Wanda byla frustrovaná. Ať se snažila sebevíc, nedokázala najít své ztracené syny, kteří ji potřebovali. Slíbila, že je najde, že je zachrání. Každou noc se budila zalitá ledovým potem a v uších jí dozníval zoufalý křik Billyho a Tommyho. Pokaždé se bála, že už je příliš pozdě, a rozespale a uprostřed noci se s bušícím srdcem vydala zpět ke svým knihám a hledala odpovědi. Když dokázala přivést Visiona zpátky a vytvořila si život, po jakém vždycky toužila, se vším všudy, věřila, že její magie je všemocná. Jenže jak čas ubíhal, měla pocit, že se jí Billy s Tommym vzdalují, a proklínala sebe i svou magii.

Brzy pochopila, že na tohle její schopnosti a omezené informace nejspíš nestačí. Že bude potřebovat někoho, kdo tomu rozumí. Kdo by pro ni mohl mít rady i odpovědi.

Stephen Strange.

Nerozmýšlela se dlouho. Ať už jí pomůže, nebo ji odmítne, na tom jí v tuhle chvíli až tak nezáleželo. Byla to jedna z možností pomoci, a pokud to nevyjde, bude muset vymyslet něco jiného. Čas však běžel a každá další minuta mohla být osudová. Čekala už dost dlouho, naivně si věřila, že to zvládne, ale teď nastala ta chvíle, aby požádala o pomoc.

Nastal čas vypravit se do New Yorku. Po konfrontaci se S.W.O.R.D.E.M. a po tom všem, co se stalo za hranicemi Westviewu, si řekla, že by nebylo špatné se trochu odklidit stranou. Žila sama, daleko od lidí, a společnost jí dělala jen okolní příroda a její magie. Byl to smutný život - ale každý život byl smutný, když jej měla žít bez Visiona a svých dětí. Tolik doufala, že jednoho dne to bude zase stejné jako dřív. Že se všichni najdou a budou spolu zase šťastní.

Říkala si, že bude nejlepší, když se lidí bude nějakou dobu stranit. Pořád myslela na to, co všechno jí řekla Agáta - musela prozkoumat hloubku svých schopností. Potřebovala jim porozumět, potřebovala poznat nejen svou magii, ale i sebe. A věděla, že pokud nad tím nezíská kontrolu, může být hrozbou. A i když jí často chyběla nějaká společnost, i když jí chyběli Avengers, nechtěla riskovat. Nebyla si jistá, čeho všeho může být schopná.

Procházet se ulicemi New Yorku bylo najednou tak zvláštní. Všude bylo plno lidí, všude bylo živo; a i když to byla hloupost, Wanda se nemohla zbavit pocitu, že na ni všichni zírají. Byl to nesmysl, věděla to, ale přesto si nemohla pomoct. Stáhla si kapuci více do obličeje a když očima na okamžik spočinula na výloze obchodu, uvědomila si, že jsou Vánoce. Přejel jí mráz po zádech, ale nebylo to kvůli zimě. Trvalo jí to tak dlouho? Nemohla tomu uvěřit. Ucítila, jak se jí dělá knedlík v krku a nemohla se ho zbavit.

Ke Strangeovi už to nebylo daleko. V duchu si začínala rozmýšlet, co mu řekne, jakými argumenty jej bude muset přesvědčit, aby jí pomohl, když v ten okamžik zaslechla, jak někdo volá její jméno. Nejprve měla pocit, že se jí to jen zdá, ale když volání začalo být hlasitější, zastavila se a otočila se.

Nedaleko stál nějaký starý muž a díval se na ni intenzivním pohledem. I na tu dálku mohla poznat, jak se mírně pousmál, a pak zvedl ruku k pozdravu. Wanda přimhouřila oči. Nikdy toho muže neviděla, a přesto měla pocit, že jej odněkud zná... Pomalým krokem zamířila zpátky a on se jí vydal naproti. Střetli se na půli cesty a Wanda se zadívala do starcových světle modrých očí. Laskavost, již v nich objevila, jí dílem stáhla hrdlo, dílem ji zahřála u srdce.

„Wando," oslovil ji a prohlížel si její tvář. Posmutněle si povzdechl. „Tolik utrpení..." Zakroutil hlavou a jí se sevřelo srdce. Byl to...?

„Steve?" zeptala se ho opatrně, protože si nebyla jistá, zda je to skutečně on. Od Sama věděla, co Steve udělal, když vracel kameny nekonečna zpátky do minulosti; poté, co je vrátil, se rozhodl strávit život se ženou, již nikdy nepřestal milovat. A pak se objevil jako starý muž, co prožil ten nejkrásnější život. Wanda se se starým Stevem nesetkala, ale ty oči jí byly tak důvěrně známé, takže nejspíš nebylo pochyb.

Usmál se a přikývl. „Pojď sem," vybídl ji, rozpřáhl náruč a Wanda jej vděčně objala. Zabořila mu tvář do ramene a zavřela oči, aby potlačila slzy. Tak dlouho toužila po laskavém a hřejivém lidském doteku, po utěšení. Tolik jí chyběl její drahý Vision...

„Jak se ti daří?" zeptala se ho, když se pustili a odtáhli se od sebe, a ona si nenápadně otřela vlhké oči. Dojalo ji nejen setkání s přítelem, ale i jeho nynější vzhled. Vidět starého Steva pro ni bylo... zvláštní. Bolestivé. Připadal jí tak křehký, vůbec ne jako ten Steve Rogers, jehož znala. Ale věděla, že uvnitř zůstal pořád stejný.

Jen mávl rukou. „Ale, to nestojí za řeč. Nemohu si stěžovat. Nechtěla bys zajít ke mně na čaj? Zima mi nedělá dobře na klouby," mrkl na ni a ona se musela usmát. „Ale jen pokud tě nezdržuji."

„Půjdu moc ráda," přikývla Wanda a nabídla mu rámě. Steve se tiše uchechtl, ale zavěsil se do ní, a pak kráčeli mlčky až k jeho bytu.

„Udělej si pohodlí," řekl jí Steve, když ji zavedl do obývacího pokoje, a pak přešel do kuchyně, aby postavil vodu na čaj. Wanda se pomalu posadila na pohovku a prohlížela si místnost. Měl to tu útulné, ale poznala, že zde žije sám. Malý vánoční stromeček stál v koutě, žalostně ozdobený, a Wandě bylo Steva najednou líto. Jak smutný je život, když jej člověk tráví sám, o tom se koneckonců přesvědčila sama.

Na malém stolku u pohovky stál rámeček s fotografií usměvavé ženy. Wanda se pro něj natáhla a opatrně jej sevřela v dlaních. Zatímco si prohlížela její tvář, Steve se vrátil s dvěma hrnky čaje, z nichž se kouřilo. Postavil je na konferenční stolek a posadil se vedle Wandy. Když sklouzl očima na fotografii, rty mu zvlnil něžný úsměv. „Ach, má Peggy," vydechl zasněně a v očích se mu mihl stín vzpomínek. „Ve chvílích, jako je tahle, mě ještě víc mrzí, že tu nemůže být se mnou. Ale dost o mně. Wando. Jak se máš?" zeptal se jí tiše.

Pousmála se. „Ale ano, mám se dobře. Tedy, mohlo by to být lepší, samozřejmě, já jen... snažím se... snažím..." hlas se jí zlomil a ona už nedokázala dál pokračovat. Snažila se. Tolik se snažila. Ale měla pocit, že neustále selhává. Cítila na sobě Stevův pohled, ale neměla odvahu k tomu se na něj podívat. Věděla, že pak už by slzy neudržela. „Necítíš se někdy tak strašlivě osamělý?" řekla tiše.

Povzdechl si. „No, pořád tu mám Sama s Buckym, oba dva mě pravidelně navštěvují, ale... ano. Vím, jak to myslíš." Na chvilku se odmlčel, a pak jí jemně položil dlaň na paži. „Wando," oslovil ji něžně, „proč jsi to udělala?"

Dívala se na Peggyinu tvář a ucítila v očích slzy. Věděla, jak moc Steve Peggy miloval. Pořád ji miluje, uvědomila si, i když ona už tu není. Protože stejně tak to bylo s ní a s Visionem. I když zemřel, nikdy ho nepřestala milovat.

Jediný rozdíl mezi ní a Stevem byl ten, že Steve měl větší štěstí. Strávil s Peggy celý život.

Wanda potichu vzlykla. „Chtěla jsem jen to, co jsi měl ty," zašeptala rozechvělým hlasem a konečně se na něj podívala. Slzy jí rozmazávaly pohled, ale i tak si mohla všimnout odlesků smutku v jeho očích.

„Ach, Wando..." Vzal ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Když jej Wanda objala a zabořila tvář do jeho hrudi, přestala zadržovat slzy a rozvzlykala se naplno. Všechno, co v sobě dusila, všechna bolest, strach a frustrace, všechno šlo ven. Alespoň na chvíli.

„Tak moc mi chybí," svěřila se mu mezi vzlyky a on ji objal ještě pevněji. Chtěla Visiona, Billyho a Tommyho zpátky. Potřebovala je. „V jeden okamžik jsem měla všechno. Všechno, po čem jsem kdy toužila, Steve. A teď je to pryč."

„Já vím, Wando. Ale tohle... to není správné. To přece sama víš... Je mi to líto, Wando," hlesl potichu. „Přál bych si, abych ti dokázal nějak pomoct."

Hřbetem ruky si otřela slzy. „Myslíš... myslíš, že bych tu dnes mohla zůstat?"

„Samozřejmě," ujistil ji bez zaváhání.

Vděčně přikývla. Potřebovala přítele. Věděla, že Steve pro ni bude mít pochopení.

Nemůžeme zvrátit smrt, bez ohledu na to, jak moc jsme smutní. Některé věci netrvají věčně. Ale Wanda si přála, aby bylo v jejích silách smrt přemoci. Aby mohla k životu přivést zpátky všechny, které milovala.

Nezaslouží si i ona svůj šťastný konec?