I o Vánocích bičoval ulice New Yorku vytrvalý déšť. Místo sněhu se skoro na každém kroku nacházela větší či menší kaluž, do nichž děti nadšeně skákaly a cákaly kalnou vodu všude kolem sebe. Touhle dobou už ale byli všichni caparti doma a seděli u štědrovečerní večeře.

Potemnělou ulicí procházel vysoký svalnatý muž, do obličeje měl staženou kapuci, která byla díky dešti tak promočená, že by se dala ždímat. Šel s hlavou skloněnou, ruce v kapsách, a mhouřil oči proti dešťovým kapkám, jež mu stékaly po obličeji.

Nikam dnes večer nespěchal. Nikdo na něj doma nečekal. Bydlel sám. Nikoho neměl.

Někteří jeho přátelé zmizeli díky Thanosovu lusknutí. O ty další přišel svou vinou, kvůli svým chybám a tomu, čemu věřil. A poté, co zjistili, že Thanos kameny nekonečna zničil a že již není možné chyby napravit, se ještě víc uzavřel do sebe a nebyl v kontaktu prakticky s nikým. Jen s jednou ženou, která i nadále zůstávala jeho věrnou přítelkyní, jíž se mohl svěřit se vším, co ho trápilo, a která mu skoro vždy dokázala zlepšit náladu.

K jeho uším dolehl nedaleký hrom a hned poté temnou zamračenou oblohu pročísl zářivý blesk. Muž přidal do kroku, přece jen už se třásl zimou a domů to měl ještě nějaký kousek.

Déšť neustával, naopak to vypadalo, že se rozpršelo ještě víc. Steve se snažil vyhýbat kalužím, přestože měl i boty úplně promočené. Drkotal zuby a v duchu se káral za to, že si zapomněl deštník.

Nemohl se dočkat, až bude doma, dá si teplou sprchu a uvaří si hrnek horkého čaje. Přemýšlel, co by mohl dnes večer dělat. Utápět se v minulosti a melancholicky zírat do osvětlených ulic? Ano, to znělo vskutku zábavně. Možná by mohl zkusit zavolat Natashe, jestli by neměla chuť se za ním alespoň na chvilku zastavit...

Když došel na příjezdovou cestu vedoucí k domu, v němž bydlel, spatřil přede dveřmi čekat tmavou postavu, jež nad hlavou držela deštník. Tep se mu zrychlil, jednu ruku zatnul v pěst a tou druhou nahmatal klíče v kapse u kalhot. Sotva se přiblížil o pár kroků, osoba si ho všimla a rozešla se mu naproti.

,,Steve! Kde jsi byl? Jsi celý promočený," vydechla žena, jíž okamžitě poznal. Musel se usmát, když zjistil, že tu na něj čeká Natasha. Docela zbytečně k němu došla a zvedla ruku s deštníkem výš, aby jej skryla před otravným deštěm. Milé gesto.

,,Ahoj, Nat. Také tě rád vidím. Zrovna před chvílí jsem na tebe myslel," prozradil jí s úsměvem, když došli k domovním dveřím. Začal odemykat. ,,Byl jsem na sezení. Dělají pokroky."

,,To je skvělé, Steve. Jsem na tebe pyšná," řekla vážně. Když ucítil její opatrný dotek na paži, překvapeně se na ni ohlédl. V dřívějších dobách se snažila moc nedávat najevo své emoce. Svým způsobem jí rozuměl, nechtěla ukazovat svou slabost. Ale teď už toho na ni bylo moc, dost už bylo skrývání a přetvařování.

Nevěděl, co jí na to odpovědět, a tak jen kývl. ,,Pojď dál. Dáš si čaj?" otázal se jí, když konečně vešli dovnitř a teplo domova je zahalilo do svého láskyplného objetí. Natasha přitakala, že si dá čaj ráda, odložila deštník a zula si boty. Steve jí pomohl z kabátu a pověsil jej na věšák. Když se chtěl vydat do kuchyně a postavit vodu na čaj, zarazila ho Natashina napřažená ruka.

,,Já to udělám. Ty se jdi umýt a převléknout do suchého," prohlásila nesmlouvavým tónem. ,,Měl by ses oholit," řekla a laškovně ho zatahala za vousy. Steve se mírně usmál a chytil ji za ruku. Lehce zavrtěl hlavou.

,,Nejsem promočený na kost, Nat. Pojď, musím - a chci - " dodal rychle, ,,se ti věnovat. Posaď se a já to připravím." Natasha si povzdechla, cosi nesrozumitelného zabrblala, ale pak se přece jen posadila ke kulatému dřevěnému stolu, jenž stál v kuchyni. Steve nalil vodu do konvice, zapnul ji, vyndal dva hrnečky a sáčky s čajem s příchutí jablka, a pak se bedry opřel o kuchyňskou linku. Chvíli čekali v rozpačitém tichu, jež narušovalo jen tiché bublání vody. Po pár vteřinách se ozvalo cvaknutí a Steve oba šálky zalil horkou vodou. Místnost provoněla vůně jablek a skořice.

,,Tak... proč jsi přišla?" zeptal se jí zvědavě, když na stůl postavil dva hrnky, z nichž se kouřilo, a posadil se naproti ní. Natasha prsty zabubnovala o dřevěnou desku.

,,Dlouho jsme se neviděli, tak mě napadlo, že bych se mohla zastavit. Doufala jsem, že tě zastihnu doma. Navíc... jsou Vánoce. Nechtěla jsem, abys byl sám," odpověděla mu popravdě a pak se rozhlédla kolem. Nikde ani náznak toho, že jsou Vánoce. Žádná světélka, žádný stromeček. ,,Ach, Steve..."

,,Asi se ptáš, proč i my nedokážeme žít normálně, viď? Když to dokázali jiní, proč bychom nemohli i my?" řekl jemně a natáhl se pro její ruku. Natasha se pohledem vrátila k němu a on za ta léta, kdy mezi sebou budovali vztah, již dokázal vyčíst, jak se cítí, jako kdyby mezi nimi skutečně panovala nějaká souhra. Povzdechl si. ,,Je mi to líto, Natasho."

Věnovala mu neupřímný úsměv. ,,Nemusí, můžu si za to sama. Kdybych tehdy před lety..." Potřásla hlavou, až se jí rudý cop mírně zavlnil. ,,Možná by teď bylo všechno jinak. Na tom už nesejde. On má rodinu a je šťastný. Přeji mu to."

Kolik bolesti a tajných tužeb v sobě jen ukrývala... Steve jí dokonale rozuměl. A obdivoval ji, že to v sobě tolik let držela a nedala najevo ani náznak citů, které k Bartonovi chovala. Muselo to pro ni být opravdu těžké. A ještě těžší, když zjistila, že je zamilovaný a má rodinu. Dokonalou rodinu.

,,To nevadí, já jsem s tím smířená. Koneckonců, bojuji s tím už spoustu let. Ale ty," řekla odhodlanějším hlasem a zabodla do svého přítele ostrý pohled, ,,ty by ses měl k něčemu rozhoupat dřív, než bude pozdě. Neudělej stejnou chybu jako já, Steve. I kdyby tě odmítl, alespoň budeš vědět, kde si stojíš, a nebudeš se utápět v představách a snech, které se nikdy nestanou skutečností. Prosím. Nechci přihlížet tomu, jak trpíš, a já s tím nemohu nic dělat."

,,A já nechci vidět tebe, jak jsi utrápená," opáčil Steve s povzdechem. Usmála se na něj a zavrtěla hlavou.

,,Se mnou si nedělej starosti. Já to zvládnu. Stav sebe a své potřeby na první místo, ne ty druhé. Zavolej mu, Steve. Sejdi se s ním," dodala povzbudivě.

Rogers si vzdychl a pustil její ruku. ,,To nejde, Nat. Od té doby, co se vrátil, jsem se s ním neviděl. Nekontaktoval jsem ho. Vím, že jsem ho zklamal, a že mě nechce vidět. Tak se mu klidím z cesty. Avengers se rozpadli, je po všem. Každý si žijeme svůj vlastní život. A on je s Pepper," zamumlal prázdným hlasem, dívaje se kamsi za Natashu.

,,Kapitán Amerika se nikdy nevzdává bez boje. Přestaň s tímhle fňukáním, nebo odejdu," varovala ho naoko vážně a snažila se skrýt žertovný tón. Steve se pousmál. ,,To jsou teda Vánoce, Rogersi. Pamatuješ si na ten večírek u Tonyho, když jste se všichni snažili zvednout Thorovo kladivo? Fandila jsem ti a máš štěstí, že jsem se s nikým nesázela. Hluboce jsi mě zklamal, že se ti to kladivo nepodařilo zvednout," snažila se odlehčit situaci.

,,Nebyl jsem hoden," pokrčil mírně rameny a uhnul pohledem. V hloubi duše tušil, že by se mu Mjölnir podařilo zvednout, ale bylo mu to trapné... Vzpomněl si na Tonyho a jeho sebejistotu, když se Thorovo kladivo pokoušel zvednout i s pomocí rukavice ze svého obleku Iron Mana. Byla to úsměvná vzpomínka, ještě teď ho živě viděl před očima, jak se odhodlaně snaží...

Do reality ho přivedla zpět Natasha, která najednou stála nad ním a podávala mu mobil. Zmateně se na ni podíval. ,,No tak, vezmi si ho a napiš mu. Popřej mu jen třeba hloupý hezký svátky. Ale nějak ho proboha už kontaktuj."

Skepticky si prohlédl přístroj v její ruce. ,,Když mu popřeju veselé Vánoce, dáš mi s tím už konečně pokoj?"

Natasha se rozzářila. ,,Konečně jsi dostal rozum!" Rogers si vzdychl, zapnul svůj mobil a v kontaktech pomalu vyhledal Tonyho číslo. Třesoucími se prsty poté vyťukal krátkou zprávu, Natasha stála za ním a koukala mu přes rameno.

Veselé Vánoce, Tony. S. Rogers

Když klikl na tlačítko odeslat, srdce mu tlouklo neobvykle rychle a hlasitě. V duchu si vynadal, že kvůli hloupé zprávě takhle vyvádí. Zažil už přece horší věci. A tak zatnul zuby a zprávu odeslal.

Sotva ho Natasha poplácala po rameni a řekla pár slov, ozvalo se tiché cinknutí. Steve párkrát zamrkal, dech se mu zadrhl v krku. Byl to Tony? Odepsal mu? Takhle rychle? Čekal na zprávu od něj? Nebo mu chtěl sám napsat? Nechtěl si dělat nějaké naděje...

Když se ohlédl na Nat, jako kdyby ji očima prosil o radu. Povzbudivě na něj kývla a stiskla mu rameno. Rogers se zhluboka nadechl a odemkl telefon.

Hezké Vánoce i tobě, Kápo. TS

Ani jeho odpověď nestihl vstřebat, vzápětí totiž přišla další zpráva, která ve Stevovi vyvolala ohromnou bouři euforie a nevěřícnosti.

Mohli bychom se někdy vidět?

Možná se vánoční zázraky skutečně dějí a o Štědrém večeru se plní ta nejtajnější přání...

Pokračování příště...?

•••

Jojo, já to Stony musím nacpat prostě všude🙈 shipujete Nat a Steva romanticky, nebo jen jako přátele? Já osobně miluju to jejich přátelství💜
Snad se vám to líbilo🙈
Millie🍪