Cítil upřené pohledy létavců, tiše číhajících kdesi nahoře na další odvážlivce, kteří vstoupí na jejich území. Téměř nedýchal, zatímco se nesnesitelně pomalu plazil směrem k místu, kde na sebe přilákal pozornost chakalků. Snad o sto metrů dál se odvážil napůl zvednout a v předklonu se rozběhl pryč. Lesem se rozlehl ostrý kolísavý křik, který se kdoví proč zdál posměšný, ale do pronásledování se okřídlenci nepustili.

 Snažil se nepolevit v ostražitosti, ale přesto se mu málem zastavilo srdce, když se zpoza stromu najednou vymrštila ruka, chytila ho za zápěstí a trhnutím ho vyvedla z rovnováhy. Téměř okamžitě měl v druhé ruce nůž, ale Gern byl rychlejší a srazil ho stranou.

"Naše práce skončila. Jdeme zpátky," prohlásil nevzrušeně.

"Kde je Sa…" ani nedořekl, když se mladík začal opatrně zvedat ze země.

"Zkazím ti radost," ušklíbl se bolestně. Atrin si všiml, že má pravou nohu hrubě obvázanou kusem hadru. Gern se ujal vedení a jemu tak nezbylo, než Sanema podepřít. Z celé jeho bytosti cítil nenávist a odpor k situaci, ve které se ocitl.

"Drž se dál," zavrčel vztekle. Poslechl a pustil ho, ale noha mladíka zradila a znovu mu nezbylo, než se mladšího chlapce zachytit, aby nespadl na zem. Gern se po nich káravě podíval a Sanem sklopil zrak, aby muž nezahlédl vztek v jeho očích. Postupovali příliš pomalu, ale rychleji to zkrátka nešlo. Atrin nevěděl, jak dlouho šli, než Gern zavelel ke krátké přestávce. Vděčně pustil staršího chlapce a nechal ho klesnout na zem. Zdálo se, že Sanema drží jakž takž jen odhodlání neukázat před ostatními dvěma víc slabosti, než musí. Teď se opřel o strom, zavřel oči a zdálo se, že svoje okolí nevnímá. Atrin toho využil a tlumeným hlasem oslovil muže:

"Kolik máme ještě času?"

Gern se na něj podíval s únavou, ale i odhodláním:

"My se nevzdáváme."

Neodpověděl tak docela na jeho otázku, ale chlapec cítil, že víc z muže nedostane. Stejně tak ale věděl, že už museli téměř vyčerpat dobu, kterou na svou výpravu tuto noc měli.

Sledoval, jak si muž zhluboka lokl z lahve a vybavila se mu Lechenova slova - první i poslední pomoc. Uvolnil od pasu vlastní lahev a trochu se napil vychladlého mléka. Překvapivě zahřálo i teď a rozlévalo do unaveného těla novou sílu. Bylo zvláštní, přemýšlel, že během večerů v Trilově domku obvykle přinášelo ospalost a uvolnění, ale teď fungovalo naprosto opačně. I Sanemovi se po loku tekutiny trochu vrátila barva do tváří.

Když po krátké chvíli pokračovali v cestě, chlapec cítil, že se o něj opírá méně a většinu své váhy nese sám. Šli o něco rychleji, ale účinky zázračné tekutiny netrvaly tak dlouho, jak by byli potřebovali. Přestože mráz nepříjemně cítili celou dobu, nedalo se přehlédnout, že teplota dál klesá. Gern se po nich několikrát ohlédl a do tváře se mu pomalu vtíraly obavy, které se před mladšími společníky snažil skrýt.

 Šli pořád dál a Atrin si uvědomoval, jak se jeho myšlenky postupně vzdalují od neveselé reality. Okolí vnímal jen natolik, aby nezakopl. Chlad se jim zakusoval do tváří, které zůstaly jedinými nezakrytými částmi těla a přestože obyčejně dokázal téměř vždy poznat správný směr, teď neměl nejmenší tušení, kudy by měli jít k pastvinám a vesnici. Díval se před sebe, ale unavená mysl sotva vnímala to, co viděl. Nutil se jít dál a napadlo ho, o kolik hůř je na tom zraněný Sanem. Na druhou stranu, ani to ho nepřimělo mladíka litovat. Kdyby jeho pomalý postup neohrožoval i jeho a Gerna, téměř by mu to utrpení po tom všem i přál. Skoro do muže před sebou vrazil, když došlo na další krátkou přestávku. Daleří mléko na chvíli přineslo trochu vzpruhy a  zahnalo chlad, ale trvání jeho účinku se zkracovalo. Atrin se nemusel ptát, aby věděl, že čas hraje proti nim.

"Už tam budeme," ujistil ho Gern. "Do půl hodiny jsme na pastvině."

Do půl hodiny možná klesne teplota natolik, že přežít venku, třeba v mimořádně teplých kabátech z daleří srsti, bude takřka nemožné. A z pastvin to bylo k vesnici ještě téměř dvacet minut rychlostí, kterou se momentálně pohybovali. Muž zřejmě zachytil jeho pochybnosti a pokrčil rameny:

"Nic jiného nám prostě nezbývá."

 Vlekli se dál v duchu tohoto hesla. Atrina napadlo, jestli aspoň ostatní skupiny našly dalery, které pronásledovaly, v pořádku. Snad ano, pokud smečka chakalků následovala býka, kterého našli oni tři. A snad dostanou příležitost se o tom přesvědčit.

 Nakonec, po zdánlivě nekonečné době, začaly stromy před nimi řídnout. Teď, když byl konec cesty na dosah ruky, se jejich pomalý postup zdál ještě nesnesitelnější. I Sanem se pokusil zrychlit, když uviděl konec lesa. Vynořili se na široké pastvině, táhnoucí se mírně zvlněnou krajinou. V dálce stála na jedné vyvýšenině malá usedlost s tmavými okny, o něco blíž se v opačném směru v jasném světle hvězd rýsovaly domy vesnice.

Atrin už poznával souhvězdí, která k orientaci používali místní lidé - smečku, delší pás sedmi hvězd, táhnoucí se od severu k jihu, pasáka, jehož nejjasnější hvězda, tvořící hlavu, byla centrální hvězdou soustavy Gletu, útočícího chakalka, starce s holí a asi dvě další. Dokázal by se v tom světě nad sebou docela ztratit, kdyby nemusel hlídat, aby nezakopl o jedno z obrovských smrdutých překvapení, která jim dalery nechaly v cestě.

Sanem cosi zavrčel, když mu bolavá noha na chvíli uvízla v místě s odkopnutým drnem, jak tudy nejspíš proběhlo příliš divoké mládě. Věnoval mu krátký pohled, překvapený tím, že vůbec vydal nějaký zvuk. Zdálo se to příliš dlouho, co kdokoliv z nich něco řekl - i když od Gernových posledních slov nemohlo utéct víc než něco přes půl hodiny. Ale hlouběji nad tím uvažovat bylo nad jeho síly. Myšlenky se mu rozběhly do stran jako splašené dalery, mezi které vběhli chakalkové.

Otřásl se zimou a upřeně se zadíval k vesnici před nimi. Hlava mu ještě pracovala dost na to, aby věděl, že tím směrem je jejich cíl, ale o moc víc si neuvědomoval. Oči by se mu snad samy zavíraly, nebýt té nesnesitelné zimy. Gern se po nich ohlédl a Atrin viděl, že i v jeho tváři je vepsána obrovská únava. Pokud něco dokázalo vyčerpat někoho z místních, pak nebylo divu, že za chůze téměř spal.

 Obrysy budov rostly nesnesitelně pomalu, přesto nebylo pochyb, že se blíží - a po tak dlouhém postupu lesem, kde neviděl žádný známý orientační bod a netušil, jak dlouho může cesta trvat, to samo o sobě přinášelo jistou úlevu. Gern si zřejmě uvědomil, že jeho vedení už není potřeba, a tak se zařadil vedle svých mladších společníků a převzal část Sanemovy váhy. Na pár zbývajících metrů to sice téměř postrádalo smysl, ale Atrin se přesto pokusil vděčně usmát. Výsledkem byl jen chladem pokřivený škleb, nicméně se zdálo, že muž jeho význam pochytil. Odpověděl krátkým povzbudivým kývnutím, které unavený chlapec sotva viděl.

 Těch posledních pár desítek minut se zdálo jako hodiny, než se konečně ocitli na okraji vesnice. Venku nikdo nebyl, když ale došli na náves, okamžitě se ukázalo, že jsou s obavami očekáváni. Z rychle otevřených dveří jedné z chalup se vyhrnulo nejen světlo, částečně zastíněné lidskou postavou, ale hlavně teplo, které na těch několik metrů zřetelně poznali i na téměř znecitlivělých tvářích. Atrin zaslechl tlumené hlasy uvnitř místnosti a ven se vyhrnulo několik lidí, aby příchozím pomohlo. Kdosi převzal Sanema, ale když si přehazoval jeho ruku přes rameno, mladík se k chlapci ještě naklonil:

"Nic se nezměnilo, je ti to jasný?" zasyčel nepřátelsky.

"Neřekl bych, že ses dvakrát vyznamenal. Co asi napadne ostatní, jestli to uslyší," odpověděl stejně tiše, ale o poznání klidněji Atrin. Doufal, že Sanem pochopí význam. Nebude se nikde šířit o tom, že druhého chlapce zachránil před chakalkem a nebude poukazovat na to, že venku zůstali tak dlouho jen kvůli Sanemově zranění a tomu, co mladík patrně považoval za slabost. Nikdo se nemusí dozvědět o jeho potupě - pokud ovšem nechá i on Atrina na pokoji. Uvažoval, jestli výhrůžku splní. Druhému chlapci by nejspíš jenom prospělo, kdyby mu někdo trochu srazil hřebínek, ale na druhou stranu si nebyl jistý, jestli je tohle ten pravý způsob.

 Trhl sebou, když mu někdo poklepal na rameno. V polospánku poznal Trila, něco říkal a ukazoval směrem k domu. Jak je možné, že Sanemovi rozuměl dokonale, ale teď není schopný ani rozlišit slova od sebe, natož zjistit, co znamenají? Malátně zamířil ke dveřím. Teplo z nich se už nezdálo tak příjemné - teplý vzduch na mrazem zkřehlé tváři pálil. Lidé za ním mu však nedali čas na rozmýšlení. Kdosi ho prostrčil dovnitř a jen chvíli po tom dveře s viditelným spěchem zabouchl.

 Otupěle se rozhlédl po místnosti plné živého shonu. Zdála se rozžhavená jako výheň, rozhodně proti chladu tam venku. Podobně jako kabát z daleří srsti chránil před chladem, dokázal teď chránit i před většinou tepla. Na obličeji však bylo horko téměř nesnesitelné. Před krbem, ve kterém plameny vylétaly vysoko do komína a prudce stravovaly množství velkých kusů tvrdé kůry zdejších stromů, stál dlouhý stůl. Lidé se pomalu znovu usazovali kolem něj a chaos se tak mírnil, nicméně k osvětlení toho všeho jeho sotva napůl vnímající mysli to zdaleka nestačilo. Zahlédl Sanema v péči Alii, která ho odváděla do vedlejší místnosti. Gern stačil odložit kabát a teď tiše rozmlouval s několika muži a ženami. Jednotlivé obrázky toho, co se v místnosti dělo, však nějak nechtěly zapadnout do sebe.

"To se spraví," ozvalo se za ním. Chvíli mu trvalo, než mu došel význam té jednoduché věty a nijak ho nezarazilo, že zdánlivě reagovala na jeho myšlenky. Mary obratně přebrala do jedné ruky tác s velkými hrnky, které nesla od velkého kotle nad krbem, a uvolněnou rukou mu jeden z nich podala. Něco se však na obvyklém nápoji místních zdálo jinak - měl jinou vůni, zdála se ještě příjemnější, pokud to bylo vůbec možné.

"Bylinky," pokrčila trochu rozpačitě rameny. "Zahání chlad." Pak ho přejela pohledem a kývla směrem k židlím nejblíž krbu. "Ten zmatek tu za chvíli skončí, chtěli se jen přesvědčit, že se v pořádku vrátíte."

 Vydala se s tácem dál dřív, než ji stačil zarazit a nechala ho znovu napospas unavené malátnosti, skrz kterou se mu nedařilo nijak prorazit. Chvíli se snažil pochopit všechno, co dívka řekla. Než se však skrz vyčerpání stačil dostat k jádru věci, znovu ho mezi lidmi našel Tril.

"Měl by sis sednout," jemně mu zatřásl ramenem, aby získal jeho pozornost. "A sundat ten kabát - daleří srst izoluje a to teď nepotřebuješ."

Pochopil sotva polovinu sdělení, ale poslušně se nechal odvést ke stolu a nepřítomně si stáhl kabát, rukavice i boty ze znecitlivělých nohou. Teplo se bolestně rozlévalo i do dalších částí těla. Zatnul zuby a pokusil se máváním rukou vyhnat bolest z prstů, do kterých se vracel cit. Muž ho chvíli sledoval a pak mu přistrčil misku se zvláštní mazlavou hmotou.

"Namaž si tím obličej. Mráz dokáže nekrytou kůži hodně poškodit, když se správně neošetří."

 Snažil se soustředit roztěkanou mysl na Trilovy pokyny, upnul se k nim jako ke kotvě, která mu zabránila ztratit se v hluku a zmatku, který panoval v místnosti. Nešikovně nabral na ruku trochu hmoty z misky a začal si ji roztírat po tváři. Lehce chladila, ale bylo to příjemné, ne jako mráz venku nebo naopak bolestivé teplo, které ho udeřilo při vstupu do místnosti. Největší léčivý účinek však přinesla horká tekutina ve velkém hrnku. Nejspíš by ho udivilo, že mléko tentokrát přinášelo zase jiné pocity, uvolňovalo svaly a podporovalo unavenou otupělost, ale neměl sílu nad něčím takovým přemýšlet. Teplo z krbu se už nezdálo být spalujícím žárem a když při odchodu většiny lidí proniklo dovnitř něco z nočního mrazu, otřásl se.

Zbývající lidé odstrčili stůl a židle ke stěně a Alia a Mary začaly nosit z vedlejší místnosti čisté polštáře a přikrývky, ze kterých za asistence pár dalších lidí připravily improvizovaná lůžka. Netrvalo dlouho a místnost se změnila na velkou ložnici pro ty, kteří se před výpravou nestačili vrátit domů. V tom chladu by se nikdo vznášedlo nastartovat nepokoušel zkrátka proto, že to nemělo nejmenší smysl. Atrin si sice neuvědomoval, proč tu tolik lidí zůstalo ani kde vzaly Mary a Alia tolik náhradních přikrývek, nicméně v dané chvíli mu to bylo srdečně jedno. Dávalo mu dost práce i jen udržet otevřené oči, než se dopotácel k teplým přikrývkám blízko krbu. Spal ještě předtím, než se dotkl hlavou polštáře.

***

 Vzbudil ho hlad. Zvedl hlavu a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, proč není v Trilově domku. Vzpomínky na poslední část cesty a to, jak dorazili do vesnice, měl jen mlhavé. Dovnitř proudilo okny denní světlo a cítil, jak ho jeho teplo šimrá na tváři - naprostý protiklad té mrazivé planety plné dravých šelem, po které se pohybovali včera v noci. Muselo být pozdní dopoledne - už dávno měli na návsi cvičit. Sedl si a začal si natahovat boty, které někdo srovnal vedle jeho místa na spaní.

"Gern říkal, že sis vedl skvěle," uslyšel známý hlas od stolu přisunutého ke stěně. Vzpomněl si na chakalky a létající tvory a otřásl se.

"Bylo to štěstí," zamumlal.

"O štěstí se musíš postarat sám," zasmál se tiše Tril. "I když, občas ti mohou být okolnosti příznivé."

"Co ostatní? Byly dalery… myslím, jsou v pořádku?"

"Dorazili asi hodinu před vámi. Smečka pronásledovala býka, kterého jste našli vy - zbytek zvířat byl v podstatě v pořádku. Dotáhl jsi to se ctí až do konce - na rozdíl od Sanema."

"Co?" Tak trochu nechápal, co tím muž myslí.

"Postaral ses o sebe sám. Kromě pár rad, samozřejmě. Zůstal jsi vzhůru a dostatečně při smyslech, což se o Sanemovi říct nedá."

"Byl zraněný…" Nebyl si jistý, proč se snaží mladíka bránit - snad proto, že nestál o chválu, kterou si nezasloužil.

"Ne natolik, aby měl omdlít hned, jak ho Alia převzala," odfrkl si muž. "Prokázal jsi víc chainské cti než on - to nejspíš nebyl jeho plán."

"Zlobíte se?" Zeptal se vyrovnaně, s vědomím, že ponese následky, ať budou jakékoliv. Potřeboval zkrátka vědět, jak se Tril na věc dívá.

"Choval ses zbrkle. Neuváženě. A vyšels jako vítěz ne proto, že bys měl štěstí, ale proto, že máš schopnosti. Kolik lidí v tvém věku prošlo tím, čím jsi zatím prošel ty? A kolik z nich by to přežilo? Máš v sobě něco, co hodně připomíná sílu lidí z Chainu."

Neodpověděl. Nevěděl, co by na to měl říct, ale cítil hrdost nad Trilovými slovy. Přesto si nebyl jistý, jestli je to odpověď na jeho otázku.

"Nebudu hodnotit tvoje rozhodnutí, ne tímhle způsobem. Už jsem řekl, že ti věřím," dodal, když si všiml, že Atrin tak docela neví, co si o jeho slovech myslet. Chlapec najednou zrozpačitěl a raději stočil řeč jinam.

"Neměl by už probíhat výcvik?" 

"Po včerejších událostech se program trochu posunul. Většina těch, co zůstali tady, odjela zkontrolovat svoje usedlosti, jen co bylo dost teplo, aby mohli vyrazit. Nechali ti tu něco k snídani," pokývl Tril směrem ke stolu. Zvedl se, aby zjistil, co na stole zůstalo a při tom uvažoval, jak mohl zůstat spát při tom hluku, který museli nadělat odcházející lidé. Všiml si, že většina provizorních lůžek je pečlivě srovnaná u stěny a odsunul tam i to svoje. Teď teprve si uvědomil, kde jsou a kde se tak narychlo našlo tolik přikrývek. Byla to hlavní místnost Aliina příbytku, která mohla v případě nutnosti sloužit jako ošetřovna pro celou vesnici, většinu času se tu však jen scházeli místní a nahrazovala tak jakousi společenskou místnost.

 Na stole leželo pár zbytků pečiva a téměř vychladlá konvice silného čaje z listů jednoho z místních stromů.

"Výcvik bude pokračovat asi za deset minut," doplnil muž a zvedl se od stolu. "Buď venku."

Přikývl a zatímco si namáčel kus pečiva ve studeném čaji, tiše uvažoval, jak moc ho Chain změnil. Cesta zpátky ke starému vnímání světa už nebyla, i kdyby o ni ještě stál.