Čtyři děti konečně přestaly ječet jako hejno vystrašených podpálených hus a posadily se na medvědí kožešinu. Znavená chůva z poličky vytáhla knihu v kožených deskách. Byla to žena ve středních letech s baculatou postavou, červenými tvářemi a mateřsky vlídným pohledem. Po dnešním náročném dnu, ale už byla velmi vyčerpaná.

Nacházeli se v hradě lenního pána Merricka. Ty čtyři neposedné děti byly také jeho. Rion, zlatovlasá holčička s nevinnýma očima a povahou štiky, hnědovlasý chlapec James s umazanou pusou, od bohyně ví čeho a světlovlasý nejstarší Chad, který dřevěným mečem do všeho strkal. Jeho oblíbeným cílem byla chůva, nejmladší sestřička a cokoliv snadno rozbitelného. Poslední dítě v místnosti byl Phil, který na dnešní procházce nabral kameny, klacíky, peříčka a teď si s nimi hrál. Alespoň je ticho, pomyslela si chůva.

„Kdysi žil jeden čaroděj. Vlastně to bylo jen kousek od sídla, kde teď sedíme. Za svůj život shromáždil velké vědění a ovládal magii, kterou čerpal z hvězd a měsíce. Přebýval v nádherném paláci. Pomáhal ostatním, ale vždy za to požadoval až příliš velkou odměnu. Jednou se sedlákovi jeho nejmladší dcera Růženka roznemohla poté, co se píchla o vřeteno. Chudák holka celé dny prospala anebo blouznila, že je princezna v zámku zarostlém růžemi. Její rodiče byli tak zoufalí, že zavolali onoho čaroděje, jelikož znal lék. Holčičku vskutku vyléčil, ale nárokoval si ji a její život, protože rodina byla chudá a neměla na zaplacení. Rodiče ho prosili, aby jim nebral jejich dceru, avšak marně. Další den byl v Růženčině postýlce pouze..."

Chůva se zarazila, když si všimla, co jedno z dětí vyvedlo. „Phile!" Žena vyskočila a začala zašlapávat jiskry na kožešině, které Phil vykřesal. Malé ohníčky začaly chlupy hladově trávit, ale najednou zasyčely a zhasly. U otevřeného okna, kterým dovnitř proudil čerstvý noční vzduch, se ozvalo zaškrábání větví stromu na sklo. Holčička Rion se otočila za zvukem a zapištěla: „Nestvůra! Lešij nás jde sežrat!"

„Klid, Riono. Nejsme v lese, tady lešijové nejsou." Uklidnila ji chůva. Vskutku, hrad stál na kopci a les byl daleko.

James netrpělivě poposedl, protože ho Chad dloubl mečem. Posmrkl a utřel si do rukávu nos. „A jak ta pohádka pokračuje? Dopadne to dobře?"

Chůva pokývala hlavou. „Ach ano, pohádka. Kde jsem to jen skončila? Už vím. Další den v Růženčině postýlce nalezli pouze stříbřitý prach. Zoufalí rodiče se dovolávali hvězd, aby pomstily jejich dcerušku. Měsíc je vyslyšel, palác čaroděje vytrhl ze země a vynesl vysoko nad hvězdy. Čaroděj je v tomto vězení navždy držený mocnou kletbou. A to je konec. Už je dávno po setmění, utíkejte do postýlek."

Chůva děti uložila ke spánku, zazpívala jim ukolébavku a vrátila se do knihovny poklidit nepořádek. Sklonila se a posbírala Chadovi dřevěné figurky s ulámanými hlavami a končetinami.

V tom okno zavrzalo a otevřelo se dokořán. Na podlahu tiše dopadly bosé nohy.