Týden ubíhal pomalu, ale Atrin měl sotva čas nad něčím přemýšlet. Buďto se snažil přežít dopoledne se Sanemem, nebo cvičil poněkud mírněji s Trilem. Jediné volno se našlo večer, kdy většinou místo přemýšlení rychle tvrdě usnul, vyčerpaný dalším nabitým dnem. Přesto tu zlepšení bylo a na konci týdne muž prohlásil, že další den se zařadí mezi ostatní.

Ze začátku šlo o změnu k lepšímu - dopolední cvičení strávil s Tenrykem, který ho sice sem tam upozornil na drobné chyby, ale dělal to s klidem a humorem. Řídili se Trilovými pokyny podobně jako všichni ostatní. Tenryk se na nic nevyptával, ani on sám příliš nemluvil, ale choval se přátelsky. Atrin zatím neměl možnost poznat místní, jelikož učení základů obrany bylo podle Trila důležitější a na všechno ostatní přišel čas později. Jediný, s kým mluvil, byl Sanem, a to naneštěstí nebyl zrovna typický chainský vesničan. Po studeném obědě - ukázalo se, že hlavním jídlem je tu večeře, zatímco snídaně a oběd jsou v podstatě stejně velké a ne tak výživné - se připojil ke starším dětem, mířícím k pastvinám. K němu a Tenrykovi se připojil Lechen:

"Budeme kydat stáj," oznámil zvesela. Atrin si nebyl jistý, jestli je na tom nějaký důvod k radosti. Dalery, jak se zdejším velkým hospodářským zvířatům říkalo, nejspíš dokázaly nadělat hodně nepořádku. Stačil už odpozorovat, že se tu kolem nich točí téměř všechen život. Pěstovala se i trocha nízkého odolného obilí a zeleniny s tvrdou slupkou, ale zvířata a jejich ochrana zabírala většinu času.

Spolu s pár dalšími dětmi došli do vysoké budovy se třemi ustájenými dalerami. Pochopil, proč jsou zavřené uvnitř - dlouhou srst měly ostříhanou a přestože už dorůstala, noc venku by zatím nepřežily. Sledovaly přicházející děti velkýma očima a Atrin pod jejich pohledem trochu znejistěl.

"Ahoj, potvory," houkl Lechen na zvířata a odpovědí mu bylo tiché zabručení. Začal rozebírat nářadí u stěny a podávat je ostatním. Atrin si uvědomil, že tohle bude další zkouška. Přestože strávil několik měsíců přežíváním v těch nejhorších podmínkách, se zvířaty neměl nejmenší zkušenosti - ani s prací kolem nich. Převzal kovové hrábě a připojil se k ostatním. Netušil, co by měl dělat. Ostatní se s jistotou pustili do práce. Z druhé strany se k němu připojil Tenryk.

"Tys tohle nikdy nedělal, viď," konstatoval. Ukázal mu, ve které části stáje je třeba shrabat menší nečistoty. Bylo to nepříjemně blízko jedné z daler, která si zvědavě přišla pracujícího chlapce prohlédnout. Raději se pustil do práce s co největším nasazením, aby zakryl počáteční neznalost.

Ve stejném duchu pokračoval zbytek dne. Pokaždé se našla nová práce, kterou nikdy v životě nedělal. Snažil se pracovat usilovněji než všichni ostatní a zakrýt tím nedostatky, ale smíchu ostatních se nevyhnul ani tak, přestože nebyl myšlený zlomyslně. Pokaždé však ochotně poradili a navedli ho na správnou cestu. Chvíli po dokončení úklidu stáje se konečně dozvěděl víc o původu bílé tekutiny, která tvořila důležitou složku potravy místních. Dojení daler se ukázalo být ještě obtížnější, než původně předpokládal, když ho Lechen přesvědčil, že jde o nezbytnou znalost. Nešlo o to, že by obrovská zvířata vyloženě odmítala spolupráci, ale nečekanými pohyby často srazila své neopatrné ošetřovatele do bahna, takže za chvíli byli oba chlapci celí mokří a špinaví. Lechen se sice snažil ukázat, jakým způsobem zařídit, aby zvíře zůstalo v klidu, ale Atrinovi chyběla jeho praxe a nakonec rád přenechal tuhle práci zkušenějším.

"Jednou se to budeš muset naučit," podpořila Mary názor druhého chlapce a jemně poplácala klidně stojící daleru po boku. "Nebýt nich, osadníci by tu nikdy neměli šanci. Už jsou to stovky let, co na tohle místo přišli. My chráníme dalery, ony nás živí."

Kromě mléka se využívala i rychle rostoucí srst daler, za které se spřádala dlouhá vlákna a vyráběla většina oblečení. Jejich maso se jedlo jen vzácně, zvířat nebyl dostatek pro to, aby se využívala takovým způsobem. Navíc měl dojem, že ve vztahu mezi dalerami a lidmi bylo něco, co jim bránilo zvířata zabíjet. Pokud je náhodou zahubila šelma, pochopitelně bylo využito všechno, co zbylo po jejím odehnání. Ale jinak se osadníci bez masa obešli.

Pokud si v předchozích dnech připadal vyčerpaný, práce s ostatními nepřinesla žádnou úlevu. Během dalších dní se postupně učil pomáhat a být co nejužitečnější. Mlčky přijímal upozornění ostatních na vlastní chyby, i když ve chvíli, kdy se poblíž nacházel Sanem se svými posměšky, to bylo těžké. Jenže ačkoliv to bylo k vzteku, mladík měl pravdu. Jen ji podával způsobem, který vybízel k posměchu a dával chlapci najevo, že jeho neschopnost z něj dělá něco podřadného a méněcenného. Atrin by mu býval rád jízlivost vrátil, jenže být zticha a poznámky přejít se nakonec ukázalo jako nejrychlejší způsob řešení. Kromě Sanemových řečí však byl život na Chainu vcelku příjemným protikladem ke všemu, co ho zatím potkalo. Osadníci ho rychle přijali mezi sebe, přestože málo mluvil a ještě méně se zmiňoval o své minulosti. Stačilo, že byl pracovitý a ochotně se učil novým dovednostem.

Tril to vše se zájmem sledoval. Zatím věci fungovaly přesně tak, jak doufal. Náhody, které chlapce provázely, se vytratily - snad proto, že ve víru práce a výcviku měl jen málo času na to, aby si vzpomněl, že je prvočíslem. Večer padal vyčerpáním, ale muž přesto viděl, jak postupně zesílil. Beze slov oba pochopili, že původně plánovaný měsíc se prodlužuje na neurčito. Na jeho konci však přeci jen došlo ke změně - při výcviku si Tril zavolal chlapce k sobě.

"Je na čase, abys začal cvičit i s nožem," podal mu cvičnou zbraň. Atrin se mu pevně podíval do očí a našel v nich jen důvěru. Neubránil se úsměvu, když mohutný nůž přebíral.

"Díky," zamumlal.

"Přesvědčils mě," mrkl nenápadně muž a postrčil ho zpátky mezi děti, připravené ke cvičení. Ucítil hrdost, když se pustil do nácviku základů. Příliš mu nevadilo, že cvičil spolu s několika šesti a sedmiletými dětmi, přestože věděl, že Sanem si své poznámky neušetří.

Veškeré Sanemovy řeči však vzaly za své během odpoledne. Namísto obvyklé práce okolo dobytka vybral Tril s dalším mužem několik starších dětí a k chlapcovu překvapení i Atrina a odvedl je za vesnici. Na konci dlouhé louky tu stálo několik různě velkých improvizovaných terčů a Atrin si rychle vybavil, co je poslední zbraní, kterou osadníci používají k ochraně stáda proti šelmám. Poslední, ale nejúčinnější.

Tentokrát nešlo o cvičné zbraně. Pro šestici dětí proběhla krátká instruktáž, během které nikdo ani nedutal, a pak už každý dostal do ruky malou ohmatanou laserovou pistoli. Bylo zvláštní mít konečně v ruce něco, o čem věděl, že s tím umí zacházet.

Zdálo se, že zbraně snad přišly už s původními osadníky a od té doby je nikdo neměnil, ale pokud fungovaly, nezáleželo na tom. Některé staré typy byly téměř nezničitelné, pokud si dobře pamatoval výklad svého bývalého učitele. V duchu se zasmál, když si vzpomněl na dobu, kdy se mu to všechno zdálo tak samozřejmé - bohatství, volný čas, starý vychovatel, to všechno bylo pryč. Dnes už se na toho chlapce, jehož jméno zatratil, díval s jistým odstupem. Věděl, že v jádru se nic nezměnilo. Kdyby se narodil tam, kde byl teď, byl by tím, kým se teď postupně stával. Narodil se ale v podmínkách, které z něj měly vychovat obchodníka, jakým byl jeho otec.

Napadlo ho, jak by asi onen štíhlý vysoký muž, věčně ležící v rozebraných částech vesmírných lodí, které byly jeho koníčkem, pohlížel na zdejší zaostalou planetu. Nejspíš by se k takovému místu ani nikdy nedostal - bylo příliš daleko od všech obchodních cest a center. Drobná a energická matka, jejíž prací byla historie planet, by tu snad našla něco, co by jí napovědělo při zkoumání dřívějších způsobů života. Měla dobrodružnou povahu - snad by si zdejší život v rámci výzkumu chtěla na pár dní vyzkoušet. Nikdy by ho však nepřijala tak, jako to dokázal on. I když, připomněl si, její syn by to taky nepřijal.  Změnil se víc, než si přiznával. Chlapec, jehož vzpomínky mu patřily, se od něho lišil v tolika ohledech…

Pevně upřel pohled na protější stranu louky. Jeho rodina byl Tril. Nemělo smysl vzpomínat na věci, které se nemohou vrátit. Neměly by pro něj mít význam. Počkal, až na něj přijde řada, a předvedl tři rány do středu jednoho z terčů. Tril pochvalně kývl - ani Sanem se nezmohl na lepší výsledek. Jistě, Atrin měl zkušenosti. Ale k tomu druhý chlapec při výcviku také nepřihlížel. Věnoval mu jeden výmluvný pohled, ale poznámky si ušetřil.

Výcvik v šesti lidech se opakoval každých pět dní s jasnou pravidelností. Atrin si všiml další změny - s tím, jak se ztratily náhody, se začaly vytrácet i zlé vzpomínky. Přijal za své Trilovo rozumné tvrzení, že nešlo o jeho vinu a smířil se s tím, co se stalo. Nakonec, smrt byla přirozeným průvodcem všech a všeho v celém vesmíru.

Během jednoho večera si vzpomněl na něco, co Tril řekl první den. Zvykl už si na tvrdý výcvik i často nelehkou práci po něm a večer už nepadal vyčerpáním, takže s Trilem mluvili dlouho do noci o všem možném.

"Když jsem se ptal, jestli byste se na mém místě rozhodl vykašlat se na minulost, řekl jste, že je to příběh na jindy," začal opatrně. Seděl se zkříženýma nohama na své matraci naproti Trilovu křeslu jako každý večer s velkým hrnkem teplého daleřího mléka. Bylo cenným zdrojem živin a jeho večerní pití bylo pro místní malým rituálem. Postupně chápal čím dál víc, jak moc je život lidí a zvířat vzájemně propojený.

"Není to zrovna pohádka na dobrou noc,"  podotkl muž. Odpovědi se nedočkal, jen tvrdého pohledu. Uvažoval, kde se ho kluk naučil. Vážně se měnil.

"Otec umřel v závalu brzy potom, co jsem se narodil. Matka brala drogy. Předávkovala se, když mi bylo osm. Na takovou minulost zapomeneš rád," vážně se na Atrina podíval.

"Aha," přikývl chlapec a najednou nevěděl kam s očima. "To je mi líto."

"Nemusí," pokrčil Tril rameny. "Kdyby se to nestalo, teď bych tu s tebou nejspíš neseděl."

Chlapec se dál neptal a muž to nerozvedl, ani když se o chvíli později hovor znovu rozběhl. Stočil se k povinnostem na Chainu a ve vesnici, k výcviku i práci v okolí.