Jediná věc co jsem měla doma ráda byly květiny . Zlaté květiny co rostly uprostřed vesnice . Jinak jsem tam všechny nesnášela a oni nasnašely mě . A to všechno kvůli mým očím . Nebyla to moje vina já se nechtěla narodit s červenýma očima . Všichni mi nadávali a uráželi mě . Vadilo mi to byla jsem zoufalá nikoho jsem neměla . Tak jsem se rozhodla že vyšplhám na horu Eboth . V mích očích to bylo poslední řešení . Říkalo se přeci že tam patří monstra a já jsem přece monstrum . A teď jsem tady stojím na okraji propasti . Slzy mi stékají po tvářích že přes ně skoro nic nevidím .
,, No tak Charo už jenom jedem krok a už ti nikdo nikdy neublíží ."
Nadechla jsem se a skočila . Hlavou mi běželo jenom padám já padám a umřu , ale já nechci umřít .
,, Já nechci umřít ."
Pak jsem dopadla . Když jsem se vzbudila bolela mě hlava . Jediné co jsem viděla byly sloupy fialové sloupy . Všechno mě bolelo . Po chvíli jsem si zvládla sednout . Ještě jednou jsem se rozhlédla , ale nic okolo nebylo . Pokusila jsem se vstát . Nohou mi najednou projela ostrá bolest z úst se mi vydral výkřik . Ta bolest mě poslala zpátky na zem .
,, Pomocte mi někdo prosím ."
Mezi sloupy se najednou objevila postava nejdřív jsem jí nerozeznala . Pak ta postava vyšla ze stínů byl to kozel v zeleno žlutém svetru ! A to nejdivnejší bylo to že chodil po dvou a uměl mluvit .
,, Jsi v pořádku ?"
Zeptal se mě .
,, Ne to nejsem právě jsem spadla nejmíň ze sta metrů ."
Ihned jak jsem domluvila projela mnou ostrá bolest to vyvolalo další výkřik . To monstrum to nejspíš vyděsilo tak ke mě přiskočilo a začalo mě zvedat se slovy .
,, Neboj odvedu tě za maminkou ta tě vyléčí ."
Nechápala jsem proč mě to stvoření zvedá a pomáhá mi , ale bylo mi to jedno skoro jsem nevnímala co se děje . Chvíli jsem šli a to monstrum mi řeklo že se jmenuje Asriel a taky to že kudy jdeme se jmenuje Ruiny . Po chvíli jsme došli k matce Asriela která se ke mě vrhla .
,, Pane bože co se ti stalo dítě ."
Vypadala stejně jako Asriel akorát větší . Pak jsem omdlela .