Ani nepočítal, s kolikátou minutou doznělo kázání z úst vysoké atletky, jež se pro nadcházející týden měla stát jejich hlavní cvičitelkou. Kdyby se ho v tu chvíli někdo zeptal na slovo, které její řeč zakončovalo, jen by lhostejně pokrčil rameny a protáhl rty do omluvného úsměvu, nemohl totiž tvrdit, že zaregistroval byť jen jedinou hlásku. Někteří jiní splátci mohli být z těch, jimž jdou všechna slova jedním uchem tam a druhým ven, neboť se uvnitř nemají o co zachytit, nebo je zkrátka posluchač nepovažuje za příliš důležitá. Jean-Luc mezi ně však nepatřil. Instruktorčina řeč šla úplně mimo něj, nebyl schopen vnímat nic, co přicházelo ze světa tam venku, mimo jeho zaneprázdněnou mysl.

Veškerou svou pozornost věnoval myšlenkám, jež se do jeho vědomí vtíraly jako vlezlý mráz do obytných prostor lidí z chudých krajů. Za časného rána pronikly ochrannou bariérou, kterou si proti nim zbudoval předešlého večera, a donutily ho nabýt vědomí dříve, než by bylo nezbytně nutné. Slunce se ještě ani nevyhouplo nad obzor a jeho terorizovaly představy o událostech ne až tak vzdálené budoucnosti. Tehdy se jeho předešlá příprava ukázala jako poněkud nedostatečná. Snad to bylo způsobeno tím, že v den sklizně se celá hrůznost nastalé situace zdála příliš děsivá na to, aby byla skutečná. Až nyní, když se neprobudil ze zlého snu doma ve svém pokoji, ale naopak vstoupil do nového dne v hlavním městě této země, uvědomil si, nakolik pravdivé to vše je. A nutno poznamenat, že mu z toho běhal mráz po zádech. Právě z toho důvodu se během dnešního dne nebyl schopen soustředit na cokoliv jiného, než na hrozivé předpovědi, jež vyvstávaly z jeho myšlenek jako nebezpečné stvůry z temné mlhy, a o nichž doufal, že se nenaplní.

Není proto divu, že k němu nedolehl ani dívčí hlas, jenž již poněkolikáté opakoval jeho jméno. „Jean-Lucu!" oslovila ho Jeanette značně iritovaným tónem. Ani ona nebyla z jejich současné situace zrovna na větvi, nicméně narozdíl od svého kolegy si dokázala zachovat alespoň částečný klid, tolik potřebný ke správné přípravě. „Slyšíš mě, nebo ti už Kapitol dočista vymyl mozek?!" obořila se na něj, když jí ani tentokrát neodpovídal.

Konečně cosi upoutalo jeho pozornost, dosud soustředěnou na neexistující krvavé obrázky z hladových her, jichž se o týden později měli účastnit. Trhl sebou, jako by do skutečného světa náhle spadl z jakéhosi oblaku vlastních představ, a zmateně na dívku pohlédl. V reakci na její pramálo nadšený pohled, jímž mu hodnou chvíli provrtávala díru do lebky, se jen neurčitě zašklebil, jelikož úsměv se výrazu v jeho tváři skutečně říkat nedalo. „Promiň, byl jsem mimo," vysvětlil krátce svůj stav, o němž tón jeho hlasu naznačoval, že ještě zdaleka úplně neodezněl.

Jeanettinu tvář v ten moment ozdobila lehce ironická, ale především nespokojená grimasa, jež mimo jiné vyjadřovala i fakt, že ji jeho slova vůbec, ale vůbec nepřekvapila. Zhluboka se nadechla, což nevěstilo nic dobrého. „Jeane, i mimoni, které vyhodili z vesmírné lodi za to, že byli moc mimo, nebyli tak mimo jako ty," pravila zcela vážně, avšak sama záhy shledávala velice obtížným se svému prohlášení nesmát.

Slabé uchechtnutí, na nějž se Jean-Luc zmohl, se však za smích dalo považovat jen stěží. Černé myšlenky, které se dosud odmítaly vzdát kontroly, dokázaly plně neutralizovat jakýkoliv závan humoru přicházejícího z reálného světa. „No tak promiň, že mi není jedno, že budeme za týden mrtví," odsekl ironicky, avšak především podrážděně. Nemínil brát stávající okolnosti na lehkou váhu, jak dle jeho názoru činila Jeanette.

Více se ve svém úsudku však splést nemohl. Pokud je řeč o uvědomění si závažnosti jejich nezáviděníhodného postavení, mohli si splátci ze šestého kraje víceméně podat ruce. Ani o jednom z nich by se nedalo říci, že by si současný stav nepřipouštěl, či ho dokonce úmyslně ignoroval. Jediný rozdíl byl ve způsobu, jakým se s tím vším jejich psychika vyrovnávala. A míra přisouzená této odlišnosti byla poměrně markantní. Strach, který svou ničivou silou, jíž se dá jen stěží protivit, ochromil Jeanovu mysl, neměl na jeho spojenkyni ani zdaleka takové účinky. Ne však z důvodu, že by oplývala odvahou hodnou hrdinů, ale z daleko prostších příčin. Strach, který si přeci jen nenechal ujít příležitost a vzal útokem i její myšlenky, byl nucen ustoupit emoci v té době mnohem silnější. Hněvu. Zlosti na nešťastnou náhodu, jež určila právě ji za letošní splátkyni, na Kapitol, že toto krvavé klání vůbec provozuje, a především na svou vlastní bezmoc, která jí v současnosti svazovala ruce. Ale právě s tím posledním mohla bojovat alespoň částečně. I když ve vítězství nemohla doufat snad ani v těch nejdivočejších snech, hodlala alespoň ukázat, že Jeanette Girardot se jen tak nevzdá.

A nemínila dovolit, aby se tak snadno vzdal její spojenec. Přes všechny ty zmatené, překotně se valící myšlenky dnešního dne jí alespoň jedno jediné zůstávalo více než jasné, a to právě vědomí, že kapitulace se rovná v podstatě rozsudku smrti. Na okamžik svraštila čelo, snad aby zahnala vlastní démony strachu, než se odváží čelit těm Jeanovým. Poté mu obě ruce položila na ramena a zacloumala s ním. „Jeane, poslouchej mě," pravila tónem tak nekompromisním, že by se jí sotvakdo odvážil vzdorovat. „Taky mám strach, všichni ho mají. Tedy až na profíky," slovo profík pronesla tak pohrdavě, jak jen jí to modulace hlasu dovolovala. „Ale nesmíš se vzdát, rozumíš?" Vyčkala, dokud nepřikývl, aby se ujistila, že její slova skutečně bere na vědomí a nenechává je kolem sebe plout do neznáma, aniž by si jich třeba jen náznakem všiml. „Jakmile to vzdáš, prohráls," dodala dostatečně důrazně, aby se ta krátká věta vryla Jeanovi do myšlenek a setrvala tam pokud možno až do konce.

Jak se zdálo, přinesla její slova žádaný efekt. Kalný podtón zděšení se z jeho pohledu vytrácel a navracel mu tak možnost jakžtakž rozumného úsudku. Mlha v jeho mysli byla rozehnána a jemu se tak projasnil pohled na věc i způsob uvažování, který ho nad ránem opustil. „Fajn," pravil již o poznání klidněji, „tak co uděláme? Měli bysme jít trénovat," navrhl a pohledem zabrousil ke kuším a terčům.

V odpověď se mu dostalo přikývnutí, taktéž i výrazu, jenž značil, že se tu zřejmě vyskytují naléhavější záležitosti. „Jo, to bysme nejspíše měli," souhlasila Jeanette, kupodivu teď zněla lehce zmateně zase ona. Ne však nadlouho. Pozvedla obě obočí a zpříma Jeanovi pohlédla do očí. „Ale jedno si ujasníme, nebudeme se zbytečně pouštět do boje, jasné? Vlastně se mu budeme vyhýbat, jak jen to bude možné," osvětlila mu svou strategii.
Ač se mu vyhlídky na boj ani zdaleka nezamlouvaly, cosi mu v jejím plánu nehrálo. Zamyšleně svraštil obočí. „Jenže když nebudeme nic dělat, Tvůrci nás zabijí útoky," mínil, vzpomínaje na splátce z minulých ročníků, kteří byli za neaktivitu krutě ztrestáni. Dokázal si poměrně podrobně vybavit, jaké neštěstí se jim tehdy přihodilo, jejich tváře však jako by smazala nemilosrdná guma zapomnění. V daný moment ho tato podivnost ani přinejmenším netrápila.

Jeanette však měla připravenou odpověď i pro tuto eventualitu. „A kdo říká, že nebudeme nic dělat? Přežití v aréně je přece samo o sobě práce na plný úvazek," s lehkostí vánku vyvrátila jeho hypotézu.

Jean-Luc byl nucen dát jí za pravdu, ačkoliv si pravou příčinu svého mylného uvažování uvědomil až o necelou půlminutu později. Splátci, jichž se penalizace za neaktivitu týkala, byli profesionálové, kteří již na začátku shromáždili zásoby jídla a pití a tudíž jim přežití nijak velké potíže nečinilo.

Další část už dlouho nevyšla, za což se moc omlouvám. Pravdou je, že momentálně nejsem ve stavu, kdy bych něco smysluplného dokázal splácat, avšak stále doufám, že se to brzy změní. Jinak mě z toho frasne, přísahám. Nejste sami, koho štve, že se tenhle příběh zasekl.