Peggy si klekla, aby před náhrobkem mohla zapálit svíčku. Ruce se jí přitom třásly a v očích ji zaštípaly slzy. Když ucítila, jak jí muž stojící za ní položil dlaň na rameno, s povzdechem svěsila hlavu na prsa. Prsty se poslepu dotkla náhrobku a jemně pohladila jméno, jež na něm bylo vytesané.

„Pegg?" oslovil ji muž starostlivě. „Jsi v pořádku?"

Pomalu zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Chybí mi."

V jeho hlase zaslechla smutný úsměv, když se zeptal: „Kdo z nich?"

„Oba," vydechla. „Ona je naživu, ale já nemám nejmenší tušení, kde by mohla být. A to mě ničí." Smutně k němu vzhlédla. „Nezasloužím si svůj šťastný konec?"

„Samozřejmě, že zasloužíš, Peggy," odpověděl jí bez zaváhání.

„Tak proč se pořád všechno kazí, Bucky?" povzdechla si trpce a zvedla se na nohy. Bucky ji jednou rukou objal kolem pasu a ona se k němu přitiskla. Společně se zadívali na náhrobek Steva Rogerse, který je opustil pár týdnů zpátky. Peggy i Bucky u něj byli v jeho posledních dnech prakticky každý den, nechtěli, aby byl sám, a snažili se mu co nejvíce ulehčit od bolesti. Vidět Steva starého, těžce nemocného a ještě křehčího a hubenějšího, než jak jej znávala, Peggy rvalo srdce. Přála si, aby byli dostali víc času. Přála si prožít po jeho boku spoustu let. Chtěla víc, než jen to málo, co dostali.

Bucky se na ni vážně zadíval. „Musíš najít Natashu, Pegg. Zasloužíš si být šťastná."

Zkroušeně pokroutila hlavou. „Jenže jak ji mám najít, Bucky? Nemám nejmenší tušení, kde je. Jestli nechce, abych ji našla, nenajdu ji. Víš líp než kdokoliv jiný, že je nepolapitelná. A jestli se doteď neozvala... nejspíš to nemá cenu," pokrčila rameny a vložila si ruce do kapes.

„Nesmíš to vzdát. Někde být musí," trval na svém Bucky.

„Jo, někde je. Ale kde? Svět je velký."

„Přece jí na tobě záleží. Zradila pro tebe sto sedmnáct zemí," usmál se Barnes ve snaze trochu odlehčit atmosféru.

„Jestli jí na mně tak záleží, proč se ještě neobjevila? Proč se aspoň neozvala, že je v pořádku? Proč nebyla na Stevově pohřbu? A neříkej mi, že o tom nevěděla," dodala rychle. „Natasha je přeborník v získávání informací."

Bucky zvedl ruce, jako by se vzdával. „Nechtěj po mně, abych se vyznal v Natashe Romanovové."

Pokývala hlavou a zastrčila si pramen hnědých vlasů za ucho. „Nevím, co jsem čekala. Že se po tom polibku všechno změní? Já... když jsem si uvědomila, že k ní cítím něco víc, měla jsem hrozné výčitky," přiznala se Jamesovi. „Měla jsem výčitky kvůli Stevovi. Kvůli naší minulosti. Přišlo mi to, jako... jako bych ho zrazovala."

Povzbudivě se na ni usmál. „On by to pochopil, Pegg. Nemůžeš se na sebe zlobit za to, že ses zamilovala."

Znovu pohlédla na náhrobek. „Byl moje první opravdová láska. Milovala jsem ho. A strašně mi na něm záleželo. Jen doufám, že to věděl."

Bucky se s povzdechem zadíval na Stevovo jméno. Jeho nejlepší přítel mu neskutečně chyběl, a byl rád, že tu má alespoň Peggy, která mu v tomhle rozuměla. Stiskl jí rameno. „Neboj se. Věděl to."

•••

„Nechceš se zastavit? Aspoň na chvilku? Nenechávej mě se Samuelem samotného, prosím," zamručel Bucky, když doprovázel Peggy domů. Kapitánka se uchechtla.

„To je jediný důvod, proč bych měla přijít?"

„A samozřejmě proto, že nechci, abys byla sama." Pak na ni mrkl. „A taky bys mi chyběla." Peggy nad ním pobaveně potřásla hlavou a chystala se mu říct, že se vzdává a že si to rozmyslela a na ten vánoční večírek přijde, když se náhle Bucky zarazil a chytil ji za paži. „Peggy." Zmateně se na něj podívala, ale on jen ukázal bradou před sebe. Ohlédla se a srdce jí vynechalo úder, když spatřila osobu stojící před dveřmi domu, v němž bydlela.

„No," podotkl s úsměvem Bucky, „asi pochopím, když dnes večer nepřijdeš. Vypadá to, že tě čeká něco zábavnějšího a mnohem lepšího než nějaký hloupý večírek."

„Ne, Bucky, nechoď nikam -" vyhrkla rychle Peggy, když pustil její paži a ještě pobaveně mávl na opodál stojící rudovlásku, než se obrátil na patě a vydal se zpátky.

„Jen běž, Pegg," zavolal na ni přes rameno, „na tohle jsi čekala už dost dlouho. Běž jí dát pusu a promluvte si."

Peggy se za ním ztraceně dívala, jak odchází, a sbírala odvahu, aby se pohnula vpřed a vydala se vstříc Natashe. A zeptala se, co to mělo sakra znamenat. To uvědomění, že ji tu takovou dobu nechala samotnou, zmatenou a bez odpovědí, i přesto, že neměla už žádný důvod zůstávat na útěku, když byli všichni omilostněni, v ní tu odvahu nakonec probudila. Peggy potřebovala odpovědi. Potřebovala vědět, co se stalo. A jak to mezi nimi vlastně je.

Když je od sebe dělilo jen pár kroků, Natasha se opatrně usmála. Chvíli tam jen stály a dívaly se jedna na druhou, než Peggy uhnula pohledem a vytáhla z kapsy klíče od domu. Prošla kolem Natashy a ucítila, jak se jí rozbušilo srdce, když ji po takové době měla zase konečně tak blízko.

„Půjdeš dál?" zeptala se jí, když otevřela hlavní dveře a přidržela je.

„Jestli chceš," odvětila potichu Natasha a Peggy kývla. Rudovláska prošla kolem ní a zamířila k prvnímu bytu, v němž Peggy bydlela. Kapitánka odemkla a naznačila jí, ať jde dovnitř, a cítila, jak se jí úzkostí i nadšením stáhlo hrdlo. Pak za nimi zavřela dveře, zula si boty a sundala bundu, kterou pověsila na věšák. Beze slova se vydala do kuchyně a slyšela za sebou Natashiny tiché kroky.

„Takže," odkašlala si a vytáhla ze skříňky dva hrnečky, „proč jsi tady?"

„Protože jsem tě chtěla vidět," odpověděla jí rudovláska upřímně.

Peggy si povzdechla a opřela se dlaněmi o kuchyňskou linku. „Chtěla jsi mě vidět," zopakovala po ní, než se konečně otočila. „Proč... proč ses neozvala? Proč jsi prostě beze slova zmizela? Jestli jsi mě nechtěla vidět, nemohla jsi mi aspoň nějak dát vědět, že jsi v pořádku?"

„Promiň, Peggy, já... myslela jsem, že to tak bude jednodušší -"

„Jednodušší?" zasténala Kapitánka. „Jak - jak by to mohlo být jednodušší? Proč -"

„Protože mi na tobě až moc záleží," vyhrkla Natasha rychle. Peggy se zarazila a srdce se jí rozbušilo. „Doufala jsem, že když na nějakou dobu zmizím, vytratí se to. Nechtěla jsem tě stavět do nepříjemný situace a... vždycky jsi to byla ty a Steve a já jsem jenom -"

Peggy už to nevydržela. Překonala tu vzdálenost mezi nimi, v půlce věty popadla Natashu kolem pasu a přitáhla si ji do dlouhého polibku. Ucítila, jak se Natasha v její náruči uvolňuje a obtáčí jí paže kolem krku. Zvedla ruku a jemně ji pohladila po tváři.

„Proč jsi mi to neřekla?" zašeptala jí, když se od sebe mírně odtáhly, a opřela se čelem o to její. „Proč jsi mi prostě neřekla, že mě miluješ?"

Natasha zavřela oči. „Protože jsem si nemyslela, že bys mohla milovat někoho, jako jsem já," přiznala se jí potichu a Peggy ji znovu políbila, aby zahnala všechny její pochybnosti, které v ní proudily. Ucítila, jak se Natasha do polibku usmála. „Nemám pro tebe žádný dárek," zamumlala jí proti rtům. Peggy se zasmála a zdvihla ji, pevně ji objímajíc kolem pasu. Natasha jí obtočila nohy kolem trupu a položila jí dlaně na ramena, láskyplně jí shlížejíc do tváře. Chytila její obličej do dlaní a palci ji pohladila.

„Tohle stačí, hlupáčku," ujistila ji něžně Peggy a šťastně se usmála.