Poslední rozloučení, které ho čekalo, bylo ze všeho nejtěžší. Tril vybral jednu zapadlejší planetu a přistál vedle malého vrakoviště.

"Přemýšlel jsem nad tím, kam bys měl jít. Říkals, že tvůj otec spravoval lodě," zkoumavě se na něj podíval muž.

"No… ve volném čase. Byl to hlavně obchodník."

"Zajímal ses o to, co dělal?" pokračoval Tril.

"Trochu. Něco mě naučil," přiznal. "Trochu létat - kolem planety, nejdál do vedlejší soustavy."

Zdálo se, že to muže uspokojilo.

"Bezva. Tak pojď se mnou," vyzval ho. "Zbývá vyřešit ještě jednu věc."

"Cože?"

"Navrchu ve vaku je pouzdro. Vyndej ho."

Poslechl a otevřel pouzdro s hromádkou mincí neznámé měny.

"To si nemůžu vzít," zavrtěl hlavou.

"Není to moc. A nemáš na vybranou. Když musíš jít, měla by tě tvoje rodina podpořit - a tvoje rodina je teď Chain. Myslím, že by to mohlo stačit."

"Na co?"

"Pojď."

Prošli brankou vrakoviště. Naproti jim vyšel kdysi vysoký, ale teď už zřejmě léta shrbený vychrtlý stařík:

"Tu loď tu můžete nechat," vychrlil. "Dal bych za ní…"

"Nech toho," okřikl ho Tril. Mužík si posunul na očích brýle a s hraným překvapením zamrkal:

"Tril? Tenhle chlap už tu dávno nebyl, že jo…" praštil muže po paži. "Furt lítáš? To je…"

"Hledám malou loď," přerušil ho netrpělivě.

"Cože?" Atrin nevěřil vlastním uším, ale staříka to zřejmě příliš nezarazilo.

"Něco tu je. Stíhačka z války mezi Nes Srkem a Alchenem, má trochu pocuchaný zbraňový systémy, ale jinak jako nová."

"Ta válka skončila před víc jak stovkou let," podotkl Tril a mužík si zamnul ruce. "Jo, ale lítá pořád dobře," ujišťoval. Atrinovi se vybavilo, co o stíhačkách z Nes Srku říkal otec a otřásl se. Ty věci samovolně vybuchovaly už za války a po stu letech na tom sotva budou lépe.

"Civilní loď nemáš?" snažil se Tril dopracovat k něčemu, co by aspoň trochu odpovídalo jeho představám.

"Menší dopravní kocábku sem dotáhli před týdnem, ale je tak akorát na náhradní díly," odfrkl stařík. "I když… že seš to ty, ukážu ti něco, co jsem dostal před měsícem. Mnišská loď - celkem pěkná, pokud chceš znát můj názor. Ten chlap říkal, že už je na to starej, tak to bylo. Byl vod… vždyť je to fuk. Prostě se přestěhoval do kláštera a tu loď tu nechal jen za tolik, aby si zaplatil cestu zpátky. Dobrej chlap, řek bych. A ještě lepší loď, na poměry týhle skládky." Za řeči poodešel mezi starými stroji kus dál a pyšně ukázal na malou loď. Mezi dvěma podstatně většími plavidly vypadala ztracená. K ladnosti měl oprýskaný lak a trochu hrubé tvary daleko, ale Atrin věděl, že je v ní víc. Otec považoval mnišské lodě za jedny z nejspolehlivějších - nebyly rychlé, ale bylo toho jen málo, co se na nich mohlo pokazit, jejich provoz musel být levný a zařízení uvnitř jednoduché, ale funkční. Žebraví mniši různých řádů je používali jako ideální dopravní prostředek. Tahle se od běžné konstrukce lehce lišila, ale ne nijak nápadně. Přistihl se, že uvažuje o tom, jestli by byl schopný ji pilotovat - a dospěl k závěru, že nejspíš ano.

"Vychválil bys cokoliv až do nebes, kdybys myslel, že ti to vynese výdělek," odfrkl Tril. "Podíváme se dovnitř."

Stařík hbitými prsty vyťukal jakousi sekvenci na panelu vedle rampy a teatrálním gestem je vybídl, aby vstoupili:

"Račte, panstvo. Budete mi muset dát za pravdu, až si ji trochu prohlídnete."

 Spodní část tvořila strojovna spojená s větším prostorem připomínajícím skladiště a oddělený prostor malé koupelny se sprchou. Na druhé straně prostoru se nacházel žebřík a když na staříkovo vybízení vyšplhali nahoru, ukázala se nad ním obytná část a řídící kabina. Po stranách úzké uličky, která propojovala vršek žebříku a kabinu, se nacházely dvoje dveře, jedny na každou stranu, vedoucí do dvou jednoduchých kajut s lůžky jako velkými obdélníkovými výklenky v kovové stěně a dvěma podobně vytvořenými policemi. Jinak nebyly kajuty nijak zařízené, ale vnitřek přesto vypadal udržovaně. V pilotní kabině se nacházela dvě křesla, ale řídící panel byl upravený, aby na něj snadno stačil jeden člověk. Vypadalo to skutečně jednoduše.

"Co máš dalšího?" prohodil Tril, ale mužík se jen vítězoslavně zasmál:

"Na mě si nepřídeš. Líbí se ti!"

"Když to přiznám, zvýšíš cenu," bezmocně rozhodil rukama Tril, ale na rtech mu pohrával úsměv. "Ale dal bych si pozor - být tebou, nechtěl bych naštvat tady kluka."

"Kouše?" zajímal se s chechotem stařík. Atrin se zamračil - nebyl si jistý, kam Tril míří, a mužíkovo chování se mu ani trochu nezamlouvalo.

"Většinou ne," připustil muž. "Ale u prvočísel nikdy nevíš…"

Starý muž se zarazil a s otevřenými ústy hleděl z Trila na chlapce.

"Děláš si srandu?" vyrazil ze sebe nakonec.

"Ne. Ale pokud se chceš přesvědčit, tak pokračuj."

"Chceš mě okrást?" zatvářil se mužík žalostně. Teď se pro změnu zasmál Tril:

"To bývá tvoje práce. Chci ti poctivě zaplatit."

"Snad… snad bychom se mohli jít domluvit dovnitř. Třeba by ten tvůj kluk chtěl… zůstat v tvojí lodi?" zaznívala v tom jistá naděje, ale Tril odmítl:

"Vlastně se ho tenhle obchod dost týká. Já mu jenom trochu pomáhám."

"Cože? Teda… jasně. Jasně. Pojďte za mnou - pokud má mladej zájem." kývl na Atrina. Chlapec potlačil nutkání ohlédnout se po Trilovi a kývl:

"Loď vypadá dobře - pokud říkáte pravdu…" nechal větu vyznít do ztracena, jako by si nebyl jistý, jestli může mužíkovi věřit.

"Na čest mojí báby, ta loď je v perfektním stavu! Sám sem ji zkoušel, když ji ten chlap přivezl!" dušoval se obchodník.

"Věřil bych mu," ujistil ho Tril. "O strojích, co prodává, mluví pravdu - až na cenu, samozřejmě."

"Tobě bych nelhal," ukřivděně se zašklebil stařík.

"Jemu bys nelhal," ušklíbl se Tril a strach v očích druhého muže prozradil, že trefil do černého.

"Mám věci v kanceláři. Tak, prosím pojďtě," vybídl je. Následovali ho ven z lodi do malého domku na kraji vrakoviště. Mužík rychle prohlédl polici u stěny a vytáhl poškrábanou skleněnou desku.

"Tady to máte," podal desku Trilovi. Muž zběžně prolétl informace na desce.

"Za kolik?"

Mužík se až roztřásl při představě, že by snad mohl naštvat prvočíslo špatným odhadem.

"Nic mi nedopřeješ," zanaříkal kňouravým hlasem.

"Kolik jsi za ni dal?" zjišťoval Tril, ale Atrin cítil, že na jeho vkus už bylo toho zastrašování trochu příliš. Zvedl se a podal Trilovi pouzdro s mincemi:

"Počkám venku."

Muž kývl. Poslední, co chlapec zahlédl, než opustil místnost, byl zamyšlený pohled, kterým ho Tril provázel.

Když muž o půl hodiny vyšel ven, stařík s ním nebyl. Od dveří hodil Atrinovi s úsměvem nějaký předmět - chlapec překvapeně zachytil pouzdro, ze kterého zmizely asi dvě třetiny mincí.

"Kolik jste vlastně zaplatil?" snažil se zjistit.

"Dostal víc, než by si byl řekl, kdybys zůstal," ujistil ho Tril. "Pokud s tím vážně dokážeš létat, bude se ti to hodit."

"Co je to za měnu?"

"Jedna mince má cenu padesáti gletských grošů. Stačí?"

"Ale…" chlapec rychle odhadoval, kolik se do pouzdra vešlo mincí.

"Loď nemůže být tak levná."

"Tohle je vrakoviště. A mnišská loď. Kolik si myslíš, že si může dovolit zaplatit žebravý mnich? To, co zbylo, ti vystačí na pár týdnů - pokud umíš šetřit."

"Co když ji nebudu umět řídit?" zapochyboval Atrin, ale Tril se jenom zasmál:

"Tak se budeš muset učit za pochodu. Jak už jsem řekl, celkem ti věřím." Pak zvážněl:

"Je zaregistrovaná na mě. Najdi mě, až bude čas to změnit."

"Nenecháte mě to odmítnout," konstatoval.

"Ne. Ale Atrine," pevně se na něj podíval. "Nic mi nedlužíš. Nemysli si opak."

"Proč jste to udělal?"

"Protože bych tu nebyl, kdyby něco podobného někdo kdysi neudělal pro mě," pousmál se. "Měl bych jít. Hodně štěstí."

Atrin na chvíli zaváhal, pak muže objal:

"Díky za všechno."

Tril mu dal do rukou poškrábanou skleněnou desku.

"Jen jdi. Pokud se máš naučit s tou věcí létat, měl bys začít."

Doprovodil chlapce k malé lodi a mlčky sledoval, jak vyběhl po rampě. U žebříku se otočil a zvedl ruku k pozdravu.

"Hodně štěstí," zavolal za ním ještě jednou. Atrin přikývl. V jeho tváři bylo odhodlání:

"Díky. Vám taky "

Rampa se zvedla a Tril ztratil chlapce z očí. Spokojeně sledoval, jak se loď lehce zvedla ze země a zamířila vzhůru. Stál tam ještě dlouho poté, co mu zmizela z dohledu, sledoval oblohu, v myšlenkách přál Atrinovi štěstí a děkoval náhodě, která ho chlapci přivedla do cesty.

"Ještě se uvidíme, Atrine," prohodil se zvláštní jistotou a se zamyšleným úsměvem se obrátil k vlastní lodi.