Asriel donesl ty květiny. Byly stejné jako ty které jsem držela, když malovali náš rodinný obraz. Ty květiny mi připomněli ty v mé vesnici. Tak ráda bych je znovu viděla. Z očí mi tekly slzi, když jsem je začla jíst. Nevím kolik jich bylo. Bylo správné, že jsem Asriela poslala pryč. Tohle by neměl vidět. Byly strašně hořké. Když jsem je dojedla zvedla jsem se a chtěla jít ze zahrady do pokoje. Vešla jsem do domu kde jsem uviděla mámu a tátu. Usmála jsem se na ně a upadla. Rozeběhly se ke mně. To byla poslední věc co jsem viděla. Myslím že mě odnesli do postele. Těžce se mi dýchalo a bolelo mě břicho. Přemýšlela jsem nad tím jestli jsem se rozhodla správně. Nevěděla jsem jestli potom budu moc resetovat. No asi ne. Když monstrum vstřebá lidskou duši získá všechny její schopnosti. Jako třeba odvahu, odhodlání, spravedlivost a podobně. Zajímalo mě jestli potom budu moc ovládat Asriela nebo ne. Nikde se to nepsalo. Usnula jsem možná umřu ve spánku a už mě nebude nic bolet.