Bucky měl pocit, jako kdyby na něj všechno padalo. Připadalo mu, jako by byl uvězněný mezi čtyřmi stěnami, jež se k němu pomalu přibližovaly, aby jej mohly vzápětí rozmáčknout jako švába. S každou další minutou, jíž doma strávil, mu bylo čím dál hůř. Dusilo jej to, sžíralo a on si byl jistý, že pokud tu stráví ještě chvilku, už to nevydrží. Zvedl se proto ze země, malátně zamířil do předsíně, kde popadl bundu, obul si boty a rychle odsud zmizel pryč.

Když vyšel ven a nadechl se ostrého studeného vzduchu, mysl se mu alespoň mírně projasnila, ale to, co cítil, nikam nezmizelo. Vydal se vpřed, bezcílně bloumal ulicemi, ruce v kapsách bundy, a soustředil se na dýchání. V hlavě mu hučel hurikán myšlenek, hlasitý jako roj včel, a praly se jedna přes druhou. Byly to naprosto nesouvislé útržky, jež jej přiváděly k šílenství a probouzely v něm nejen příšernou bolest hlavy, ale i pocity, jež už nikdy nechtěl zažít. Pocity, jež zažíval po ztrátě Steva. Zase měl pocit, jako kdyby zůstal na všechno sám. Zase měl pocit, že není dost dobrý, že nikdy nebude dost dobrý. Opět mu připadalo, jako kdyby sem nepatřil. Všechno bylo špatně. Proč se to zase vrátilo? Proč na něj tyto myšlenky znovu zaútočily, proč jej sžíraly tyhle pocity? Přišlo to všechno úplně náhle a Bucky to nenáviděl. Nenáviděl, jak snadno se tomu poddal, jak snadno o sobě zase začal pochybovat. Nenáviděl, že proti tomu nedokáže a neumí bojovat. Kéž by to všechno šlo prostě vypnout...

Jak byl naivní, když věřil, že už se všechno začne obracet k lepšímu, že se přenese přes minulost a začne nový život. Jenže ještě pořád toho nebyl schopen.

Po finálním střetu s Flagsmashers se jeho vztah se Samem výrazně zlepšil a Bucky se po tom všem, čím si prošel, konečně zase začal cítit lépe. Nikdy by si nemyslel, že to bude právě Sam, kdo mu nejvíc pomůže. Ale bylo to tak. Věděl, že mu může důvěřovat, Sam se mu snažil porozumět a podpořit ho a Bucky se u něj cítil v bezpečí.

V bezpečí...

Zastavil se uprostřed chodníku. Uvědomil si, že sněží, ale sotva to vnímal. Přemýšlel. Je to hloupý nápad? Samozřejmě, že je. Ale ty potřebuješ pomoc, ozval se mu slabý hlásek v hlavě, jenž stěží překřičel ty hlučné myšlenky, jež se marně pokoušel vypnout a jež mu našeptávaly věci, které v něm probouzely úzkost a srážely ho na kolena. Jednoho dne se budete muset otevřít a pochopit, že vám někteří lidé opravdu chtějí pomoct, a že jim můžete věřit, přidal se vzápětí hlas jeho bývalé terapeutky. Ano, věděl, že Samovi může věřit, že se na něj může obrátit, ale... byly Vánoce. A Bucky nechtěl jemu i jeho rodině kazit příjemný večer, jen proto, že se najednou začal cítit špatně. To je přece normální, ne? Každý se občas cítí trochu na dně, a nemusí kvůli tomu hned vyvádět... vždyť to zase přejde.

Jenže za jak dlouho? ptal se se strachem sám sebe. A tohle nebyla pouze jednodenní záležitost, chvilková úzkost ze strachu z budoucnosti, z perfektního okolí...

Bucky si nikdy neuměl říct o pomoc. Vždycky si byl jistý, že to vyřeší sám. Ale učil se. Učil se mluvit o tom, co cítí, o tom, co potřebuje, co jej tíží. A se Samem to bylo jednodušší než s kýmkoliv jiným.

Rozhodl se. Zazvoní u Sama doma, a pokud ho tam najde... tak ho poprosí, jestli by nemohl... jestli by nemohl... něco. Pomoct mu to překonat. Vyslechnout ho. A když doma nebude, tak je jasné, že je se Sarah a se svými synovci. Ostatně by to nebylo nic neobvyklého, zvlášť když byly Vánoce. Bucky si proto moc nadějí nedělal.

Trvalo mu půl hodiny, než došel k domu, kde bydlel Sam. Nepokoušel se protřídit si myšlenky a připravit si, co mu vlastně řekne, o co ho požádá, protože věděl, že by to stejně bylo zbytečné. Z domu akorát vyšel muž, jenž mu podržel dveře, a Bucky na něj vděčně kývl a proklouzl do chodby. Vyšel tři patra, než se zastavil před dveřmi Samova bytu, a na okamžik zaváhal, než zvedl ruku a krátce stiskl zvonek.

Když sem mířil, byl tak na devadesát procent přesvědčený, že se tu se Samem nestřetne. Proto ho poněkud překvapilo, když se za pár sekund otevřely dveře a na prahu se objevil Kapitán Amerika, jenž se zjevně někam chystal. Zatvářil se překvapeně, když zjistil, kdo za ním přišel. „Bucky?" pozvedl tázavě obočí a v dalším okamžiku mu přes tvář přelétl starostlivý stín. „Děje se něco?" Bucky nejistě přešlápl z nohy na nohu a uhnul pohledem. Sam na něm okamžitě poznal, že by se nejraději obrátil na patě a odešel. Popadl ho proto za paži a vtáhl ho dovnitř. „Pojď. Zůstaneš tu," prohlásil nesmlouvavě a zavřel za ním dveře.

„Ale vždyť jsi na odchodu," poznamenal trochu zaraženě Bucky, ale když se na něj Sam přísně podíval, voják pochopil, že bude lepší neprotestovat. Zul si boty a bundu pověsil na věšák. „Jak to, že nejsi se svou rodinou?" vyzvídal cestou do obývacího pokoje.

„Potřeboval jsem ještě něco zařídit. A ještěže tak, protože k Sarah bys nešel, co?" řekl trefně. „Tak co se děje?" zeptal se ho vážně, když se posadili na pohovku.

Bucky se s povzdechem zadíval před sebe. Cítil na sobě Samův intenzivní pohled a podél páteře mu přeběhly mrazivé jehličky. „Já... já nevím. Prostě jen..."

„Noční můry?" otázal se Sam opatrně, avšak Bucky zavrtěl hlavou.

„Tentokrát ne. Já jen... už jsem to nemohl vydržet. Bylo to, jako bych se nemohl nadechnout. A všechny ty pocity a myšlenky se mě snažily zalknout a..." Zvedl k němu pohled. „Nechtěl jsem být sám."

Sam mu věnoval pyšný úsměv a stiskl mu rameno. „To, že sis to uvědomil a rozhodl ses udělat první krok a říct si o pomoc, i když oba víme, jak těžké pro tebe něco takového je... to je skvělé, Bucky. A jsem rád, že víš, že tu jsou lidi, na které se můžeš obrátit, když budeš potřebovat. Dokážu si představit, jak tohle pro tebe muselo být těžký."

Bucky se zlehka usmál a cítil, jak se tlak na jeho hrudi pomalu uvolňuje. Přesně taková slova asi potřeboval slyšet. Ujištění. „No, vlastně jsem to čekal horší. A... kdybych se chystal obrátit na někoho jiného, asi by to bylo horší a těžší." Opatrně se na Sama díval. Kapitán se zdál být překvapený i potěšený zároveň. „Ale nechci tě zdržovat. Cass a AJ se na tebe určitě hrozně těší a navíc jsou Vánoce a -"

„Zůstaň tady, jasný? Prostě tu zůstaň," přerušil ho pevným hlasem a zvedl se. Bucky se zatvářil trochu jako štěně, které se bojí, že jej jeho páníček opustí. Sam vypadal pobavený jeho výrazem a zvedl ruku, aby Buckymu z vlasů vymetl poslední sněhové vločky. „Ještě mám spoustu času. A když přijdu pozdě, pochopí to. A i kdyby ne, odpustí mi to, když tě přivedu s sebou. Pokud budeš chtít, samozřejmě."

„Nerad bych překážel..."

Sam si povzdechl. „Někdy z tebe padají takové hlouposti..." Pokroutil hlavou a vytáhl deku, kterou překvapenému Buckymu přehodil přes ramena. „Dostaneš hrnek horké čokolády. A opovaž se protestovat a tvrdit mi, že nemáš rád sladké. Protože já vím, že pěkně kecáš."

A tak se Bucky jen usmál a přitáhl si deku blíže k tělu, zatímco sledoval, jak Sam míří do kuchyně. Ano, tady se cítil komfortně, tady se cítil v bezpečí. Věděl, že mu Sam pomůže.

Než zmizel v kuchyni, ještě se zastavil na prahu. Sam se otočil, mrkl na něj a rty mu zvlnil tajuplný úsměv, když mu řekl: „Jo, a myslím, že tu mám i Hobita..."

•••

SamBucky nebo Stucky?😋