Asriel vstřebal moji duši. Změnil se, vyrostl. Teď když měl moji duši stal se téměř bohem s obrovskou mocí.
Klečela jsem vedle něho, když bral moje mrtvé tělo a nesl ho pryč. Chtěla jsem mu něco říct. Nevnímal mě. Jenom opakoval "šest stačí šest." Vznášela jsem se vedle něj když prošel bariérou. Jen tam stál a díval se na nebe. "Kudy?" Zeptal se. Rukou jsem ukázala k vesnici. Šel tak klidně. Skoro jako by to nebyl on. Došel do vesnice. Nikdo tam nebyl. Položil moje tělo do záhonu květin. Slzy mi tekly po tváři. Pak jsem je uviděla. Skupinu deseti lidí. Řekla jsem "Asrieli tam jsou stačí šest pamatuješ?" Asriel k nim šel, ale neútočil. On se s nimi snažil mluvit? Křičela jsem na něj "zab je Asrieli! Tady svět funguje jinak! Svět je zab nebo budeš zabit! Asrieli né!" Nebránil se a vesničané po něm šli se vším co měli. Umíral věděla jsem to, cítila jsem to. Z poslední sil se otočil vzal moje tělo a šel s ním zpátky domů. Prošel bariérou do trůního sálu kde byli máma s tátou. Usmál se na ně a spadl na kolena se mnou v náručí. "Promiň Charo." Zašeptal "To nic." Zašeptal jsem na zpět. Pak jsme se rozpadli v prach.

Podívejte se prosím do informací předem děkuju.