Řekla jsem Asrielovi že upečeme tátovi koláč. Byla to zábava až do doby kdy v receptu bylo že tam máme dát karamel. "Ale bráško táta má přece rád čaj z blatouchů tak mu z nich uděláme koláč." Ať mi bohové odpustí. "Tak dobře Charo." "Ale dej tam i ten karamel." Blatouch by měl být hořký takže karamel pomůže. Když byl koláč hotový tak jsme ho dali tátovi. Po tom co snědl celý kousek se mu začala motat hlava. Začaly mu závratě a musel do postele. Když se máma vrátila strašně se o něj bála. Potom co máma odešla jsme k němu šli. Asriel se mu vrhnul kolem krku a začal se mu omlouvat. "Tati my jsme nechtěli." "To nic zlatíčko chápu ten omyl. Vím že víte že mám rád čaj z blatouchů ale když jich je víc tak jsou jedovaté, ale nebojte se tatínek to zvládne díky bohu že jste neochutnaly vás by to mohlo zabít." Asriel plakal, ale já se usmívala a pak i potichu smála. "Co se děje Charo?" Zeptal se táta. "Víš tati dal jsi mi cenou lekci do života." Táta se na mě nechápavě podíval a já odešla do pokoje kde jsem se začala smát. Ani jsem nešla večeřet a jenom jsem si kreslila a přemýšlela jak můj plán řeknu Asrielovi.