Adrien

Houpal jsem se na houpačce, když se ve stejnou dobu zvedl vítr, díky kterému mi naskočila na těle husí kůže. "Nesahej na mě!" Nejistě jsem se otočil za křikem, který vycházel zpoza rohu. "Nemůžu na tebe sahat? Já můžu všechno!" Osoba se vydala k dívce, která seděla zády ke mně. Její tmavě modré vlasy, jejichž měla v culíčkách, jí vlály ve větru. "Mně nebudeš odporovat." Po místě se rozlehl holčičí pláč, jakmile ji chlapec udeřil do tváře. "Neřvi!" Prskl po ní a vydal se neznámo kam. Sebral jsem svoji veškerou odvahu, ačkoli to tak nemuselo vypadat a přišel k oné dívce. "Holčičko?" Otočila se a já si všiml světle modrých očí, které byly načervenalé pláčem. "Jaká holčička? Troubo." Propalovala mě pohledem. "Omlouvám se. Jsi v pořádku?" "Zkus hádat, můžeš jen jednou. Všechno jsi viděl, že? Pokud se ptáš, kdo byl tenhle poděs." Ukázala směrem, kterým brunet odešel. "To je můj nevlastní bratranec." Pousmála se a utřela si tvář od slz. "Adrien." Pousmál jsem se a natáhl k ní ruku. Její oči tikaly mezi mnou a mou rukou. "Marinette."