Všude byl šum. Šum negativní, nenasytné temné energie. Byla všude kolem. Věděla jsem, že se chystá rozsápat mě na kusy. Slyšela jsem její zlověstný tichý chechot, což mě donutilo představit si smích hada, kterému se chvěje jeho rozeklaný jazyk-jako samotný symbol zla.

Chtěla jsem křičet zoufalstvím, ale zabraňovala mi v tom bolest krku. Jako by můj krk byla stěna a někdo o ní třel kamenem. Přesto se z něj vydral skučivý zvuk a já i přes zavřené oči cítila nějakou pozornost, co se upřela na mě.

Ta se mi přes neznámý šat zarývala do kůže, stejně jsem pohnula prsty a pokusila se o to stejné i s rukou. Nešlo to, byla řetězy uvězněná ke kamenné podložce, což jsem zjistila dle bolavých zad, co chtěla pohyb. Stejně tak nohy. Natažené v nepřirozené poloze jim rozhodně nesvědčilo.

Tíha očních víček zůstávala stejná. Nejspíš chtěla chránit můj zrak před odstrašujícím pohledem na to, kde jsem. Užíralo mě svědomí, chtělo to vědět, já s ním. Avšak tu bylo i něco, co chtělo pravý opak. Utěšovat mě že všechno bude dobré a já se probudím ve své posteli, kdy mě bude trápit maximálně papírování.

,,Tak už otevři oči" promluvil na mě hluboký, soustředěný hlas. Osoba se přiblížila ke mně. Byla jsem hluboko pod zemí, nejspíše ve skále, pokud to budu soudit dle ozvěny veškerého zvuku. ,,Proč?" zaskřehotala jsem, na čež se on zasmál a zavrčel povel znovu. Raději jsem to udělala.

Opravdu jsem byla pod zemí, avšak viděla jen temno. Po zamrkání jsem zjistila, že se nad ní tyčí postava muže s černými duhovkami. ,,A ty jsi kdo?" řekla jsem již hlasem alespoň trochu podobnému tomu svému. V jeho očích zajiskřil výsměch, ale i tak odpověděl ,,Stephan. " trochu odstoupil a já pozvedla hlavu jak mi to práh bolesti povolil. ,,Mimochodem,musím něco splnit." prohodil bez zájmu. Vysoká postava poodstoupila ještě více do stínu způsobenou vysokou svící.

Všemožnými pohyby svých rukou se z ničeho nic vynořily černé šlahouny. V nich bylo to zlo. Tančily kolem mě stejnorodý tanec, při kterém se všelijak měnila jejich výška i tvar. Bohužel se čím dál víc plížily ke kamennému kvádru, kde jsem byla.

Reflexy vyvolané strachem začaly panikařit. Škubaly mým tělem a chtěly mé tělo osvobodit. ,,Tomuhle už neutečeš" zaslechla jsem Stephanův hlas.

Šlahouny se přestaly točit. Namísto toho začaly pokrývat mé tělo.Šlahoun s tělem drápu se mi zaryl do očí a překryl mé vidění. Až tak to nebolelo, spíše jen štípalo. Ten pocit však dal povel očím aby ronili slzy. ,,Jen breč!Pán bude rád!" křičel Stephan stále dál a ve vlně smíchu, za který by se nestyděl jakýkoliv psychopat, odříkával slova aby zrychlil můj konec.

Na bílé šaty dopadl šlahoun další. Způsobil neskutečně štiplavou bolest. Za ním další a další.

,,Jestli ti tohle způsobuje bolest, tak jsem zvědav na reakci z tohoto!" 

... ,,Když tvá matka na naší zem seslala kletbu a odešla, mráz se šířil rychle, ale Maxmilián i s těhotnou Sofií utekli a začali ji pronásledovat. Nechali ji být dokud si se nenarodila ty. Věděla o nich a tak tě radši kouzlem seslala na Zem."

,,Jak radši?"
,,No... Maxmilián byl naštvaný, že všechno zničila, závist ho ovládla..."
,,Né, babičko ne!"
Je mi fuk že jsem ji řekla babi, bylo mi jedno že jsem princezna a teď jsem klesla na kolena...
,,Co ji udělal?"
Zeptala jsem se slzami na krajíčku, i když jsem to tušila...
,,Zabil ji, přesídlili se na zem a tam tě hledali... Sebastian byl nástroj pomsty... Dali ho do sirotčince, aby tě sledoval..."
,,On tu lásku hrál?".....

---

... ,,Né!"

Klekla jsem si a zařvala k nebesům. Z korun stromů vyletěli probuzení ptáci...
Ve mě se zmohlo zoufalství.
Umřel ten který mi rozuměl, který mě všechno naučil.
Sundala jsem ho ze židle a položila na mýtinu.
Kolem něj jsem rozložila květiny.
Když jsem to měla hotové začali cvrlikat ptáci smutnou píseň...

---

...Otočila jsem se s výkřikem za sebe.

Ten sípající byl můj děda, nad lícní kostí měl zaraženého cosi ostrého.

,,Dědo neboj to bude v pohodě"

Snažila jsem se ho uklidnit, ale spíš to vypadalo že chci uklidnit sebe. Stráž odběhla zkontrolovat ostatní sály velkého paláce, ale nějací bohové šli k nám.

,,Běž za babičkou, je v sálu světla" Řekl těžkým hlasem.

Z oka mi stekla slza, leskla se díky paprskům stále procházející skrz okno, slunce stále pozitivně svítilo. I přes slzy jsem viděla svůj odraz v jeho hasnoucích očích. Naposledy se usmál a vydechl,  chtěla jsem mu pomoci, ale vrátit život mrtvé duši i tělu není v mých silách...

,,Princezno musíme jít"...

---

,,Máš se co učit, "kouzelnice" ... No budiž, tohoto jsem schopen se všemi v tomto sále. Uděláš co ti řeknu nebo ne?"

Popošel blíže ke mně, aby mi zas ukázal, o kolik dominantnější je.

,,Co mám udělat?"

Sklopila jsem hlavu. To by ale nebyl on, aby mě nechytl dvěma prsty za bradu, abych na něj hezky viděla.

,,Půjdeš se mnou"

---

,,Promiň"

omluvila jsem se přiškrceně a snažila se zatlačit slzy

,,Neomlouvej se"

Pohladil mě po vlasech a naposledy vydechl, naposledy na mě pohlédly jeho modré oči, které mě naprosto uchvátili. Ty pak zmizeli pod tíhou očních víček.

,,Ne..." 

Každá ze vzpomínek, co vyvolal v mé hlavě a povědomí mi je povyprávělo, mě zabíjela. Nebo jsem alespoň ten pocit měla.

Ale ten pocit byl špatný.

Kdy jedna vaše podstata umírá,

rodí se další....

***

Po pár (asi) dnech mě Dara donutila odejít od vodopádů.

Prošla se mnou snad každý kout Vallhaly, každému mě představila, úplně všem řekla jaký jsem měl život. Prý je to tu zvyk. Nikdo před nikým nesmí mít žádná tajemství ze svého života.

Bylo mi to divné, každý má nějakou tu kapitolu co nečte nahlas, ne? I když, u mě by jich bylo několik...

Samozřejmě, někdo pochopil, někdo mě sjel zlým pohledem.

Ve mně se však zmítala touha...

Zdálo se mi, že jsem tu až moc dlouho, nebo ta cesta sem trvala šílenou dobu... Nesnášel jsem se za to, někteří tu byly odjakživa, a já?

Dara to určitě věděla, určitě věděla jak moc bych Adrianu viděl, párkrát mi nabídla že mi ukáže i jak se to dělá. Vždy jsem odmítl.

Kdyby ne, věděl bych, čemu jsem mohl zabránit...