,,Za deset minut tam budu, mami" křikla jsem a vyskočila z okna. Miluji ten pocit. Pocit padání. Nemám strach. Neměla jsem ho ani poprvé. Věděla jsem, že se nemám bát, nesmím se bát.
,,CINK!" Ozve se když proletím prvním portálem. Otevřu oči, ale nával světla mě je skoro donutí zase zavřít.
Fialová obloha jako by se na mou počest rozzářila. Jako by celý Helius byl mou přítomností nadšen a rozsvítil se. Pamatuji si první návštěvu tohoto fascinujícího světa.
Po tom co mě seřvala veverka jsem se málem hanbou propadla. Fakt, že na mě promluvila ovšem nebyl ani tak šokující jako to, že se jí dotklo mé zakopnutí a následný naráz do kmene stromu. Tolika způsobu jak dokázala ona člověku sdělit, že je absolutně neschopný by snad nikdo nedal dohromady. Nikdo, kromě ní. CINK! Keret, země draků a jejich ochránců. Rozhlednu se. Dnes byla obloha klidná a proto se neubráním úsměvu. CINK! A nakonec Ferei, planeta naděje a míru. Planeta mě nejmilejší, protože je na ní mě to nejcennější.
,,Kren!" Vletím do pokoje malé dívce, která nechala otevřené okno. Čekala na mě.
,,Chybělas mi," řeknu, když skáču na postel za mou kráskou.
,,Ty mě také," podívá se na mě a její čistě safírové oči se zalesknou, ,,bez tvé přítomnosti je můj pokoj prázdný," sedne si a narovná se. Její dlouhé ebenově černé kudrny jí zakryjí holá ramena.
,,Tak si ho vyzdob," odpovím jako vždy a neposedné vlasy jí odsunu z ramena. Tak malé a rozkošně pihaté ramínko. Políbím ho.
,,A čím?" Zeptá se a rozhlédne se, ,,v tomto světě není nic co by jej ozdobilo jako tvůj úsměv," pohladí mě po tváři. Má ruce hebké jako satén.
,,Jednou tu budu tak dlouho, že můj úsměv už nebude vzácný," zasměji se a ukážu všechny své špičaté zuby, ,,plus, dneska tu můžu být déle," lehnu si vedle ní. Ať na Kren koukám ze všech stran je nádherná. Její tvář je dokonalá, stejné jako všech lidí tady na Ferei.
,,To je jen radost slyšet," zašeptá a lehne si mi na hruď. Mou krásnou, né tak plnou hruď, ,,dneska vypadáš šťastnější než kdy jindy," podotkne a posune svou hlavu na levou stranu hrudního koše. Snaží se najít mé srdce, jako vždy.
,,Dnes, má drahá, dnes už je to rok!" Položím si ruku na její záda a vnímám jak se při nadechování mírné zvedá.
,,Nezapomněla jsem," přitulila se, ,,ale dárek je daleko od postele," zamumlá mi do prsou. Pod jejím teplým dechem se roztékám. Roztékám se jako zmrzlina na slunci. Jako kov v peci. Vydechnu přebytečný vzduch a nasaji vůni jejich vlasů. Voněla jako levandule, nejkrásnější levandule ve všech světech a časech, které jsem, za ty dva roky, navštívila.
,,Tak ho nechme tam," zašeptám, ,,a pojďme dělat jiné věci," uchechtnu se a sjedu rukou na její kříž.
,,Ano," tichounce vzdychne, ,,prosím," žadoní a posune se blíž k mé tváři.
,,Dobře," zašeptám a naše rty se při každé slabice dotknou. Začnu se hrabat v kapse a pozoruji nedočkavou Kren, ,,vzala jsem karty," vítězně je zvednu nad hlavu a začnu se smát.
,,Tohle bylo podlé Natali. Podlé slyšíš?" Nafoukne tváře a sedne si. Aby dala důraz tomu, že se se mnou nebaví tak se s rukama skříženýma na prsou otočí tváři k oknu.
,,Né tak, jako tvoje hraní," také si sednu a Kren otočím zpátky ke mě. Usmívá se. Její perfektní bílé zuby září jako bíle perly na černém plátně noci.
,,Víš co se s nimi stane, jakmile mi je teď dáš do ruky, že ano?" řekne mile a mě se ihned vybaví co provedla krabici člověče nezlob se, černému petru a dokonce i pexesu. Pexesu!
,,Tak já je zas zkovám, lásko," nervózně se usměji, ,,tak co ten dárek, když jsi tak blízko stolu," zeptám se a posunu se k okraji postele.
,,Dobrá," zašeptá a zrudne jako jahoda. Miluji jahody. Ve chvíli se začne hrabat v šuplíku. Pokojem se rozezní tupé nárazy kaligrafických per o čtyři dřevěné stěny, ,,zavři oči," pošeptá, když rány ustanou a sedne si vedle mě na postel. Matrace se pod ní jemně prohloubí, ale rošty nevydají jedinou hlásku, ,,na," přitiskne mi něco k hrudi.
Otevřu oči a kouknu se dolů. Dvakrát zamrkám, jestli se mi to nezdá a nezdá. Opravdu v ruce držela medvídka bez hlavy se zašitým krkem. S otázkou se na ní podívám.
,,Ty si ho nepamatuješ?" Zeptá se sklesle. Oddálím méďu a kouknu se na něj z dálky. Zavrtím hlavou. ,,Je to ten medvídek, co ti za mě koupila Des, ale hned na to jsi ho roztrhla, pamatuješ?" Vzala mi ho z ruk a začala se s ním mazlit.
Tehdá to byla velká bitva. Měla jsem narozeniny a chtěla jsem tady koupit šampaňské, ale všude bylo zavřeno a tak jsem přišla dřív. Když jsem přišla ke Kren dávala pusu na rozloučenou jedné holce. Nenechala jsem si nic vysvětlit. Viděla jsem jen Kren a nějakou holčinu pusinkovat se, když mi tvrdila, že je nemocná. Až po výbuchu a roztrženým medvídku jsem se dozvěděla, že to byla její sestřenka Des co odcházela po předání médi.
Okamžitě jsem skočila na Kren a vlepila jí pusu jako už dlouho ne, ,,ty jsi neskutečná," zahihňám se a políbím bezhlavého pana medvídka, ,,víš na co to vidím? Na čaj a jeden z těch vašich neskutečnejch dezertů," usměji se a obejmu ji, ,,miluju tě," zašeptám Kren do ucha. Cítila jsem jak se při tom celá napnula.
,,I já tebe Natali," líbne mi krk, ,,Nig-hue-ng," šeptne v její mateřštině. Kdysi mi přesně překládala tu větu, ale moje mysl nebyla schopna si to zapamatovat, protože je zatěžována novými informacemi. Každý den přibudou nuly k počtu planet, sekundy k délce života vesmíru, a centimetry značící se jeho rozpínání.
Obejmu jí a přeji si tak zůstat napořád. Zastavit čas a tu chvíli si vychutnat, ale bohužel, když člověk čas opravdu zastaví, chvíle ztratí cenu a celé je to vlastně k ničemu. Ano, je to ušlechtilá myšlenka, ale s realitou by se střetnout neměla.
,,Musím už jít," vzdychnu, ,,už nemám čas nazbyt," naposledy ji k sobě přitisknu a vtisknu jí poslední polibek. Takový, jako by byl poslední a takový, jehož procítění nezná hranice.
,,Vrátíš se zítra?" Ptá se a oči se jí jen lesknou. Přikývnu a naposledy se dotknu ebenové hřívy, která z ní dělá nejen mou královnu.
S posledním pohledem a tichým "zítra" vyskočím z okna a začnu padat. Láskyplně si k sobě tisknu medvídka.
CINK! Propadnu jedním vesmírem do druhého a padám dál, dokud se neobjeví ta jedinečná blankytně modrá obloha.
,,Tak jsem tady," hlásím se mamce s úsměvem na rtech a medvídkem v pevném sevření.
,,Nějak brzo ne? Neuběhlo ani pět minut," diví se a zvedá obočí do nebeských výšin, ,,zlato, co to, proboha, máš?" Ptá se. Myslí chudáka bezhlavého medvídka. Nedivím se jí, bez hlavy vypadá jako dětský strašidýlko.
,,To nic není to je méďa," ukážu jí ho, ,,jen troch vylepšenej," zasměji se a medvídka strčím do velkých kapes na kalhotách, ,,mno, co jsi potřebovala?" Zeptám se na oplátku já a následuji její zelenkavou zástěru po kuchyni. Ráda chodí do kolečka, když přemýšlí. Zdědila jsem to a ačkoliv to může být divné, miluji každou malou věc ve mě a na mě, co máme společné.
,,A jo!" Vyhekne nečekaně a zastaví se, ,,mouku. Potřebuju mouku," znova popojde, ale sekne se v půlce dalšího kroku, ,,a droždí. Koupíš je?" Zasměje se, to značí, že je objednávka hotova. Nemusím souhlasit, i kdybych byla proti tak tam zajdu. Mamka je velice přesvědčivá žena. Občas až moc, řeknu si a uchechtnu se při všech těch vzpomínkách, co se mi vyrojí v hlavě, jako prach, když někdo zatřepe starým kobercem.
Tichým krokem si dojdu do pokoje. Můj malý kousek svobody, který je neměnný ve všech realitách. Ve všech variantách mého života i tom po něm. Medvídka si zamknu do stolu a hmátnu po peněžence. Její barva, podobná čerstvé krvi, krásně podtrhuje mou světlounkou pleť.

Doby, kdy jsem se prolínala realitou a cestovala jen portály, mě opustily už před rokem, v den kdy jsem poznala Kren. Proto si teď do obchodu dojdu sama, po svých a bez pomoci mé 'magie'. Musím uznat, že chůze a prostupování prostorem jsou opravdu rozdílné činnosti a každá vyčerpá.
,,Chůze je těžší," vyžbleptnu ze sebe, když vyjdu kopeček k baráku s plnými taškami, protože jsem nakoupila i na zítřek, ,,Kren bude sakra bez sebe," unaveně se usměji při osvobozujícím pádu do postele, ,,Jahody," koukám na seznam věcí, ,,jop. Šampaňské .. taky a svíčky," kouknu na hromádku na stole, ,,taky," lehnu si a s úmyslem se už nezvednout zavřu oči.

.. 1 ..