Wanda neměla tušení, co bude dělat. Nešlo jen o dnešní večer a zítřejší Vánoce, jež měla strávit sama, bez lidí, co miluje, ale i o nadcházející dny, o její budoucnost, o zbytek života. Rodina pro ni byla vždycky na prvním místě, ale nikdy si neuvědomila, jak moc je na ní závislá, dokud nezačala všechny postupně ztrácet. Nejdřív máma s tátou, pak Pietro. V den jeho smrti si myslela, že se jí srdce rozbilo na tisíce kousíčků, které už nikdy nepůjdou slepit. Jenže Vision to dokázal. Dal jejímu životu smysl, zase dal jejímu černobílému světu barvy. Dal jí lásku. A když začala věřit tomu, že by mohla být opět šťastná, všechno se začalo kazit. A pak přišla v jeden jediný den nejen o milovaného Visiona, ale i o své nejlepší přátele; o Steva a Natashu, jež tu pro ni vždycky byli, jež ji naučili poznat samu sebe, kteří jí dali i přes to všechno druhou šanci a nezlomili nad ní hůl.

Byl to příšerný šok, když se vrátila a zjistila, že od bitvy ve Wakandě uplynulo už pět let. A že Natasha zemřela, že Steve zmizel do minulosti za svou láskou a vrátil se jako starý muž. Všichni se snažili dohnat těch ztracených pět let. Wanda ne. Neměla už nikoho. Jediný, kdo z jejích nejbližších zbyl, byl Clint, ale i ten měl vlastní rodinu, jež pro něj byla vždycky důležitější než Avengers. Mohla mu to vyčítat? Ne. Rozuměla mu. Pro chvilku strávenou se svými nejdražšími by udělala cokoliv.

S povzdechem vyšla ze svého pokoje, míříc do kuchyně, aby si připravila večeři. Pak se nejspíš přesune do obýváku, zabalí se do deky a pustí si své oblíbené sitcomy, aby si zvedla náladu. Píchlo ji u srdce. Přesně o to se snažila po smrti Pietra. Doufala, že ji ty hloupé vtípky rozveselí. Nepovedlo se to. Bez Pietra to nebylo ono, postrádala jej tak šíleně moc, že měla pocit, že ji to zničí. Nebyly to sitcomy, byl to Vision, kdo jí po dlouhé době vyčaroval úsměv na tváři. A nakonec přišla i o něj. Dva lidé, které milovala nejvíc na celém světě, byli nenávratně pryč.

Co je žal, když ne přetrvávající láska?

Wanda na okamžik zavřela oči a dlaněmi se zapřela o kuchyňskou linku. Někde slyšela, že smutek má pět fází. Byla si jistá, že prošla prvními třemi - popíráním, vztekem a smlouváním. Pak se dostavila čtvrtá - deprese. Uvědomovala si, že už se jí nikdy nevrátí, cítila se bezmocná, ztracená, jako kdyby už nikdy neměla znovu pocítit radost. Bála se být sama, ale zároveň si k sobě nechtěla znovu někoho připoutat, protože měla strach, že by jej mohla také ztratit. A byla si jistá, že další ztrátu by už neunesla.

Měla ji čekat už jen pátá, poslední fáze - smíření. Ale Wandě to připadalo jako hloupost. Jak by se s něčím takovým mohla smířit? Jak by něco takového mohla přijmout? Nedokáže dát poslední sbohem ani jednomu z nich.

„Jsi v pořádku?" dolehl k ní vzdáleně opatrný mužský hlas. Wanda otevřela oči a ohlédla se přes rameno. Ve dveřích stál Bucky a znepokojeně ji sledoval. Jeho přítomnost ji překvapila. Myslela si, že na základně zůstala jediná. Jak dlouho tam asi tak stál a pozoroval ji? Co si o ní asi musí myslet? Než mu stačila odpovědět, jakoby pro sebe si dodal: „Hloupá otázka. Spíš ne než ano, co? V takovýchhle obdobích je to nejhorší."

Wanda k němu pocítila příval sympatií. Ano, Bucky jí rozuměl. I on silně prožíval ztrátu Steva a Natashy. Věděla, že mu proto nemusí nic vysvětlovat, a že on ji nezahrne povzbudivými řečmi a radami, které jí k ničemu nebudou. „Dáš si se mnou večeři?" zeptala se ho místo toho a uvědomila si, že to je poprvé, co se s Buckym takhle baví. V minulosti spolu moc času nestrávili, ani k tomu nebyla příležitost.

Ušklíbl se a kývl hlavou ke krabici cereálií, kterou předtím vytáhla ze skříně. „Výživná večeře. Tak proč ne," pokrčil nakonec rameny a posadil se na barovou židličku. Jak Wanda, tak i on, byli překvapeni, že s jejím návrhem souhlasil. Nasypala každému cereálie do misky, pak ji i s lžící postavila před Buckyho a z lednice vytáhla mléko. Když si trochu nalila, uchopila misku a opřela se bedry o kuchyňskou linku, než se pustila do jídla. Barnes se ještě potichu uchechtl, než se mezi nimi na chvilku rozhostilo ticho, jež narušovalo jen pravidelné chroupání.

Nakonec k ní Bucky zvedl pohled. „Mluvila jsi o tom s někým?"

Pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. Ani nevím, jestli vůbec chci. Nevím, jestli by mi vůbec někdo dokázal porozumět. Nevím, jak o tom mluvit," povzdechla si, odložila misku na linku a objala si rukama trup. „Cítím se prostě... tak prázdná. Tak sama, víš? A uvnitř mě je jen samá bezmoc."

Zamyšleně přikývl. „Vím, jak se cítíš. Je to jako nekonečná díra. Nedokážu si představit, jak by jednou něco tak temného, prázdného a nekonečného mohlo být zaplněno."

„Jo," vydechla a pohlédla na něj. „Všichni vždycky říkají, že část toho člověka, kterého jsme milovali a o kterého jsme přišli, žije navždycky v nás. Souhlasím s tím, samozřejmě. Ale zároveň v nás něco zemře. A když jsem ztratila Visiona, měla jsem pocit, jako bych ztratila i nějakou část sebe. Tu nejlepší část mě, možná tu jedinou dobrou, co jsem v sobě měla. A..." zašeptala roztřeseně, poněvadž se dosud bála si něco takového vůbec připustit, natož aby se s tím někomu dalšímu svěřila. „A nemám nejmenší tušení, jak ji zase získat zpátky. Nevím, jestli jsem tohle já. Nepoznávám tu ženu, co se na mě každé ráno dívá do zrcadla. Jediné, čím jsem si jistá, je to, že ji nenávidím," přiznala se Buckymu a ucítila, jak se jí zamlžil pohled.

Bucky se zvedl a opatrně k ní přistoupil. Zdvihla k němu oči a po tvářích se jí sklouzly slzy. „Víš, v tomhle já neumím chodit," řekl jí potichu, „v utěšování nejsem moc dobrý. Ale... Wando, rozumím ti. Chápu, jak se cítíš. Nejsi v tom sama. Dobře? Chci, abys věděla, že v tom nejsi a nikdy nebudeš sama." A pak váhavě rozevřel náruč. Wanda do ní vděčně vklouzla a zabořila mu uplakanou tvář do hrudi.

Možná, že tohle bylo přesně to, co potřebovala slyšet.

Že ve skutečnosti není tak sama, jak si připadá.