Černý jako noc, od níž jsem se rychlými kroky vzdaloval pořád více.
Černý jako bezedná jáma, jež mě ve snech strašila po mnoho nocí.
Černý jako... Co na tom vůbec záleželo?

Nejspíše nebyla důležitá ani ta barva, vždyť málokdo v dnešní době oblékl jinou.

Ale bylo brzy, příliš brzy na černou kávu, protože slunce teprve nesměle zkoušelo, zda je jeho čas. Obloha byla našedlá, podobná předzvěsti nevyhnutelného sledu událostí. Jakých? To se dalo jen hádat. A já hádal rád.
Před lety, kdy jsem ještě cítil, že mám dostatek času.
Před lety, kdy mé sny byly živé a plné barev.
Ani na tom však nezáleželo. Ne dnes.
Ne, když bylo příliš brzy na kávu.

Ve zlomku vteřiny, kdy první paprsky objaly postavu zahalenou v černém kabátě, kdy obkreslily linii klobouku a něžně se dotkly vlasů, ve mně cosi hořce zaplakalo po životě, jenž jsem vedl před lety.

Hleděl jsem na něj, aniž bych zastavil své kroky. Mému pohledu neunikla ani ostrá linie čelisti, ani hrana ucha skrytého nezkrotnými kudrlinami. Něžný, nepatrný úsměv na rtech mě však připravil o dech. Byl krásný. V ten jediný moment mi připadalo, že nádhernější bytost jsem jakživ nespatřil.

Hluboké přesvědčení v mém nitru zakolísalo společně s ostrým nádechem. A pak kouzlo okamžiku pominulo – parkem se rozlehl hlas zpěvavého ptáčete a ten spustil nelítostný koloběh času.

Nic na světě mě neděsilo více než čas – ten nebylo možno zastavit, ba ani zpomalit. I osudu se dalo vzdorovat snáze.

Tehdy jsem ho potkal poprvé. Mého chlapce v klobouku. A ještě jsem neměl ani tušení, jakou moc tento pomíjivý moment měl. Moc zamávat s dopady minulosti, přetavit je v nedokonalou budoucnost.

Barvy podzimu, černý klobouk v záři vycházejícího slunce, tvář s rozmazanými rysy a letmý úsměv. Někdy pohled do minulosti bolel, neboť byl připomínkou utrpení, které přišlo po střemhlavém pádu.