„Vždycky sem chodím, když potřebuju být sama. Když si chci srovnat myšlenky a pokusit se předstírat, že tady jsem daleko od toho všeho," prozradila Buckymu potichu Natasha, když se uprostřed noci s dekou a lahví vodky usadili na střeše Avengers tower. Ani jeden se na Starkově večírku necítil příliš komfortně, a i přestože zpočátku vypadalo, že ani oni spolu nenajdou společnou řeč, - protože kousavá Natasha všechny Barnesovy pokusy o konverzaci zprvu odrážela - nakonec se nemožné stalo skutečným.

Bucky se na ni podíval a neubránil se poněkud křečovitému úsměvu. „To jsi mi neměla říkat, Natalio. Třeba sem za tebou budu chodit častěji, než ti bude milé."

Zvedla k němu pohled a v očích jí hravě zajiskřilo. „No, pořád tě odsud můžu shodit," zavtipkovala, ale Bucky na ni nijak nereagoval. Místo toho zatínal ruku v pěst a trochu se chvěl. „Jsi v pohodě?" zeptala se ho, naklánějíc hlavu na stranu.

Nespokojeně se ušklíbl. „Jo, jen... výšky mi nedělají moc dobře."

Natasha zamrkala. „A proč jsi mi to neřekl?!" Nevěřícně pokroutila hlavou a zvedla se, podávajíc mu ruku, aby mu pomohla vstát.

„Ne, tohle nemusíš, já to zvládnu," vyhrkl rychle, a chytil ji za ruku, aby ji stáhl zase zpátky k sobě. „Jen si na to potřebuju trochu zvyknout, to je všechno. Za chvíli to bude fajn," řekl, ale moc přesvědčeně nezněl. Spíš to vypadalo, jako by se snažil ujistit sebe a ne ji.

Protočila nad ním oči a napila se vodky. „No fajn, jak myslíš. Ale jestli se pořád nebudeš cítit dobře, řekneš mi to, jasný?" přikázala mu přísně a jemu nezbývalo nic jiného než přikývnout. „Zkus nad ním prostě nepřemýšlet. Musíš se něčím rozptýlit, Jamesi. Takže se prostě podívej před sebe a užij si ten výhled," vybídla ho a opřela se o dlaně, s mírným úsměvem se dívajíc na temné obrysy budov, v nichž zářila světla.

Bucky se podíval - ale ne na ten výhled před sebou. Otočil se na Natashu a usmál se, když pokroutila hlavou, jakmile na sobě ucítila jeho pohled. Chvíli čekala, a když se na ni nepřestával dívat, otočila se k němu a naklonila se. Bucky ji napodobil a vpíjel se do jejích zelených očí. Když jej chytila za bradu, ucítil, jak se mu prudce rozbušilo srdce. „Tenhle výhled si užij," zašeptala mu provokativně blízko jeho rtů, na nichž ucítil její dech, než mu natočila bradu vlevo, směrem k městu.

„Ten výhled předtím se mi líbil víc," povzdechl si naoko smutně Bucky a Natasha jej bouchla do ramene. Pak mu podala skoro plnou lahev a vybídla ho, aby se napil. Povytáhl na ni obočí. „Jsi si jistá, že se mám napít? Pobízíš mě tím k upřímnosti."

„Možná to risknu," mrkla na něj a počkala, než se napije, Pak mu lahev zase vzala a dopřála si několik loků.

„Fajn. Takže chceš slyšet, že jsem se do tebe zamiloval?" prohlásil tónem, jako by se bavili o počasí, a Natasha, která ještě pila, alkohol vyprskla.

„Cože?" vyhrkla a odkašlala si. „Teda, nečekala jsem, že budeš upřímnej až takhle brzo."

Pokrčil rameny. „Nejsem si jistý, jestli bych ještě někdy dostal takovouhle příležitost. A ty jsi něco tušit musela, ne, agentko?" popíchnul ji, ale i přesto se cítil trochu nervózně. Neměl tušení, co mu na to řekne, jak zareaguje, a hlavně, jak to mezi nimi teď bude. Nebude to divné? Nezačnou se jeden druhému vyhýbat, aby předešli trapným momentům? Bucky o ni nechtěl přijít. Byla jedna z mála lidí, kteří mu rozuměli, a kterým se dokázal otevřít. Ale zároveň jí to už potřeboval říct.

Uhnula pohledem. „Jo, to... já jen... asi jsem si myslela, že už tě to přešlo."

Mírně se usmál. „Ne, Nat. Pořád mě to k tobě táhne. Prostě jsem do toho spadl." Byl to tak silný pocit, že mu připadalo, že bude trvat už navždy, že prostě nezmizí. Neměl nad tím kontrolu. A věděl, že ani nikdy mít nebude. Tohle bylo něco, co nemohl nijak ovlivnit.

Povzdechla si, a snad, aby si dodala kuráž, se znovu napila. Pak mu věnovala vážný pohled. „Člověk míní, osud mění. Kdysi jsem si slíbila, že se nikdy nezamiluju. Že se nikdy nesmím do nikoho zamilovat, protože láska akorát všechno komplikuje. Ale pak ses objevil ty. A já si naprosto přesně pamatuju ten moment, kdy jsem si uvědomila, že se všechno změnilo. Byli jsme v kuchyni a nejdřív jsme se o něčem dohadovali. A pak jsme si začali povídat a najednou byly čtyři ráno a my se smáli, jako bychom už nikdy neměli přestat. A já... já jsem se po tolika letech konečně zase cítila šťastná. Pamatuju si, jak jsem seděla na lince, dívala jsem se na tebe, jak sedíš u stolu a nemůžeš se přestat smát a uvědomila jsem si, že jsem v prdeli."

Bucky nevěděl, jak na něco takového zareagovat. Byl překvapený a zároveň pobavený. A nemohl tomu uvěřit. Tohle bylo až příliš dokonalé na to, aby to byla pravda. A nejspíš se mu ty pocity promítly do tváře, poněvadž Natasha nad ním protočila oči, popadla jej za mikinu a přitáhla si jej do polibku. A Buckyho obavy se rozutekly pryč. Uchopil ji kolem pasu a něžně ji položil na záda, nakláněje se nad ní, než se mírně odtáhl. Prsty jej pohladila po tváři.

„Já vím, že se nemůžeš opít, když jsi supervoják," zašeptala mu a v očích jí zajiskřilo.

Na chvilku se zarazil. „A sakra, prokoukla jsi mě," povzdechl si a pak na ni mrkl. „Ale možná jsem byl jen opilý láskou k tobě," podotkl laškovně.

Zašklebila se. „Nechutný," odvětila a znovu ho políbila.

•••

„No ty vole," uklouzlo Tonymu, když vyletěl nad Avengers tower ve svém obleku Iron Mana. Pak se poťouchle zašklebil.

„Co je, Tony? Co se stalo?" ozval se v komunikátoru vzápětí Stevův rozčilený hlas.

„Wow, Kápo, jak to, že po tom sprostém slově nenásledovalo žádné tvoje „slovník!"?" dobíral si Rogerse pobaveně Stark. „Jarvisi, to jsi mi to prostě nemohl říct?"

„Myslel jsem, že tohle pro vás bude větší zábava, pane," odpověděl mu Jarvis a Tony se zachechtal.

„Tony, tak co se děje!?" chtěl vědět netrpělivě Kapitán. „Našel jsi Buckyho?"

„Jo, našel," ujistil ho a nepřestával se šklebit. „A našel jsem i Romanovovou. Neboj se, je v pořádku. Vlastně bych řekl, že je víc než jen v pořádku. Protože si to právě rozdávají na střeše."