Vystoupili z malého vznášedla na okraji návsi. Od východu slunce ještě neuběhla ani hodina a vesnice se teprve pomalu probouzela k životu. Chlapec po cestě zvědavě sledoval rozsáhlé pastviny s chlupatými zvířaty, v kohoutku vyššími než člověk. Působila mírná, mohutná a nemotorná. Směrem k pastvině se pohybovalo několik lidí a zvířata jim pomalu kráčela vstříc. Urousaná světlá srst jim dodávala vzhled připomínající obrovské ovce nebo nějaký druh krav, s nezvykle protáhlou hlavou a párem obrovských černých očí. Mohutná kopyta se zvolna zvedala a znovu dopadala do zelené trávy, ale kupodivu ji při pomalém pohybu nijak nerozrývala. Mezi zvířaty se pohybovala o něco menší dovádějící mláďata - napadlo ho, že jejich hry by nejspíš byly pro člověka smrtelně nebezpečné, kdyby se dostal příliš blízko.

 Na návsi se pomalu shromažďovaly děti různého věku a ony i několik procházejících dospělých hlasitě zdravili Trila - a zvědavě si prohlíželi chlapce, který dorazil s ním. Zatoužil se před těmi pohledy skrýt, ale místo toho jen zvedl hlavu a následoval Trila doprostřed návsi. Mezi dětmi poznal Mary, Aliinu dceru. Lehce se usmála, když se jejich pohledy střetly, vypadala však stejně zvědavě jako ostatní.

"Budeme pokračovat ve výcviku tam, kde jsme přestali," přehlušil muž tiché mumlání. "Měl jsem pár dní trochu práce. Přivedl jsem vám posilu. Asi bude nejlepší, když se seznámíte sami během dne. Lechene, Tenryku, mohli byste dojít pro cvičné zbraně?"

 Ze skupiny se oddělili dva chlapci a odběhli do nízké budovy o kousek dál. Vrátili se s dvěma velkými bednami a obešli ostatní. Chlapec vedle Trila si všiml, že každému rozdávají dva druhy zbraní - dřevěnou hůl a masivní nůž, který příliš jako cvičná zbraň nevypadal.

"Jsem Tenryk," natáhl k němu vytáhlý světlovlasý klučina prázdnou ruku, zatímco v druhé ledabyle držel téměř prázdnou bednu s holemi. Chlapce zaváhal, ale jen na okamžik. Cítil v zádech Trilův pohled, když sevřel nabízenou dlaň:

"Atrin."

"A já Lechen," odstrčil dlouhána druhý kluk a i on potřásl chlapci rukou. "Rád tě poznávám. Nůž?" natáhl k němu krabici se cvičnými zbraněmi a zatřásl několika zbývajícími. Tril však zasáhl a zachytil jeho zápěstí dřív, než mohl zbraň vzít.

"Atrin bude cvičit s holí," rozhodl. "Dokud se nenaučí si s nožem neublížit," dodal tak tiše, aby ho nikdo kromě chlapce neslyšel. Vrhl po muži ukřivděný pohled, ale poslušně vzal do ruky dřevěnou hůl z druhé bedny.

"Je lepší naučit se nejdřív zacházet s jednou zbraní lépe, než se dvěma špatně," zvýšil Tril hlas tak, aby situaci uspokojivě vysvětlil. "Nemá základy, na které jste zvyklí."

Zezadu se ozvalo posměšné odfrknutí:

"Umí vůbec něco?"

"Naučí se to, Saneme," zpražil muž asi o čtyři roky staršího chlapce, který se teď prodral dopředu.

"A k čemu tu tedy je? Říkals, že to je posila."

"Saneme přestaň," okřikla ho Mary. Sanem se ušklíbl a vyzývavě se otočil k Trilovi.

"Můžeš ho začít učit ty," pokrčil muž rameny. "Pokud ti přijde, že je k ničemu, můžeš s tím něco udělat."

Nevypadal příliš potěšeně, ale podřídil se a kývl na Atrina, aby ho následoval. Chlapec tušil, že tohle nebude nejpříjemnější lekce v jeho životě.

 Že bylo jeho tušení správné zjistil jen chvíli poté. Zatímco Tril rozdával ostatním úkoly, Sanem začal s vlastním výcvikem. Ukázal mu několik základních úderů a nechal ho bránit se proti nim. Jeho rány však pokaždé neomylně obešly pokusy o obranu a on cítil, jak mu po celém těle přibývají modřiny. Několik ran sice úspěšně vykryl, ale častěji dopadly spolu se Sanemovými jízlivými poznámkami. O hodinu později se pustili do prvního improvizovaného souboje a vysloužil si tak další dávku modřin. Nicméně i druhý chlapec několikrát podcenil jeho odhodlání vrátit mu bolestivou ránu a Atrin si tak odnesl alespoň jistý pocit zadostiučinění, když Sanema několikrát prudce zasáhl. Čeho si však nevšiml byla skutečnost, že náhody se neděly. Všechno, co se během cvičení se Sanemem stalo, mělo přirozený průběh zkrátka proto, že ani jeden z nich nevnímal Atrina jako prvočíslo. Tril ho bedlivě sledoval a trochu pokývl hlavou. Chlapec byl obratnější, než mu byl Sanem ochotný přiznat. Ať mu pomáhalo cokoliv, vedl si dobře. Tril jen trochu váhal, jestli mu vybral správného učitele. Ale šlo o dočasnou záležitost. Pokud se neosvědčí, může to změnit.

 Odpoledne starší děti odložily cvičné zbraně a vydaly se za svými povinnostmi kolem domů a na pastvinách. Mladší po studeném obědě pokračovaly ve výcviku a Tril si pro tentokrát nechal Atrina u sebe, aby se přesvědčil, jak zatím Sanemova výuka zabírá. Společně pokračovali ve cvičení i poté, co se ostatní děti shromáždily k odpolednímu vyučování, které zabíralo poslední tři hodiny světla a v některých dnech i zbytek večera. Oni dva se však půl hodiny před setměním vrátili domů - dvě cvičné hole vzal však Tril s sebou a tak pokračovali, dokud se stromy neuložily ke spánku.

"Jak dlouho to bude takhle fungovat?" zajímal se chlapec, zatímco se hladově pustil do večeře.

"Musíš se aspoň ubránit, pokud máš na Chainu být k něčemu," poučil ho Tril. "Je tu spousta tvorů, kteří by si tě dali k snídani, kdybys jim k tomu poskytl příležitost. Řekl bych tak týden, než se naučíš základy. Pak budeš cvičit s ostatními."

"Zdejší lidé jsou všichni lovci?"

"Vlastně jsou farmáři."

"Po zuby ozbrojení?"

"Jen nechtějí být kořist, to je všechno. Snaží se stát mimo zdejší přirozený potravní řetězec - nedopadlo by to pro ně příliš dobře. Pro lovce je tu silná konkurence."

"Takže…"

"Však uvidíš," přerušil ho Tril. "Život tady nikdy nebyl jednoduchý. Šelem je tu řádově víc než lidí - a mají vždycky hlad."

"Tak proč tu někdo žije?"

"Život tady je těžký sám o sobě. Nikdo neuvažuje o válkách, násilí, bohatství, podvodech... Lidé jsou tu tvrdí, ale bývají k sobě upřímní. To se na většině planet nestává."

"To ne," souhlasil chlapec. Bylo v tom víc než jen bezmyšlenkovitý souhlas, skrývala se za tím zkušenost neobvyklá pro někoho jeho věku.

Tril obětoval trochu vzácné energie na ohřátí vody a umožnil tak oběma rychlou, ale teplou koupel předtím, než si konečně šli lehnout. Den se zdál dlouhý a chlapec byl celý rozlámaný, když se dostal do postele.

 Ráno to nebylo o nic lepší. V první chvíli si byl jistý, že se nedokáže ani pohnout. Než se dostali do vesnice, trochu se rozhýbal, ale další cvičení se Sanemem mu bylo utrpením. Zaťal však zuby a nedal na sobě znát ani únavu, ani bolest. Mladíkovy posměšky to sice nezastavilo, ale věděl, že kdyby ukázal slabost, Sanem by toho okamžitě využil ještě mnohem kreativněji. A tak se donutil vydržet každou další ránu, která přicházela. Jistý pokrok tu byl - podařilo se mu odrazit významnější část ran. Odpoledne se znovu pustil do výcviku s Trilem a pokračovali tak až do večera, kdy vděčně padl do postele.  Nestěžoval si - bylo to tisíckrát lepší než život vyhnance - přesto však uvažoval, jestli si někdy dokáže na náročný program zvyknout.