal v jeho smrti mně, jenže byl zadlužený snad víc, než rodiče a já se na další den, u notáře, všeho zřekla. Můj život přinášel sám dost problémů, nestála jsem o další...

„Doufám Andy, že jak tu zavřeš, půjdeš oslavit Silvestr!" „Určitě." „Andy!" „Ano?" „I já, stará rašple nad hrobem, jdu – jak vy mladí, to říkáte? – pařit(?), tak ty půjdeš taky. Na náměstí bude hromada lidí, ale dám si tu práci, abych tě tam našla." „Rachel, prosím vás... Uvidíme, ano? Bolí mě hlava, tak se ještě rozhodnu. Ale určitě v osm zavřu, nebudu tu trávit Silvestr."
„Dobře, půjdu se sem podívat." „Fajn." S pomyšlením, jak zalezu dozadu, do naší malé čítárny, která patřila jen prodávajícím, a budu cucat čaj u okna s výhledem na řeku, u které budou puberťáci a dospělí blázni, pouštět rachejtle... Z téhle strany byl Silvestr vždycky hezčí, než na náměstí, byť i ten měl své kouzlo.

Pět minut do osmé. Skládala jsem nové zboží na své místo. Minuta do osmé. Nejvyšší čas zavřít a jít se schovat dozadu. Rachel nemá klíče, zapomněla je tu, mým přičiněním.
Zvonek nade dveřmi zazvonil, frustrovaně jsem vydechla, na pár sekund opřela čelo o polici před sebou a s předstíraným nadšením ve tváři, jsem vyšla z uličky, ve které jsem stála.

„Dobrý večer! Mohu vám nějak pomoci?" „Jo." „Uhm... Nějaký vybraný žánr? Autor? Dílo?" „Co třeba žánr Rande, autor Silvestr, a dílo My dva spolu?" „Zayne?" Vytřeštila jsem oči na kluka, který si stáhl kapuci a pobaveně se usmíval. 

„Lítám tu jako vůl od čtyř. Oběhl jsem celý město a hledal knihkupectví, kde najdu tebe. Poslední možnost jsem dal tomuto, a přitom, mě kousek odtud na konci ulice, vyhodil taxík. Myslel jsem, že zrovna v tomto, tě nenajdu." „Co-co tu děláš?" „Hledám tě...?" „Tvoje rodina tu pořád není? Měl bys být s nimi." „Jo, jsou tu. Taky mi celý den vibruje mobil a já celý den opakuju, že s nimi nebudu. Už zavíráš?" „Zayne... Ty-ty-ty nejsi normální!" „A co je definice, být normální?" Zakřenil se a natáhl se po mé, rozečtené knížce.
„Vánoční koleda... To je moje oblíbená pohádka." „Měl bys být s rodinou." „Nemůžu." „Proč?" „Protože když ses na mě podívala z podlahy, začal jsem se topit a zamiloval se. Jeden pohled a já byl v prdeli." „Zayne, ty nevíš, co mluvíš. Sotva se známe. Rozešel ses s holkou, máš rozhašený emoce a jsi-" „Hvězda, já vím. Slyšel jsem to už několikrát od tebe." „Zayne... To vážně nejde a hlavně, tu nemáš vůbec být. Máš být u rodiny." 

„Proč jsi tak odmítavá?" „Bylo mi s tebou krásně. Tvoje náruč pro mě znamenala moc, líbilo se mi to, ale já nechci zažít další zklamání. Neřekla jsem, ti celou pravdu, jsem adoptovaná. Bylo mi pár měsíců, když si mě a bráchu vzali. První zklamání přišlo ve chvíli, kdy nám řekli pravdu. Pořád jsem je milovala a miluju je doteď, ale změnilo se to. Nebyla jsem jejich v tom pravým slova smyslu. Další zklamání, když Rick začal blbnout. Ta zklamání, co on způsobil vystřídala naděje, když se uklidnil, ale pak přišlo zase zklamání... Celej můj život mi něco podráží nohy. Před pár dny Rick umřel a já nemohla ani brečet. Cítila jsem úlevu, ale slzy na smutek, už nejsou.
Já se nechci zamilovat do kluka, který žije ve velkým světě. Nechci být ta chudinka, která tě sbalila, protože svině s foťáky v rukou, si dají práci, aby o mně něco vypátrali a to co vyjde na světlo, budou špinavosti, byť pravdivé. A o to nestojím. Jsem ráda, že tady nikdo neví, jaká byla má minulost. Nechci ji už s nikým dalším řešit. S tebou... To bylo jiný. Bylo to strašně hezký, opravdu, ale my dva spolu být nemůžeme a nejde se do někoho, tak rychle zamilovat."

„Proč mi nedáš, alespoň šanci? Mně jsi pravdu řekla, já vím jak to bylo a na ničem jiným nezáleží." „Neznáme se." „Ne? Řekli jsme si naše tajemství. To je trochu moc, mezi lidma, co se vlastně neznají." „Zayne, prosím..." „Víš, jak jsem přežil dva dny po svátkách? Byl jsem pozvaný jako host do dvou televizí, kde jsem se nemohl soustředit. Myslel jen na tvoje smutný oči. Jak ti ale zazářily, když jsme stáli na tom nádraží a já ti dal pusu. Tvůj výraz se v tu chvíli změnil, stejně jako můj. Cestou do Londýna jsem se pitomě usmíval a bylo mi fuk, že jsem v bytě sám. Měl jsem tebe, ve svý hlavě. Proč tě nemít i v mé náručí?"

„Víš proč?" Přistoupila jsem blíž a stáhla si jeho hlavu ke své. „Protože mi život uštědřil tolik facek, že jsem na lásku přestala věřit. Nechci cítit zklamání, bolest, plakat... Chci nějak dožít. A..." Semkla jsem bolestně víčka.
„Nikdy nebyl kluk, který by mi za to stál. Nevím jak se chovat ve vztahu, co dělat... Bojím se kluků. I tebe. I když jsi hodný a ty hodiny s tebou, ve tvým náručí... Bylo to nádherný a pro mě to byla ta nejkrásnější věc, co se mi stala po smrti rodičů."

„Mně se bát ale nemusíš." „Já vím a toho se zároveň i bojím. Jsem komplikovaná." „Jsi strašně složitá a já chci být ten, co se ti dostane pod kůži a bude tě znát líp, než ty sama. Být tím, komu budeš věřit, u koho budeš v bezpečí." „Já ale nikdy s klukem nebyla." „Neměla jsi snad rande? To mi netvrď. Jsi nádherná... Mám pocit, že si to o sobě nemyslíš, ale měla bys. Kluci se o tebe musí rvát." „Zaynie, ono „být" nemá jen ten význam, být vedle někoho, někde..." Zrudla jsem a on pochopil.

„Nikdy?" „Ne." „Proč? Strach? Stud? To jsi to nechtěla prožít?" „Ale jo, chtěla. Jen jsem z těch, co mě uháněli neměla pocit, že jsou ti praví. Že oni mají být těmi, pod kterými budu ležet." „Pojď se mnou ven. Na náměstí. Strávíme tyhle hodiny spolu a já tě přesvědčím, že mě se bát nemusíš." „Zayne-" „Dej mi čas, pár hodin. Když ani pak nebudeš chtít, abych se vídali, tak tě nechám. Slibuju." „Chceš strávit poslední večer tohoto roku, a noc prvního dne nového roku s někým, koho třeba už ani neuvidíš?" „Jo. Chci to risknout."

„Nechceš čaj? Než tu vytřu?" „Pomůžu ti." „Ne, znovu mi tu našlapeš. Donesu ti čaj, hm?" „OK." Trpělivě čekal, než jsem poklidila a sotva jsme vyšli ven, spadla jsem mu do náruče. Posypané schody, které ještě Rachel sypala, parádně klouzali. Nějaký vtipálek je pokropil vodou...

„Úplně jsem zapomněl, co zápěstí?" „Naštíplé." „Nemáš mít sádru?" „Nemůžu teď marodit... Dali mi jen ortézu." „Ale tu stejně nemáš." „Jsem sklerotik, co ráno zaspal a na to důležitý zapomněl." „Takže to je obinadlo, co ti lezlo z rukávu?" „Jo... První pomoc." Zakřenil se a něco lovil po kapsách.

„Málem bych zapomněl..." „Co to je?" „Pokus Santy?" S nejistotou jsem rozbalila měkký balíček a začala se šíleně smát. Dostala jsem čepku i šálu a drzý komentář, že už alespoň nebudu cvakat zuby a krást jeho.
Upustila jsem balící papír a s grázlovským výrazem, se pro něj sklonila. V dlani mě zastudil sníh a vzápětí on, jen heknul. Zíral na mě, já se mohla smíchy umlátit a se zaječením, jsem se rozběhla...

Ulici pročíslo moje zaječení, jeho smích a oba jsme překvapením vykřikli, když jsme spadli. Podjeli mu nohy a šli jsme k zemi dřív, než jsem se stačila začít smát.

„Jsi malá, škodolibá a zákeřná!" „Jsi velkej, škodolibej a drzej." „A bude to ještě horší." „Nápodobně!" Natáhla jsem k němu ruku a pomohla mu na nohy.

„Počkej, náměstí je ale tam tím směrem." Změnil směr mé trasy. „Ale já nechci jít na náměstí." „A kam?" „Rád jsem chodil k řece... Není tam tolik lidí a kousek od ní je útulná kavárna, hm?" „Myslíš Johnson's caffe?" „Přesně tu. Chodím tam už několik let."

Malé skupinky lidí stáli u zábradlí a dívali se na druhý břeh, kde už začali vybuchovat první petardy. Prošli jsme kolem nich, on s hlavou hrdě vztyčenou, bez kapuce.
„To-Zayn! To je Zayn!" Ozval se výkřik, zoufale jsem na něj pohlédla a zavrtěla hlavou. Okamžitě jsem se chtěla odpojit.
„Ani na to nemysli." „Proč nemáš kapuci?" Zašeptala jsem vyčítavě, když se po nás začalo otáčet víc lidí.
„Protože se nechci schovávat." Schoval mě, ve své náruči.

„Andy, jsem hvězda, pro ně jo. Ale pro tebe ne. Ty hodiny ve vlaku... Přece jsem byl normální kluk, pořád jsem normální, co se bojí svým způsobem, sám sebe. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže. Myslím, že s tebou to můžu zvládnout." „Jsi bláhový." „A ty jsi mi slíbila dnešní noc. Tak to nekaž pochybami. Jen si to se mnou užij a pak mi řekneš, jestli je tvoje přesvědčení tak silné, nebo sis to rozmyslela a chceš se se mnou stýkat." Kývnu, stále schovaná pod jeho paží, s bušícím srdcem, kráčíme kolem těch, co jej poznali.
Fotí nás, něco šeptají, vzápětí křičí jeho jméno a on je ignoruje.

Pohledem mě pobídne ke vstupu do kavárny, kde už sedí několik hostí. S hrníčky čaje před sebou, dýmem z cigaret nad našimi hlavami, jsem si jej mlčky prohlížela. Ticho začínalo být neúnosné a on, skoro nezaujatě, těkal pohledem po prostoru.

„Kdyby ses na mě nedívala, díval bych se já a užíval si to. Kazíš mi moje plány." Vyprskla jsem smíchy a on se spiklenecky předklonil.

„Andy, přestaň být plná pochybností. Prosím. Ve vlaku jsme seděli, povídali si a smáli se. Já nechci teď mlčet a ve chvílích, kdy se ten druhý nebude dívat, na něj zírat." „To se líp říká, než dělá." „Ale já mám taky pochybnosti." „Jaký?" „Že až odbije půlnoc, řekneš mi „sbohem". A to nechci, bojím se toho. Kdybych to uměl, zastavil bych čas, aby nikdy půlnoc nebyla." „Jsi snílek, jsi bláhový a jsi-" „Přestaň. Začnu na to být alergický." „Chtěla jsem říct milej, ty hvězdo." Zamrká, omluvně se ušklíbne a napálí si další cigaretu.

„Pár hodin a pak uvidíš, hm? Do tý doby ale nechci mlčet a být v jakési křeči. Nebo, budeš se cítit líp, kdybychom si udělali výlet vlakem?" O poznání uvolněněji jsem se rozesmála a na drzo si přivlastnila krabičku cigaret.

Než utekla hodina, byla jsem schopná se s ním bavit tak, jako ve vlaku. Po půl dvanácté jsme vyrazili ven.

„Andy!" Se smíchem se za mnou rozběhl, zabrzdila jsem u zábradlí a kochala se první rachejtlí, co právě vyletěla k obloze.
Jeho ruce se protáhly kolem mého těla a sevřel prsty zábradlí.

„Jistíš si mě, abych ti odbitím půlnoci nezmizela?" „Dá se to tak říct." „Zayne?" „Ano." „Proč." „Co proč?" „Proč já." „Líbíš se mi a je mi s tebou hezky." „To jsou ale chabé důvody. Vůbec se neznáme." „Přestaň," Zašeptal a posunul mi čepku. Na uchu mě lechtal jeho dech a místo zábradlí držel mě.
 „Nemusím tě znát dokonale, abych věděl, že mi je s tebou hezky. I když... Možná jsi tak nejistá, protože se ti nelíbím, něco ti na mě vadí, jsem ti odporný a proto se mnou opravdu nechceš trávit čas." „Zayne!" „Jen hádám." „Jsi hrozný." „Jsou to možný důvody." „Je mi s tebou hezky, tohle je hezký! Ty jsi-" „Vůl?" „To taky, ale pěknej vůl. Kdybys mi byl odporný, nebudu chtít, abys mě držel." „Za deset minut končí tenhle rok a začne novej... Zmizíš mi z něj?"

„Dáš mi slib?" „Jaký?" „Že další Vánoce strávím doma, na pohovce, v teple a s tebou?" Ztuhl, obrátila jsem se a on se nejistě usmíval. „Myslíš to vážně?" „Čím déle jsem s tebou, tím víc mi je tak, jak nikdy nebylo. Máš pravdu, nejsi jen celebrita. Jsi jen kluk, co měl štěstí a zároveň i smůlu." „Takže to mám brát, jako tvou šanci k našemu stýkání se?" „Hm. Pokud ti nevadí určité věci." „Jako tamta? Ne Andy, to mi opravdu nevadí. Spíš je pro mě něco, jako pocta. A hlavně, jsi první u které nemusím přemýšlet nad tím, že její tělo měl někdo přede mnou." „A moje minulost?" „Je to minulost, ne přítomnost, ani budoucnost. Jediné, co chci mít z tvé minulosti je cesta vlakem do Cotswolds, při které jsme se potkali."

Fascinovaně jsem se dívala na show, která se úderem půlnoci strhla. Zayn trpělivě čekal na něco jako odpověď a konečky jeho prstů mě lechtaly na mých dlaních.

Hlodali ve mně červíci pochybností, jenže on mi přece ukázal, že není namyšlená celebrita, která ze sebe dělá kdo ví co.
Hodiny ve vlaku, teď v kavárně... Smál se, oči mu zářily, neustále něco vykládal, ptal se na vše, okolo mé osoby. Najednou jsem zjistila, že ten kluk z vlaku, zná víc mých tajemství, než znala moje máma.

„Nežiješ v Anglii." „Můžu-" „Asi se nezahrabeš v Bradfordu, byť tu máš rodinu a teď už i mě." Otočila jsem se mu v náručí a nejistě se usmála.
 „Nepočítej s tím, že jestli dnes skončíme u mě, tak se s tebou ihned vyspím a nechám se přemluvit, abych s tebou odjela do Ameriky, protože co jsem si hledala, veškerou spolupráci máš domluvenou tam. Odjedu tam, tady mě nic nedrží, ale chci si tam prvně najít práci. Nebudu sedět na zadku v tvým bytě a čekat, že mě budeš nějak dotovat, jak by si asi všichni mysleli... Ale hlavně si chci být jistá, že tohle není jen hloupá hra, kdy mi pomotáš hlavu, vyspím se s tebou a pak mě zradíš."

„A co ty, hm?" „Cože?" Neodpověděl a dal mi svou otázku. Sklonil se níž a rty se mi skoro otíral o moje.

„Jsi nádherná, chytrá, sladká, milá, hodná... Máš mnoho vlastností, které chci, aby měla moje holka, ale takovou holku chtějí i jiní. Tys nikdy nezradila, nepodvedla... Ale co když se objeví někdo, kdo ti pomotá hlavičku víc, než já?" „Na otázku otázkou... To není pěkné, ale dobře. Ne. Nikdy jsem nepodvedla, neměla jsem koho. A nikdy s tím nechci začínat. Proč přijít o něco, co je pro mě důležité, kvůli pomateným činům?" „Nezradím tě. Neočekávám, že se spolu vyspíme, pokud mi dovolíš u tebe přespat. Nepopírám však, že tě chci držet v noci v náručí." Zdárně se vyhnul otázce dotování a mé podmínce.

„Andy, je mi s tebou fakt krásně. Tak mi s žádnou mou ex nebylo. Je to, jako kdybych našel spřízněnou duši... Zní to asi jako klišé, ale jsi ten nejlepší vánoční dárek, jaký jsem kdy dostal. Nevzdám se tě dobrovolně. K tomu, abych se zamiloval, mi stačilo pár hodin ve zmrzlým vlaku, je to šílený, já vím. Ale já to tak opravdu cítím."

„Takže příští Vánoce, budeme spolu na pohovce?" „Všechny další Vánoce." Se smíchem jsem se vytáhla na špičkách.

„Dáš mi pusu?" „Pořád na nás lidé civí, nevadí ti to?" „Andy..." „Promiň." Zamumlala jsem se smíchem do jeho úst a těmi svými, slabě pohnula. Zamručel spokojeností a naléhavě mě sevřel v náručí.

**********************************************************
Omlouvám se, že jste se povídky nedočkali hned dopoledne. Ale nebyl čas... U nás se prostě všechno dělá na poslední chvíli - ano, i zdobení stromečku, které letos vyšlo jen na mě -_- =D - 
Doufám, že jste si dnešek užili, že Vám Ježíšek přinesl vytoužené dárečky a byli jste s těmi, které milujete a jsou pro vás víc, než důležití ♥♥♥

Řekla bych, že se na Silvestr a Nový rok, pokusím něco dalšího splácat, ale odjíždím pryč a nevím, jak budu na notebooku. Budu asi ráda, když zvládnu přidávat do ostatních povídek. Takže se necháme překvapit :o)

A co se této splácaninky týče, doufám, že se alespoň trochu líbila a bavila vás :o) Snad vás její délka neodradila. 8 567 slov + tyto kecy... Dlouhé počteníčko =D Jo a omlouvám se za chyby, překlepy atd... No, však to znáte =D :o) 

♥♥♥