Čím blíže jsme byly v místech blíže prostředku lesa, kde se země kde vládnu puklinou v zemi, z níž se ozývá žalostný pláč a jekot duší zatracenců, rozděluje s tou pod vládou Zoltána, tím více foukal vítr. Šlehal do našich tváří, až po jeho doteku zůstávaly rudé obtisky.

Do větru však bylo zavlečeno i něco jiného. Zlo. Nespoutané běsnící zlo, co číhá na svou oběť v úkrytu. Nechtěla jsem mít tvář vystrašeného dítěte, pokusila jsem se tedy částečným stiskem dolního rtu mezi zuby zatlačit obavy někam pryč.

,,Královno, most tu není, budeme tu puklinu muset přeskočit" Alexandr, jenž přiklusal zezadu, mou snahu úplně potopil, ale zlým pohledem plným pokáráním jsem potrestala upálený most. ,,Podpálil to někdo na druhé straně..." konstatoval kdosi ze zadních řad vojáků, jemuž nikdo neupíral, že má pravdu, avšak ani se tomu nadále nevěnovali.

,,Když postavíme most z pár kmenů stromů, přejdeme to asi za tři hodiny" Navrhl jiné řešení generál a já kývla.

***

,,Je to bezpečné?" Ptala jsem se už po sté. Myslím, že kdybych neměla své postavení, Alexandr mě shodí do té pukliny i s koněm. ,,Ano" povzdechl a po dvojicích posílal vojsko na druhou stranu.

Zabralo to asi třicet minut a my stály na druhé straně, se ztrátami maximálně na psychice. Duše všech těch stvůr nebo obyčejných lidí potřebovaly oběť, z které by vysály život, nebo ji alespoň pozlobily a vystrašily svým proroctvím, takže na nás soci pokřikovaly nebo po nás sápaly hbitými prsty. Vyměnili jme si s Alexandrem místa, on jel první a já všechno pozorovala na chvíli zezadu.

,,Královno?" vyrušil mě tichý písklavý hlas. Otočila jsem se za ním. Byl to duch malé holčičky povznášející se nad novým mostem. ,,Nechoďte tam, ten most jsme zapálili my, díky plamenům zoufalství" kárala mě svýma skelnýma, dříve nejspíše modrýma očima. ,,Proč ne?" Popojela jsem k propasti blíže a všimla si detailů na její tváři. Popraskaná kůže na všech viditelných částech těla, místy jakoby kousky dokonce vypadly. ,,Je. Tam. Zlo" řekla s důrazem na každé slovo.

Poté přestala levitovat, nohama došlápla na konec mostu kde jsem stála. Přes fakt, že je duch přitáhla otěže k sobě a kůň sklonil hlavu. ,,Vím, že tam i přes mé varování pojedeš... Ale varovali jsme tě" Poté se sesypala dle pravidel prasklin jako sklo. Střípky svál vítr zpět od kam přišli a s jejich pádem nejspíše souvisel veliký povzdech.

.....  ,,To bys neudělal"

řekla jsem tak napůl s myšlenkou že ne, ale spíše jsem se ptala

,,Že ne?"

V ten moment jsem zjistila jaká chyba byla se ho ptát. Poklepal svým kopím o zem a led se rozprostřel po celém sále, s menším problémem, byl i na lidech a udělal z nich tak ledové sochy. Taky už se dostavila normální podoba vzhledu jeho obličeje.

,,Co si to provedl!"

zařvala jsem na něj a vypustila všechen vzduch ze plic, který se tam nashromáždil za celou tu dobu. Kamen na konci žezla se nebezpečně rozblikal. Chtěla jsem udělat krok blíže k němu abych měla větší šanci na povedení kouzla, bohužel pro mě, měl pohotově reakce a přimrzly mi nohy. Ušklíbl se na mě a šel k zmrzlému davu.

,,I přesto, že mají po celém těle led, vnímají, takže uslyší tvé rozhodnutí"

,,Jaké rozhodnutí?"

,,O jejich životě, nebo smrti"

Se zakončením krátkého vysvětlení cvrkl do ledové sochy malé holčičky a ta se roztříštila na několik kousků. Otočil se zpět ke mě s nevinným výrazem. Já tento fakt těžko rozdýchávala.

,,Vrahu!" ..........

,,Ta dívka ze sálu" Klesl můj hlas na neznámou úroveň díky návalu jedné vzpomínky.

***

Bíla skvrna nebyla tou skvrnou... Naproti sobě stály dvě armády.

Jedna naprosto připravená, věděla do čeho jde.

Ta druhá absolutně zmatená bez svého spojence.

Nás samozřejmě těšily věty typu: Kde je Zoltán s Armádou??  Jak budeme bojovat?? My prohrajeme!!

Náš pán se usmíval, ale v čele armády nestál. Shlížel na nás z kopce a vojsko vedl svými kouzelnými pokyny přímo do jejich myslí. Já se jen zlověstně usmíval na ženu, co ze zadních řad přejela do předu a za neustálého popojíždění zleva doprava, přední řadě udávala pokyny. Jasně jsme z našich výrazů mohli rozpoznat pocity, protože nás dělilo sotva dvacet metrů.

,,Královno Adriano"začal jsem svůj proslov na čež zastavila. Kdyby byla kůň, snad si odfrkne stejně lhostejně jako ten její. Ale naštvaná byla. ,,Sešli jsme se zde, aby náš pán" poukázal jsem na něj ,,Ovládl tvůj svět".

Šok jsem čekal, také jak jinak. Bylo ji řečeno,že bude pomáhat Zoltánovi, ale ten se strachy klepal vedle mě a tiše se jí omlouval a mimikou vysvětloval, co by se jinak dělo. Stejně ho probodávala pohledem. Musím uznat, že na jejím místě bych to dělal taky... Kvůli jednomu nicotnému životu zemře tolik lidí...

,,Co chcete?" Zeptala se na rovinu.

Řekni jí, že potřebuješ ji.

Řekl mi pán pomocí myšlenek a já tak udělal. Na její tváři proběhl další nával šoku a ona se otočila na muže po jejím boku. Cosi mu pošeptala. On kývl a pod jejím rozkazem i s vojskem uprchl.

,,Vskutku věrné vojsko" poznamenal jsem s notnou dávkou arogance a ironie. ,,To ano, poslouchá mé příkazy" nakrčila obočí ,,Ale k věci, co tedy chcete? Proč chcete mě?" Požadovala další odpověď, na kterou měl ale odpovědět někdo úplně jiný.

Ano, vyvedlo nás z míry, že nechala své vojsko jen tak jít a nebila se. Přesto náš pán udělal to, co považoval za správné.

Snesl se z kopce za jejího koně, kterého to dosti vyděsilo a s ní na hřbetě se vydal na útěk. Pán ji však společně s mou černou magií z koně smetly. V křečích dopadla na zem, ale bolesti ji pronásledovaly. Její maska pohodovosti opadla.

,,Celkem hezká tvářička" Neodpustil jsem si poznámku a přestal ji mučit kouzly. ,,Ještě aby ne, je to moje dcera" Prohodil náš pán a silným kouzlem ji uvrhl do bezvědomí.

Tadá!

Co na to říkáte? Co s tím udělá Loki? o_O

Čekal to někdo? :D Mě se totiž zdá,že dělám strašně čekatelný věci :D XD 

JO! Musím vám říct že už oficiálně můžu jednu hodinu číst 13+ ! 

(Asi vás nezajímá, že mi je konečně 14, ale co už XD )

Jsem velká holka! :D (165cm....Nezájem! :D)

A to,že jsem to četla a nemohla radši neřešte XD 

Wattpad realita no :/ :D 

Tak zatím ahoj :3 :)