V mém pokoji žil malý kluk, Petr, ale byl brutálně zavražděn s matkou v domě, když lupiči nenašli nic co by mohli ukrást. Ráno potom ho našel otec.
Jeho zoufalé nářky mi jako budík slouží už od té doby co jsem propadla časem zpět do roku 1996 - což je měsíc.
Bylo přesně 2:15, jak jsem se už naučila. Mamka by mě asi zabila, kdybych dělala hluk a tak jsem otevřela okno a vyžívála se v pocitu, mě tak známém. Pocitu padání. Do tmy a do nikam, ale ve stejnou chvíli všude. Padala jsem do té doby dokud jsem se nedostala do pokoje mé milované.
,,Shi-nu-ghue-s," šeptala ze spaní. Vypadala klidně a mírumilovně, víc než obvikle.
Jemně jsem ji odsunula neposedné prameny vlasů z obličeje a tím ji i pohladila po tváři.
Kren mi opatrně vzala ruku a dlaň si na tvář přitiskla, ,,dobré ráno," v polospánku prohlásila a přiotevřela svá zářící očka.
Přikrčila jsem se k ní a spojila naše čela v láskyplném gestu. Její dech mě šimral na rtech.
,,Ještě spi," zašeptám a lehnu si vedle ní. Jemné přikývnutí toho dokonalého človíčka mě okamžitě donutí se pousmát. Dlaní si podepřu bradu a loktem se zabořím hluboko do měkké matrace. Vždy mě fascinovalo jak na takové matraci může spát. Já osobně jsem spíš zastánce hesla "čím tvrdší matrace, tím lepší spánek" a potvrdí se mi to pokaždé když uteču do tepla Kreniny postele. Milované postele, ve které je pro mě vždy místo a vždy mi naskytne své teplé objetí. A do té postele, ze které mě nyní bolí krk.

Hned po bolestivém probuzení se pokusím si nemotorně promačkat krk zezadu, ve snaze si uvolnit ztuhlý sval, ale bylo to účinné asi jako dostat lízátko na zubní kaz - výsledkem bylo, že mi bolest začala vystřelovat až do zad.
,,Ty jsi trdlo," ozve se přede mnou a dvě drobné ručky mě vytáhnou z postele, ,,pojď se naložit do vany," zářivě se usměje a za ruku mě pomalu začne táhnout ke koupelně.
Táhnu se pomalu a jejímu nadšenému kroků skoro nestačím, ale se štěstím jsem to, i při jejím hopkání, nenaprala do žádného kusu nábytku.

,,Kren," oslovím ji šeptem. Strašně ráda bych se k ní přitáhla do polibku, ale nakonec jen popojdu ke dveřím do koupelny, ,,já," začnu během zvažování zda odmítnout již napuštěnou vanu s velikostí menší vířivky, ale při pohledu do těch safírových očí, které barvou připomínaly temnou modř vesmíru okolo, se zlomím, ,,děkuju lásko," vydechnu poraženě a pootevřu tmavé dveře ze dřeviny jenž mi není známá.¨

Kren mě objala a odstoupila s náznakem lišáckého úšklebku. Se zvídavě zvednutým obočím jsem vstoupila do vanilkou vonící koupelny a v ten samý okamžik zadržela dech. Svíčky v barvě krve se rozléhaly po celém obvodu vany a po pár krocích blíž mi nos okupila vůně třešní jemně se mísících a pomalu se ztrácejíc ve vanilce a růžích.

..
..
..

NanoWriMo
..
..
Nevěděla jsem, zdá být naštvaná či polichocena. Můj nápad byl ukraden, ale s takovou grácii, že jsem mohla závidět.
Bolest v zádech mi znovu otřásla tělem a já se donutila vysvléct.
Holá kůže na vroucí vanu reagovala úžasně. Pod tím teplem zčervenalá a póry na všech centimetrech kůže se otevřeli, jako by potřebovali tu krásu cítit taky. Výdech studeného vzduchu způsobil, že mi na kůži se kterou se střetl vylítla husina.
Celá koupelna, v barvě Kreniných temných očí, působila magicky. Jemné linie bílé, které byly snad to jediné co dokazovalo, že ta koupelna není nekonečná, rámovaly rohy a sem tam i ornament. Kachličky, které jsem pomáhala pokládat, občas uhýbali a vlnily se jako mořské vlny. Ručníky a všechny produkty svým sněhově bílím zbarvením zářili, oproti temné noci, jejichž barvu tato místnost ctnostně nesla. A nakonec zde bylo zrcadlo. Zrcadlo které bylo umístěno přímo nad vanou. Bublinky, ve kterých jsem byla až po uši ponořená, se v odrazu třpytili a blýskali jako drahé kameny a plameny svíček tančili jako rusalky okolo rybníka.
Nasála jsem vůní dokonalosti a naposledy se koukla na pomalu ubývající, bílou, cenzuru mého těla.

Vzbudil mě až dotyk drsnějších rukou, které zely mozoly a prohloubeninami.
,,Sh-u - ghue-..," ozvalo se hlasem jež byl znetvořený urgencí a bolestí. Okamžitě jsem procitla.

Studená voda, která jako by mě snad až ted objala mě donutila se zvednout do sedu. S vytřeštěnýma očima jsem vzhlédla na svou zfialověnou kůži. Já usla? Ptala jsem se nejistě a začala se zvedat. Rozmočená kůže chodidel na nepravidelné podlaze klouzala a vstřebávala do sebe nadbytek zimy. ,,Kren?" zavolám, když vyjdu z koupelny, ale nikdo se neozívá. Všechno okolo mě jako by bylo zabaleno v pastelově fialovém filtru, ,,Halo?" zaklepu zubama a rozklepaně, s bolavými zády, jdu do jejího pokoje. Přes pootevřené dveře nakouknu do jejího pokoje, jestli nespí, ale jediné co vidím je rozpadající se zed, která stěží udržela okno.

Dveře jsem ve chvilce rozrazila a do pokoje vběhla rychlostí, o níž by si člověk mohl nechat jen zdát. Ovšem ani to nepomohlo. Zed stále padala, okno s ní, a Kren - nikde a já si nemohla pomoct od pocitu, že to tak bude nafurt. Že už jí neuvidím. 

,,Časss.." šeptem se ozvalo, když stará ruka konečně zavřela rozražené dveře. Nevím co přišlo dřív jestli urgence křičet nebo skákat, ale v sekundě jsem letěla střemhlav dolů, se strachem jako závažím.

..

,,Natali?" Slyším jak se jemně zasmála při vyslovení mého jména. Nutí mě to se usmát taky. Její bílé perličky určitě zářili na vzdálenost deseti kilometrů, ale moje únava mě donutila oči nechat zavřené. 

,,Ano?" odpovím a zabořím se hlouběji do jejího klína. Je to jedno z nejlepších míst, kde si schrupnout. Teplo a jemné chvění celé její dokonalosti to korunovalo na místo, kde bychz ráda spokojeně strávila celý život.

,,Miluji tě, a vždy budu, at se stane cokoliv," šeptne mi do ucha a políbí jej. Skoro se rozpustím při té kráse. Nemůžu uvěřit, že to za chvíli bude rok.

Přemůžu se a oči otevřu. Jako první se střetnu s fialovou oblohou jejího světa, pak pomalu sjedu k drobounké tváři. Kreniny oči mě uhnanou během první sekundy. Temná modř, taková jaká je hluboko v oceánu začne světélkovat jako hladina moře a já jsem uvězněna v okamžiku. Sekundy jsou minuty a minuty hodiny.

Stop, pomyslím si a kouknu na ní. 

Havraní vlasy se zasekly ve vzduchu jak je vítr čechral a oči jí zůstaly jemně přivřené. Vypadala jako anděl, kterého se všichni malíři snažili zvěčnit na plátnech uměleckých děl. Ale žádný z nich nemohl tu krásu zachytit tak jako já ji zachytila v nekonečné uzlince času. 

Zírala jsem na ni. Dlouho. Opravdu dlouho a ano uznávám divnější to asi být nemůže, ale naplňovalo mě jí vidět. Být v její blízkosti.

Čím dýl jsem s ní, tím víc jsem k ní vázaná pouty lásky a pouty potřeby. Potřebuji jí, její vůni, dotyk, úsměv, oči, všechno.

Zhluboka se nadechnu a čas nechám plout. Najednou se čísla v mé hlavě načtou a další sekundy života vesmíru přibudou. Děsí mě, jak všechno stárne a nabývá.