Mladé, jiskřící oči, jimž dominovala zvědavost.

Toho dne jsem se z lavičky zvedl velmi rychle a spěšnou chůzí zamířil pro vytoužený šálek kávy, aniž bych se vůbec ohlédl. Nesebral jsem k tomu odvahu.

Ještě dnes mě trápila vzpomínka na mou nepřiměřenou reakci. Jako by se mě snad dotkl. Jako kdyby mi ublížil...! Ale byl to jen pohled, jeden jediný. Okamžik, během nějž jsem se cítil odhalenější než kdykoli dřív za zavřenými dveřmi ložnice.

Ale nebylo to poprvé, co mě přepadl při pohledu do cizích očí takový pocit.

Kdysi dávno, před lety, kdy mi připadalo, že mám před sebou celý život a není nic, co by mě mohlo připravit o pocit neskonalého štěstí, potkal jsem ji.

Ženu, která sice nedostávala muže do kolen jediným úsměvem, ani nebyla neobyčejně krásná, ale něco v jejím nitru nutilo každého, aby se za ní otočil.

Jiskra, kterou nebylo možno vidět, a přesto každý pocítil její závan, když s ní náhodou zkřížil pohled.

Ta žena mě přiměla bláznivě milovat. Mou práci. Mé myšlenky. Mé sny. Mě samotného.

Dokázala mi vdechnout život ve chvíli, kdy jsem si myslel, že lépe se nikdy mít nebudu. Zcela zvrátila mé přesvědčení o tom, jak má vypadat štěstí. Jak správně procítit radost. Jak si vychutnávat každého dne, jako by nemělo přijít zítra.

Opájela mě krásou noci a tehdy... Tehdy mé hlasivky spolupracovaly s prsty na klávesách jako nikdy předtím. Měsíční píseň, sonáta určená jen pro ni, se stala tajemstvím, které muselo být uzamčeno hluboko v pamětech. Tajemstvím, po němž nesměl zůstat jediný střípek noty na papíře.

A ten chlapec – když mi pohlédl do očí, začal se ve mně probouzet dávno zapomenutý sen.

Touhu nechat ta němá slova opět znít prostřednictvím bílo černých kláves. Ještě jednou dovolit emocím vyjít na povrch a podvolit se pocitům, které mě nutily plakat jako malé dítě.