Myšlenky poletovaly kolem jako dotěrný hmyz, nutily se mu, ale on tak docela nechápal jejich význam. Měl by být nejspíš mrtvý. Nebo brzy bude. Ale proč? Že by tohle souviselo se ztrátou krve? Bolest byla podstatně menší, než jakou si ji pamatoval. Jenže co se vlastně stalo? Mohl si vybrat rychlejší způsob. Teď už by ho žádné myšlenky netrápily. Ale on nechal prostor pro náhodu. Skoro se vzdal - ale ne úplně.

 Úvahy začínaly získávat jasnější obrysy a vzpomínky dostávaly smysl. Probouzel se pomalu, ale přeci jen se probouzel a začínal si uvědomovat, co se stalo v té tmavé uličce. Při té vzpomínce ho polil studený pot. Kdyby se mohl rozhodnout znovu, kdyby nebyl tak vyčerpaný, kdyby to mohl vzít zpátky… jenže nejspíš nebyl mrtvý. Vůbec netušil, kde je. Mohl to být posmrtný život? A existuje vůbec něco takového? Pokusil se roztěkanou mysl soustředit. Kde je? Co se stalo, když ztratil vědomí? Když pohnul rukou, ucítil pod prsty jemnou látku prostěradla. Ležel pod tlustou přikrývkou na měkké matraci. Takže ho někdo musel odnést pryč z místa, kde se to stalo. Proč? Mohli ho dopadnout? Přivezli ho domů? Čekal ho trest? A jaký - vězení, smrt? Byl prvočíslo, které se vymklo kontrole. A pokud věděl, stále podléhal zákonům své domovské planety, a ty byly k prvočíslům podstatně tvrdší než pravidla jiných planet. Pak strach zahnal. Bylo nepravděpodobné, že by se to stalo. Byl opatrný - nikdo neměl tušení, kde je.

V místnosti - aspoň hádal, že je v místnosti - bylo příjemné teplo, doplněné tichým praskáním ohně. Ukolébávalo ho ke spánku, ale nepřipadal si unavený. To byla další novinka. V posledních týdnech neměl moc času na odpočinek. Celý prostor teď plnila ospalost. Všechno v ní zpomalovalo - jako v medu, prolétlo mu hlavou. I otevření očí se zdálo jako zbytečná námaha. Ale na druhou stranu, mohl to být způsob, jak zjistit něco víc o místě, kde se nacházel.

 Zaslechl otevření dveří, kroky a hlasy. Nejdřív měl dojem, že jde o neznámý jazyk, ale postupně začínal s překvapením rozeznávat jednotlivá slova i význam. Nechápal, proč obecnou řeč zpočátku nepoznal. Nejspíš za to mohla ta podivná otupělost, napadlo ho.

"Dorazily jste pozdě. Za chvíli se stmívá," prohodil mužský hlas.

"Šelmy potrhaly dvě telata. Nenechala bych je umřít jenom proto, abych si tady mohla dát čaj," opáčila rozmrzele žena. "Co potřebuju stihnout, stihnu." Rychlé kroky, blížící se k němu, okamžitě zpřetrhaly zbytky ospalosti. Otevřel oči a zjistil, že hledí do tváře pohledné ženy středního věku. Klečela vedle něj - takže matrace ležela na zemi, ne na posteli, prolétlo částí jeho mysli.

"Už bylo na čase, aby ses probral," prohodila. Nevypadala překvapeně - na rozdíl od dívky, která se jí po zaslechnutí těch slov zvědavě nahlédla přes rameno. Posadil se a odsunul ke stěně, aby získal trochu prostoru. Trochu sebou při tom pohybu trhl a sykl, když se mu v předloktí znovu rozhořela bolest.

"Opatrně," upozornila ho. "Ukaž mi ruku."

Natáhl k ní levačku a ona začala opatrně odvíjet čistý obvaz.

"Kdo vůbec jste?" Zvedl hlavu i k dívce a muži, kterého předtím slyšel mluvit a který teď stál kousek stranou opřený o zeď.

"Jména ti těžko něco řeknou. Tady Tril tě našel na Gletu a přivezl tě sem, na Chain, nejzaostalejší planetu široko daleko. Tohle je moje dcera, Mary. A já jsem Alia, léčitelka, farmářka - a příležitostně švadlena," doplnila, když sundala obvazy.

"Švadlena?" nechápavě sledoval její pohled a pak rozpačitě kývl:

"Aha. Já jsem..."

"Všechno povíš Trilovi, až my odejdeme. Teď nemáme na mluvení moc času," přerušila ho žena rázně.

"Hojí se to dobře, na to, jak hluboko tě pořezal."

"Ale…"

"Řekla jsem, že máš mlčet. Zbytek seznamování si můžeme odbýt až bude víc času."

Stehy už sice zmizely a rány se zavřely, ale slovo bylo pořád jasně patrné. Žena mu potřela předloktí jakousi smrdutou šedou pastou.

"Urychlí hojení. Hodně. Ty obvazy už nejsou potřeba. Ale bolet to nejspíš ještě chvíli bude. Na to, žes těsně unikl smrti, jsi na tom dobře."

"Díky," odvážil se promluvit i přes její neustálé napomínání.

"Tak si toho važ a nedělej hlouposti. To bude ten nejlepší dík ze všech," přikývla a odložila na stůl hrnek s pastou. Zvedla se a kývla na dceru. Všichni tři i s mužem mlčky vyšli před dům a chlapec zůstal sám. To, co se kolem dělo, ho nepřestávalo překvapovat. Matrace, na které seděl, se nacházela v malé místnosti, sloužící zřejmě jako jídelna, kuchyně i obývací pokoj. V krbu poskakoval oheň a vyhříval celý prostor. Z velkého okna nad stolem bylo vidět několik stromů, ohýbaných větrem. Když se muž vrátil, zavanul spolu s ním zvenku chladný vzduch.

"Nezopakuješ to, že ne?" zeptal se muž bez obalu.

"Ne," potvrdil.

"Kdybych si to myslel, nechal bych tě tam."

"Proč jste to neudělal?"

Tril si ho chvíli zkoumavě prohlížel.

"Protože jsi prvočíslo a i když si zřejmě myslíš, že jsi vrah a udělal jsi něco neodpustitelného, já mám za to, že u lidí jako jsi ty není nikdy nic tak jednoduché."

"Tak jste se zmýlil," zavrtěl chlapec hlavou. "Je to přesně tak jednoduché."

"Jestli se chceš jenom obviňovat, prosím. Ale řekl bych, že mám právo vědět, kdo jsi."

Chlapec sklopil hlavu. Mlčel tak dlouho, až se Trilovi zdálo, že už neodpoví.

"Ptejte se," vyzval ho nakonec odevzdaně.

"Jak se jmenuješ?"

"Záleží na tom? Nechci to jméno používat. Patří do rodiny. Já už ne."

"Dobře. Ale těžko ti můžu říkat jenom kluk, i kdyby to tobě nevadilo. Lidi se budou ptát na jméno."

"Nepřemýšlel jsem nad tím."

"Atrin."

"Co je to za jméno?"

"Stejně dobré jako každé jiné, řekl bych. Slovo ze zapomenutého jazyka jedné vyhynulé rasy. Překládá se jako rovnováha, ale vím jen o jednom člověku, který tu řeč ovládá."

"Proč zrovna rovnováha?"

"Protože je to něco, co by se ti myslím hodilo," zkoumavě se na něj podíval muž. Odpovědi se nedočkal.

"Máš hlad?" nadhodil nakonec snažší téma. Ani ho nepřekvapilo, že tentokrát kývnutí přišlo hned, přestože opatrné. Natáhl ruku, aby chlapci pomohl vstát, ale ten se překvapivě obratně vyhoupl na nohy. Očividně však na chvíli zapomněl na to, že se několik dní ani nepohnul. Zakolísal a Tril ho rychle zachytil za rameno, aby zabránil pádu.

"Tuhle rovnováhu jsem zrovna nemyslel," pousmál se, když se ujistil, že chlapec bezpečně stojí. Uvažoval, jestli šlo o skutečnou náhodu nebo o vliv prvočísla. Pak usoudil, že na tom nejspíš nesejde. Pokynul mu, aby se posadil a sám přešel k nízké skříňce ve stěně, aby našel něco k jídlu.

"Znáte jiný způsob, jak přestat být prvočíslem?" ozval se chlapec. Nebylo nutné se ptát, který způsob je ten první.

"Ne. Ale můžeš se naučit žít s tím, kdo jsi," upřímně odpověděl Tril a položil na stůl zvláštně tvarované kusy pečiva.

"Někdo, koho znám už řadu let, by nejspíš řekl, že máš na minulost zapomenout. Můžeš si vzít nové jméno, novou identitu, začít znovu." Muž přešel přes místnost a nabral do dvou misek kouřící polévku z hrnce, stojícího na kovové plotně, postavené na okraji krbu.

"Vy byste to udělal?"

"To je příběh na jindy. Ptal jsem se na tebe. Nepotřebuju znát jména rodiny, planety ani soustavy. Jenom chci vědět, proč se stalo to, co se stalo."

Přisunul chlapci polévku a kus pečiva, ale zdálo se, že ten chuť k jídlu najednou ztratil.

"Spletl jste se. Zabil jsem tátova bratra," pronesl nakonec tiše. "Já si smrt zasloužil." Zvedl se od stolu a Tril sledoval, jak se snaží zahnat slzy, které se mu derou do očí. Tohle nejspíš ještě nikomu neřekl.

"Sedni si," vyzval ho.

"Tohle je to, co jsem," ukázal chlapec předloktí. "Na tom, jestli jsem prvočíslo, vlastně nezáleží."

"Sedni si. A nech si to divadlo," klidnil ho muž. "Tohle už jsem viděl a jenom díky tomu, že si o tom myslím svoje, jsi ještě tady. Takže bys mi možná mohl říct, co se opravdu stalo. Mělo to co dělat s náhodou, je to tak?"

Odpovědí bylo krátké přikývnutí. Promluvit se chlapec neodvážil, věděl, že by ho hlas zradil, ale poslušně se posadil. Chvíli trvalo, než se mu podařilo slzy docela zahnat. Pak začal mluvit, tiše a klidně, s očima upřenýma na desku stolu. Začal od začátku, od chvíle, kdy v sedmi letech zjistil, kým je, až po chvíli před několika měsíci, kdy došlo k oné katastrofě, která ho vyhnala z domova.

"...pohádali jsme se, on odcházel z místnosti a… nemám tušení jak se to stalo. Prostě najednou ležel na zemi. Prý se mu zastavilo srdce, říkal doktor. Měl prý problémy se srdcem - ale nikdo o nich nevěděl. Bylo v tom něco víc… a rodiče to věděli. Nikdy mi to neodpustí." Chlapec domluvil. Po tvářích mu tekly slzy. Otec by ho za takové fňukání nepochválil, napadlo ho někde na okraji mysli. Vzpomněl si, jak jeho starý vychovatel vystartoval, když se to stalo, a okamžitě ho odvedl z pokoje. Zakryl mu přitom výhled na dospělé a tiše ho ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Jenže nebylo - ani rodiče si to nemysleli.

"Jak můžeš vědět, že to nebyla skutečná náhoda?" 

"Chvilku předtím jsem věděl, že se to stane. Skoro jsem tomu zabránil. Vím, že to byla moje vina."

"Vina? Pokud za to může to, že jsi prvočíslo, tak jediný, kdo může nést vinu, jsou tvoji rodiče. To kvůli nim ses to dozvěděl tak brzo. Asi si to budeš muset uvědomit sám, ale ty za nic nemůžeš. Mít vztek je normální - a být prvočíslo je občas spíš prokletí."

Věděl, že jeho slova možná zmírní pocity viny, ale nemůže je zahnat. Znal lidi, kteří si prošli podobnými i horšími věcmi. Někdy to trvalo měsíce, někdy roky, někdy se toho docela nezbavili nikdy. Ale věřil, že chlapcův nízký věk pomůže tomu, aby se s tím vyrovnal a žil dál. Děti uměly být překvapivě životaschopné a tenhle kluk zřejmě několik měsíců bloudil vesmírem a dokázal se o sebe aspoň nějak postarat.

"Myslíte, že by to šlo? Zapomenout?" Otázka přišla nečekaně, byla v ní však jakási naléhavost.

"Nikdy úplně zapomeneš. Ale pokud chceš, můžeš si vzít jiné jméno a začít znovu. A pro teď určitě zapomenout můžeš. Měj radost, že si náhoda nevzala další život a dala ti možnost pokračovat jinde. Za chyby rodiny nikdo z nás nemůže, protože tu si nikdo nevybírá. O lidech by neměly vypovídat činy jejich rodiny, ale jejich vlastní."

Chlapec zůstal zamlkle sedět a Tril na chvíli zapochyboval, jestli ho měl donutit k tomu, aby si tyhle události připomněl. Jenže na druhou stranu o něm potřeboval vědět trochu víc. Nijak zvlášť netoužil přinést si domů nestabilní prvočíslo, o kterém navíc nic neví. Ani takhle to nebylo příliš bezpečné, ale aspoň trochu věděl, na čem je a to mu dodávalo jistotu, že udělal správně.

Večeři dojedli v tichosti. Tril byl na ticho zvyklý a chlapec se zcela zabral do jídla. Už předtím věděl, že má hlad, ale až teď si uvědomil, jak velký. Nedokázal neveselé myšlenky, které se mu s vyprávěním znovu vrátily, tak docela zahnat. Jenže je měl pod kontrolou, poprvé od chvíle, kdy opustil domov. Nenápadně se pokusil setřít stopy po slzách na tvářích, přestože věděl, že je tím před Trilem už nijak nezakryje. Jeho otec říkával, že pláč je pro muže potupa. Otcova pravidla ale už ztratila význam, tak jako spousta věcí z minulosti.

Nenápadně se přes okraj misky podíval na muže před sebou. Tril byl naprostá záhada. Pomohl mu, zachránil mu život a choval se k němu laskavěji, než si chlapec zasloužil. Nezdálo se, že by v tom byl skrytý úmysl. Po několika měsících potloukání po cizích světech byla první reakcí nedůvěřivost. Nechtěl se dočkat zklamání. Jenže když s mužem mluvil, začínala se nedůvěra rozplývat. Po tak dlouhé době, kdy nevěřil nikomu, potřeboval odložit ostražitost, bez ohledu na obavy ze zklamání.

Obrátil pozornost k zařízení malého domku. Bylo prosté. Kdysi by se nad ním nejspíš ošklíbl. Aspoň v něčem se změnil k lepšímu, napadlo ho. Krb a oheň jako skutečný zdroj tepla nikdy neviděl, nažloutlé světlo pocházelo z prastaré elektrické lampy na stropě a dotykový displej nad kuchyňskou linkou vypadal, že na dotyk už přes množství škrábanců nejspíš reagovat nedokáže. Kromě dveří ven tu byly ještě jedny, ne tak bytelné, a závěs vedle krbu, oddělující další část domu. Celkově působila místnost domácky a útulně, z většiny zaplněná stolem a velkým křeslem před krbem.

Z okna se otvíral pohled na stmívající se zvlněnou krajinu, na jedné straně ohraničenou lesem s obrovskými stromy. Několik podstatně menších stromů bylo jen pár metrů před oknem a zakrývalo část výhledu. V silném větru se ohýbaly, ale zvuky dovnitř nepronikly. Bezmyšlenkovitě je pozoroval a nejprve ani nepostřehl, že se začaly měnit. Překvapeně potřásl hlavou a napadlo ho, jestli to není jen jeho představivost, podpořená šerem, ale zdálo se, že se větve stahují k sobě. Kůra stromů se rozvlnila jako zčeřená hladina a začala se pohybovat vzhůru po kmeni.

"Co je to?"

Tril se otočil k oknu a chvíli nechápal smysl otázky.

"Stromy," upřesnil chlapec. "Co se s nimi děje?"

"Usínají. Je to jejich způsob, jak přežít noc. Listy by jinak zmrzly. Všechno, co se vyvinulo tady, se muselo přizpůsobit."

Okouzleně sledoval, jak kůra stoupá po kmenech a obaluje větve, které zatím vytvořily hustý nepravidelný propletenec. Každý strom se pomalu uzavřel do neprostupné skořápky a pohyb ustal, jen vítr ohýbal tenčí kmeny. Kdyby neviděl na vlastní oči živé, listy obsypané větve, nevěřil by, že tu takhle nestojí odjakživa.

 Šero se rychle měnilo na tmu, až ze stromů nezbylo nic než tmavší obrysy na pozadí oblohy, hustě pokryté hvězdami. Nemohlo tu být moc měst - odnikud, kde chlapec kdy byl, nebylo vidět tolik hvězd. Tvořily na obloze světlejší pásy, ale jejich postavení mu bylo úplně neznámé, v ničem nepřipomínalo souhvězdí, která znával z domova.

Oči se mu začaly zavírat chvíli po jídle. Několik dní spánku na hranici mezi životem a smrtí nedokázalo nahradit měsíce vyhnanství, během kterých se čas ke klidnému spaní většinou zkrátka nenašel. Tril sebral misky, do dvou širokých hrnků nalil bílou hustou kouřící tekutinu a jeden přistrčil chlapci, zatímco s druhým se posadil do křesla před krbem.  

 Opatrně usrkl. Chutnalo to zároveň sladce i trochu nahořkle, nepřipomínalo to nic, co znal. Chtěl se zeptat Trila, ale když si všiml, že se muž začetl do zprávy na poškrábané mléčné destičce a jeho si nevšímá, raději zůstal zticha. Pomalu dopil obsah hrnku a uvažoval, jestli může Trila vyrušit. Chtělo se mu spát a nebyl si jistý, jak dlouho se ještě udrží vzhůru. Tiše si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost a muž okamžitě zvedl hlavu. Zřejmě si jeho únavy všiml, protože s úsměvem kývl hlavou k matraci u stěny:

"Běž si lehnout. Alia by nechtěla, abys jí kazil práci."

Chlapec mu úsměv opatrně oplatil, zvedl se od stolu a lehl si, zatímco Tril zhasl lampu a vrátil ke čtení ve světle ohně. V polospánku viděl tmavý obrys mužova obličeje, rýsující se proti záři, vycházející z krbu. Byl to uklidňující pocit, připomínající mu chvíle z útlého dětství, kdy matka sedávala u jeho postele, hlídala jeho spánek a dodávala mu jistotu, že se nic zlého nestane. Zvláštní bylo, že tuhle jistotu teď přinášel naprosto cizí muž, a přece to chlapci připadalo přirozené. Usnul s vědomím bezpečí, které mu tak dlouho chybělo.

Když se uprostřed noci probudil, Tril stále seděl v křesle, jako by chlapce hlídal. Přestože neměl jak se to dozvědět, muž skutečně trpělivě zůstal celou noc vzhůru právě proto, aby chlapce znovu nepřepadaly pochyby a nejistota. Tiše seděl, četl si a hlídal jako strážce klidného spánku. Viděl, jak se obavy, nedůvěra, strach a bolest vytratily aspoň ve spánku z dětského obličeje.