Cizí příchozí by snad ani nepoznal, že tu zde byly nějaké sochy. Zbyl z nich jen všudy přítomný prach, který se po nějaké době ustálil a netvořil tak mraky nutící ke kýchání.

Bývalá bruneta seděla na chladném kameni, tiskla bradu k pokrčeným kolenům a svěsila křídla. Pohledem těkala sem i tam. ,,Stefane?" Šeptla potichu ,,Hmm?" Odpověděl rozmrzele. Bylo jasně poznat, že ji nechce odpovídat. Byl si až moc vědom toho, že by ho Vilius zabil, kdyby s Adrianou navázal jakýkoliv kontakt. 

,,Máš rodinu?" řekla jednoduše a Stephana tím vykolejila. ,,Proč se ptáš?" přišel blíže k ní. ,,Jen mě to napadlo, já totiž..." 

Konverzaci přerušil Adrianin otec, který přišel do místnosti. Jakoby proto Adriana měla reflex, prostě si stoupla, uklonila se a roztáhla křídla. 

Stephan si pouze stoupl do pozoru a čekal.

,,Adriano, přines mi ten meč." Černovláska vyndala z pouzdra dlouhý, již od pohledu kvalitní meč a podal ho otci. Po pár slovech celý zčernal, jen ten modře pulsující kamen se držel. To nejspíše rozčílilo a tak ho doslova vyrval a odhodil.

,,Tady to máš," hodil zbraň po své dceři ,,a ty pojď se mnou." ukázal na svého věrného sluhu a ten se vydal za ním.

,,Už mají sestěhované celé město v paláci, nad tím nemám žádnou moc!" křičel rozhořčeně ,,Takže ti jistě došlo, že musíme vyrazit dřív." chrlil na Stefana na chodbě. 

,,Takže ji připravíš a zítra vyrážíme!" odpovědí mu bylo tiché naštvané ano.

***

,,Takže ten vládce je v tom lese?" Ptala se naposledy Dara ,,Ano," odpověděl ji Loki a dál četl. ,, aspoň je to tu napsaný, takže by to tak být mělo" Obrátil další list v tlusté knize ,,Dobře tedy, ještě si zkontroluj v jezeru, kde je Viliusův had a jdi tam"

Vzájemně si dali souhlas a Dara se ztratila v lehounkém vánku.

,,Konečně..." Loki odhodil knihu a podíval se do jezera po tom hadovi. 

Našel ho, byl v nějakém velkém teráriu v prostorné místnosti. Naštěstí tam byl sám, tak se tam rychle teleportoval.

Objevil se pouze přede dveřmi a dobře věděl proč... I jako mrtvý vycítil, že místo je chráněno silným temným kouzlem. Došlo mu, že majitel nebude daleko, tak se ho vydal hledat v tom podzemním bludišti.

Sice by se nejraději teleportoval, ale byla by malá pravděpodobnost, že by si ho nevšiml, takže se orientoval podle stopy magické energie.

Ta ho zanedlouho dovedla na šerou chodbu, Vilius tam stál s ještě druhým mužem, ale on věděl, že někde nablízku je ještě někdo třetí...

***

V paláci bylo víc než rušno. 

Město se dříve zdálo malé, ale najednou se i velký dřevěný prostor zdál pro lidi moc malý.

Děti pobíhaly všude, protože jim nikdo neřekl, proč jsem jdou. Rodiče se je snažili uklidnit a věnovali omluvné pohledy všudepřítomným bohům. 

Starší jen se jen tiše dohadovali, jak to všechno dopadne.

Již zmiňovaní bohové se tvářili sebevědomě, ale došlo jim, že tohle bude těžké. Úkoly byly rozdělené, vojáci rozestoupení kolem celé budovy čekající na nepřítele, přesto se každý z nich bál...

Minulost se již stala, přítomnost prožívají ve strachu a co budoucnost?

Zažijí vůbec nějakou?

Vím, že je to krátké, ale SVATOSVATĚ slibuji, že během týdne vyjde kapitola další! :D 

Mimochodem, už nečekejte tolik kapitol, jsme skoro u konce :D 

Děkuji, že jste si to přečetli :3 

Pá :))