Pocit naléhavosti muže prudce vytrhl z večerní únavy. Ať se tu poblíž stalo cokoliv, právě teď si to vyžádalo jeho pozornost. Zvedl se od stolu a mávl na servírku, která zrovna odcházela od stolu kousek vedle.

"Potřebuju rychle zaplatit," požádal, když se přiblížila. Přikývla a několika pohyby po tenké skleněné desce našla jeho objednávku. Natáhla ji k němu a počkala, až vše zkontroluje. Mechanicky přikývl, aniž by desce věnoval sebemenší pozornost a vytáhl z kapsy několik mincí. Rychle mezi nimi vyhledal požadovaný obnos a téměř bez rozloučení vyrazil do rušné ulice. Nevěděl přesně, kde je cíl jeho cesty, ale jistě to nebylo ve zdejší rušné čtvrti. O několik ulic dál však mizelo osvětlení, uličky se zužovaly a byly podstatně pustší. Tady už musel hledat sebemenší náznak čehokoliv neobvyklého. V ruce se mu objevil velký tesák - na rozdíl od chlapce však přesně věděl jak a proč a hodlal ho plně využít k vlastní obraně, pokud by to bylo nutné. Rozeběhl se, tiše, lehce a úsporně. Zdálo se, jako by se pro podobné situace narodil. Z každého jeho pohybu vyzařovalo sebevědomí. Většina místních lidských krys se při tom pohledu odplazila do stínů a s obavou tam zůstala, dokud muž nezmizel. Pokud očekával potíže, přecenil sílu a odvahu místních pouličních rváčů.

První člověk, na kterého narazil, byl beznohý žebrák na prahu nízké chatrče.

"Podle toho, jak se ženeš hádám, že něco hledáš," zavolal na něj mrzák. Muž se otočil:

"Hodláš mi pomoct, nebo jen zdržovat?"

"Viděl jsem čtyři děcka. Snad před půl hodinou, nebo víc. Tři místní, poslední byl… divnej. Nebyl odsud. Běžely tudy, ale pochybuju, že bys tu hledal dětský šarvátky."

"Tady jde o život i při nich."

"Svatá pravda. Ale tady se soucitem nepřežiješ," pokrčil žebrák rameny.

"Máš štěstí, že nejsem místní." Muž mu hodil minci a mrzák ji obratně chytil.

"V tom máš, hádám, pravdu," usmál se a ukázal pár zčernalých zubů. Muž však už jeho úsměv neviděl. Začínal tušit, o co tu jde, i když jen v matných obrysech. Rozběhl se naznačeným směrem. Na konci další uličky našel tři otrhánky, hodující na hromádce jídla, zřejmě vysypaného z malého vaku. Na žádném z nich se nezdálo nic divného. Otočili k němu vyděšené pohledy, když se nad nimi objevil.

"Čí je to?" zeptal se naléhavě.

"Naše," odsekl nejstarší z nich drze. Muž věděl, že na tohle nemá čas. Bleskově se pohnul a chlapec překvapeně vykřikl, když ucítil na krku velký nůž. Druzí dva se vytratili, ale muže to nijak netrápilo.

"Byl to kluk. Trhan. Měl jídlo a my měli hlad. Tady neplatí zákony, prosím. Běžel pryč, nám šlo jen o to jídlo."

"Kudy?"

"Touhle ulicí dál a doprava. Nic dalšího nevím, nezabíjejte mě. Nám o něj vůbec nešlo, jen o jídlo. Šel tak, jak říkám, nevím, co byl zač, jen jsme měli hlad."

"Díky." Muž na nic dalšího nečekal. Když se chlapec vzpamatoval, viděl už jen tmavý stín, mizící za rohem. Otřásl se a raději se ztratil.

Ulice, kterou otrhánek popsal, se po pár metrech dělila. Muž chvíli rozvažoval, kterou cestu zvolit. Teď už nebyl nikdo, kdo by mu poradil. Zjistil však, že pomoc nepotřebuje, když spatřil v užší v uliček zhroucenou postavičku, schoulenou na rozbité kamenné dlažbě. Rozběhl se k ní. Teď už věděl, odkud vycházel ten pocit naléhavosti. A pokud šlo o to, čemu někteří říkali náhoda, jeho tušení začínala získávat jasnější tvar.

Zaklel, když uviděl krev, řinoucí se z ran na chlapcově paži a nůž, ležící vedle jeho ruky. Mělo vůbec cenu zachraňovat někoho, kdo dobrovolně zvolil odchod? Byla by to pomoc? Jenže náhoda ho dovedla až sem. Hádal, že v tomhle ohledu stejně nemá na vybranou. Klekl si vedle chlapce a strhl ze sebe tenkou bundu. Částí savé látky očistil rány a konečně si je mohl pořádně prohlédnout.

"Vrah? Pochybuju o tom, že sis tuhle cestu vybral dobrovolně," překvapeně zamumlal, zatímco mu kolem ruky pevně omotával bundu. Chlapec ho očividně nevnímal. Musel tu ležet dost dlouho - muž jen tiše doufal, že neztratil příliš mnoho krve. To jedno slovo ho přesvědčilo víc než co jiného o tom, že je tady správně. Snadno chlapce zvedl a přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor. Všiml si, že přitom z chlapcovy kapsy vypadla skleněná karta. Zvedl ji a podíval se na ni. To, co zjistil, vlastně jen potvrdilo jeho předchozí předpoklad.

"Prvočíslo. Vážně by mě zajímalo, co jsi vlastně zač." Chlapec v odpověď cosi zamumlal. Muž tiše povzdechl a rozhodně vyrazil k dokům. Vyhýbal se rušným ulicím a jeho neomylný orientační smysl ho bezpečně dovedl na místo.

Loď, do které nastoupil, patřila mezi nejobyčejnější v celém přístavu. Byla ve vynikajícím stavu, ale očividně už pár let stará, dost velká pro menší skupinu lidí. Zkušenější oko by v ní poznalo linie upraveného vyřazeného válečného plavidla, ale většina běžných lidí viděla jen dopravní loď s několika kajutami a příslušenstvím vhodným i k dlouhým cestám. Muž rychle vyběhl po spuštěné plošině do malého prostoru skladiště. Zavřel a odložil chlapce v jedné z kajut po straně. Snažit se léčit prvočíslo mohlo být nebezpečnější než zacházet s výbušninou a on nechtěl něco podobného riskovat ve městě plném lidí. Rozhodl se dát chlapci druhou šanci, pokud bude moci, ale nechtěl kvůli tomu ohrozit další. Vzpomněl si na rozmluvu s jednou starou známou před několika lety:

"Prvočísla, která hledají vlastní cestu, mezi nás patří víc než my sami."

"Co tím myslíš?"

"Mají méně než všichni, kdo k nám přišli hledat své místo. S tím, co se kolem nich děje ztrácí i jistotu, že si zaslouží žít."

"To přece není nic, co by si člověk měl zasloužit."

"Mně to nevysvětluj. Ale pamatuj si to. Možná se najde někdo, kdo tě vyslechne."

Tenkrát mohli smrti prvočísla jen bezmocně přihlížet, přestože šlo o přítele. Teď snad mohl udělat víc. Téměř bez přemýšlení odstartoval a nastavil kurz. Počkal, než loď opustila oběžnou dráhu planety a přešla do subprostoru, než se vrátil dolů k chlapci.

Byl nepřirozeně bledý, tep měl nepravidelný a muž si zdaleka nebyl jistý, jestli tělo, oslabené nedostatkem jídla a podle tmavých kruhů pod očima i spánku, dokáže unést další nápor. Bylo to vlastně ještě dítě. Muž nechápal, jak mohl v tomhle věku dostat kartu a číslo. Kdyby se to nestalo, kdyby se jeho schopnosti ukázali až ve chvíli, kdy by na to byl připravený, měl by větší šanci. Ať se stalo cokoliv, nepochyboval, že důvodem je právě tohle.

Být prvočíslo bylo těžké i pro dospělého, ale pro dítě to bylo nepředstavitelné. Než to člověk zjistil, náhody se sice děly, ale bylo jich méně. Když čekal, že se něco stane, přibyly. A bez vzdělání začaly být nebezpečné, jak pro prvočíslo, tak pro jeho okolí. Jenže vzdělání, jaké se většinou takovým lidem dostalo, jen potlačilo jejich osobnost a lidskost. Tak bylo zajištěno, že budou mít to, co dělají, pod kontrolou. Jenže ztratit kvůli tomu sám sebe, to byla hodně vysoká cena.

Omyl chlapci předloktí, pokryté velkými krvavými písmeny a pokusil se do stále krvácejících ran vetřít trochu čiré tekutiny se štiplavou vůní, která zabraňovala infekci a urychlovala hojení. Nijak se jeho péči nebránil, kromě občasného zaskučení téměř nedal najevo, že je vůbec naživu. Muž rány pečlivě ovázal a dal chlapci vypít trochu vody. I tentokrát se zdálo, že přesně ví, co dělá. Zůstal chvíli stát nad ubohou špinavou postavičkou a uvažoval, do čeho se to namočil tentokrát. Potíž s prvočísly byla v tom, že mohla projít téměř bez povšimnutí - nebo vám převrátit život naruby.