Part by: 

Caroline
O několik hodin dříve

Panebože. To je už podruhé, co dneska běžím k umyvadlu se zakrvácenou rukou. Vím, že mi občas krev z nosu teče, ale ne takhle často. Pár minut strávím nad umyvadlem a když se mi krev zastaví, pomalým krokem dojdu zpět k posteli. Hned jakmile si lehnu, vezmu si svoji knížku a začnu hledat stránku, na které jsem skončila. Poslední dobou čtu nějak často. Asi bych měla zpomalit, jinak za chvíli nebudu mít co číst. Zachumlám se tedy pod peřinu a pohodlně se uvelebím, když tu najednou slyším, jak mě mamka volá k večeři. To snad ne! Teď jsem si lehla! To nemohla zavolat o chvilku dřív? 

"Ano mami! Už jdu!" zakřičím na ni dolů a začnu se vyhrabávat z mojí vyhřáté postele. 

Pomalu...Velmi pomalu shodím přes okraj jednu a pak druhou nohu. Se zamručením se zvednu a sotva udělám jeden krok a zamotá se mi hlava tak, že si sednu zase zpátky. Nevím, co se se mnou děje, ale asi hodinu poté, co jsem se rozloučila s mojí partou, mě začala bolet hlava. Zkouším se zvednout znovu a šourám se dolů po schodech. Z kuchyně ucítím vůni něčeho známeho, ale nemohla jsem si vzpomenout čeho. Táta leží na pohovce a sleduje zrávy v televize a máma stojí u plotny. Mamka zaregistruje, že jsem tu a když se otočí začne si mě zkoumat. 

"Posaď se ke stolu, za chvíli to bude...Je ti dobře? Jsi celá bledá a máš skleněný oči. Nemáš teplotu?" zeptá se mě a pořád mě sleduje. 

 "1. Bolí mě hlava, ale nevím jestli mám teplotu. 2. Co to vlastně vaříš? Voní to dobře," klasika. Vždycky si odpovědi rozdělím na části. 

"Dělám kuskus. Nějak jsem to dneska nestíhala, tak jsem chtěla udělat rychlovku. Až se najíš, tak si skoč pro teploměř a změříš se," při té poslední větě po mě hodí pohled, který naznačuje, že nemám odporovat. 

S úsměvem jsem pokroutila hlavou a v tu chvíli přede mnou přistál talíř s kuskusem. Mňam! Mám celkem hlad, a proto se do toho pustím. 

"Jo a taky tě na zítra potřebuji zdravou a v plné síle," mrkla na mě a posadila se taky. 

"Na co?" zvědavá co vymyslela, jsem zvedla obočí vychutnávala si večeři. 

"Chci jít nakupovat a potřebuji nějakého poradce. Potřebuju na sebe něco novýho," jednoduše mi odpověděla a já se musela zasmát. "No co? Jediný člověk v téhle rodině, který rozumí módě, jsi ty," a v tu chvíli už jsme se smály obě. 

Ze svojí porce jsem nakonec snědla jen polovinu. Vážně se se mnou něco děje. Nestihnu se ani zvednout a mamka mi připomene, že si mám zajít pro ten teploměr. Protočím oči a vydám se do koupelny, kde máme všechny léky. V domě máme 2 koupelny, což je výhodné, protože aspoň nemusím z pokoje až dolů po schodech. Mamce ještě řeknu dobrou noc a ta mě ještě upozorní, ať zase do 2 hodin do rána nečtu a pořádně se vyspím. V koupelně najdu teploměr, zapnu ho a začnu se měřit. Jak tak čekám, tak mě napadne, že si napustím vanu a třeba se mi udělá líp. Z přemýšlení mě vytrhne rychlé pípání. Nee! Na displeji teploměru se ukazuje 38,4. Achjo, tak to asi do vany nemůžu, když mám teplotu, že? Se zklamaným obličejem vyjdu z koupelny a na chodbě potkám mamku. 

"Tak co? Máš teplotu?" zeptá se. 

"Jo. 38,4," odpovím otráveně. 

"Tak si běž lehnout a spát. Žádný ponocování! Věřím, že ty chceš jít taky nakupovat, takže musíš nabrat síly a zbavit se té horečky," snaží se o vážný výraz, ale cuká jí koutek a tím, že se zasměju, to nevydrží a zasměje se taky. 

"Tak dobrou mami," dám jí pusu na tvář a jdu do svého pokoje. Vezmu si ze skříně své tričko na spaní a kraťasy. V tomhle spím, ať je zima nebo ne. Nemám ráda dlouhý kalhoty na spaní, takže kraťasy jsou perfetkní. Převleču se a svalím se na postel. Ještě chvíli přemýšlím, jestli si mám vzít prášek na tu teplotu, ale pak se na to vykašlu a čapnu po knížce, která tu zůstala ležet. Najdu si větu, u které jsem skončila, a začnu číst. Ani nevím jak, ale za chvíli se mi zavřou oči a já nevědomky vytuhnu. 

Co to sakra?! Už zase! Vyletím z postele jako blesk do koupelny a skloním hlavu nad umyvadlo. Nechám krev chvíli proudit a pak pohledem sjedu směrem nahoru na svůj odraz v zrcadle. Náhle ucítím v hlavě ostrou bolest, a i přestože mám otevřené oči vidím černo. Když to ustane pokusím se na sebe podívat znovu. Ježiši. Ten pohled na mě je strašný.  

Celý obličej od krve, oči zarudlé a pokožka, která pod tou rudou krví není skoro vidět, je bledá a...Nestihnu si domyslet, co dál a z úst vyprsknu, naštěstí do umyvadla, nějakou tekutinu. Když se podívám, co je ta věc, která chutnala tak odporně, zůstanu na ni hledět s vykulenýma očima. Z umyvadla odtokem uniká krev, kterou jsem právě vyplivla a já ni pořád jen zírám. Moc dlouho ale ne, protože přijde druhá vlna a já nějakou dobu zvracím večeři a krev. Co se to se mnou sakra děje? 

Zdá se že to ustalo, a tak si pustím z kohoutku vodu a umyji si obličej. Na tričko se mi naštěstí krev nedostala, zato umyvadlo to schytalo dost. Rukou spláchnu krev i u okraje a utřu je suchým ručníkem. Ručník hodím rovnou do koše na prádlo a v zrdcadle si všimnu, že přišla mamka.

"Zlato stalo se něco?" zeptá se a mžourá přitom očima proti světlu.

"Ehm.." mám jí to říct? "Já...tekla mi jen zase krev z nosu..." řeknu nakonec. 

"To už je po třetí. Asi zajdeme zase na alergologii a zeptáme se jestli je to normální. A nebo si tady vysaješ," to mi tak věří jo? 

"To tam radši zajdem. Na vysávání jsem moc líná," mamka si jen pobaveně odfrkla. 

Pak se natáhla k vypínači a zhasla velké světlo, tím pádem zůstalo svítit jen malé světlo nad umyvadlem. Otočila jsem se zpět k zrcadlu a znovu se na sebe podívala. Vážně jsem nebyla v pořádku. S povzdechem jsem vyšla z koupelny, přičemž jsem zhasnula i nad umyvadlem.

"Caroline, a nechceš teda nějaký prášek?" zeptala se mě mamka a sáhla mi rukou na čelo. 

Hned jak to udělala, se na mě podívala s výrazem, z kterého jsem poznala, že mám horečku. Odešla někam dolů a já si zatím šla lehnout do postele. Když se vrátila, držela v ruce teploměr a krabičku nějakých léků a v druhé ruce sklenici vody. 

"Změř se," podala mi teploměr a mě nezbylo nic jiného, než ho zapnout a strčit pod paži.

Čekala jsem, až jsem konečně slyšela ten pípavý zvuk a při pohledu na displej té pípající věci, jsem hlavou mrskla o polštář. 

"Co?" nechápavě se na mě mamka podívala a já jí teploměr podala. "39,8. To asi žádný nakupování nebude," posmutněle jsem se na ní podívala. 

Mamka si povzdechla a podala mi prášek a sklenici s vodou. Udělala jsem to, co se má a sklenici položila na noční stolek. 

"Hele, teď nebudu řešit nějaký nakupování... Ty máš horečku a potřebuješ být zdravá," podívala se na mě s vážným výrazem a naklepala mi peřinu. Najednou byla krásně nadýchaná a příjemně chladila. Ani jsem si nevšimla, že jsem byla spocená a až teď jsem si uvědomila, jaké mi je teplo. 

"Tak dobrou noc zlatíčko a kdyby jsi cokoliv potřebovala, tak zavolej a já přijdu," rozloučila se mamka a vyšla z pokoje. Zavřela dveře a já se uložila ke spánku. 

Probudila jsem se, když mi na obličej začaly svítit slabé paprsky podzimního sluníčka. Normálně bych se usmála, protože to mám ráda, ale momentálně mě to štvalo. Zavrčela jsem a otočila se, abych se podívala na mobil, kolik je hodin. Je sedm, to mám ještě čas, ale do školy stejně asi nepůjdu. Napíšu Ronnie SMS, ale až potom. Teď na to nemám sílu. Mobil jsem položila zpět, schovala se pod peřinu a tvrdě usnula.Vzbudila mě až mamka, když mi chtěla dát prášek a snídani. Snídani jsem snědla a prášek taky. Řekla jsem si, že půjdu ještě spát, ale nějak to nešlo. Tak jsem si zapla televizi a pokoušela se sledovat nějaký seriál, co asi opakovali ze včerejšího večera, ale po chvíli mě hrozně bolely oči, tak jsem ji vypla a zkusila se věnovat sociálním sítím na mobilu. Nic nového. To mi ovšem připomnělo, že jsem chtěla napsat Ronnie.

C: Nepřijdu.

Nechtěla jsem to nějak rozebírat. Nemám na to sílu ani náladu.Nezbylo mi nic jiného než si vzít sluchátka a poslouchat písničky. Chtěla jsem číst, ale myslím si, že když jsem se nedokázala koukat na televizi nebo číst statusy na facebooku, tak sotva přečtu jednu větu. Začala jsem přemýšlet, co by mi mohlo být. Zvracela jsem krev a motala se mi hlava. Nenapadalo mě nic, co by s tím mohlo mít něco společnýho. V přemýšlení jsem zase usnula. 

 "Caroline. Caroline!" uslyším známý hlas a když otevřu oči zjistím, že je to mamka. 

"Ano mami?" zeptám se chraplavým hlasem. 

"Udělala jsem oběd. Chceš si ho sníst tady nebo dole?" chvíli mi trvá, než pracuji její slova a promyslím si je. 

"Půjdu dolů. Potřebuju se trochu probrat."

Posadím se a protáhnu si celé tělo. Přehodím nohy přes okraj a vstanu, ale zamotá se mi hlava. Zase. Mamka mě chytne a bez dalších komentářů mi pomůže ze schodů. Nakonec mě posadí ke stolu a já už jen čekám na jídlo. 

"Táta je dneska v práci?"

"Jo. Budem tam prý ž do šesti a pak doveze pizzu. Asi spolu zajdeme k doktorovi, ne?" řekne mamka s pohledem v hrnci. Že by dneska byla i polévka? 

"Dobře," odpovím jednoduše a už mám před sebou talíř s polévkou. Páni, mamka se fakt překonala. 

"A napiš si pak někomu o zápisy, jo?" přikáže mi mamka a já jen protočím očima.

"Hmm," zamručím. Fakt teď nemám náladu řešit tohle. 

"Co?" zeptá se hlasitěji, než by musela. 

"Jooo, napíšu Ronnie," odpovím protivně. 

V polévce jsem se jen přehrabovala a mamka mě zkoumavě pozorovala. 

"Caroline jestli nemáš hlad, tak to nejez a jdi si lehnout. Vypadáš vážně hrozně," řekne mi mamka s posmutnělý výrazem. 

"Tak jo," odpověděla jsem a zvedla se od stolu. Šla jsem si ještě pro vodu do kuchyně. 

"A kdy chceš jít k tomu doktorovi?" zeptám se a... Au! Sakra moje hlava. Chytnu se za ní a křečovitě zavřu oči. Najednou to přejde a já můžu jít zpět do pokoje, ale ve dveřích se ještě zastavím a čekám na mamčinu odpověď. 

"Ehm...půjdeme tam asi zítra. Dneska už to nestihneme a pak už by mohlo být pozdě," odpověděla a podívala se na mě. Pane bože už chci být v pokoji, protože mamku vidím jaksi rozmazaně. ¨

"Caroline si v pořád..." o zem se rozbije sklenice a poslední, co slyším, je mamčin výkřik.

"Caroline!!" 

Vidím už jen tmu. Přestanu vnímat a mám pocit, jakoby na mě někdo křičel. A pak už nic. Nic se neděje. Nevím, co se stalo. Nevím, kde jsem. Nevím, jestli dýchám. Nevím, jestli mi tluče srdce. Nevím nic. 

---

Slyším... Slyším něco známeho.Známý hlas. Jakoby na mě volal abych...Abych se probudila. Chci se probudit a zjistit, kdo mě tak potřebuje ale... Nejde to... Pokouším se chytit toho provazu, který vysílá ten hlas, ale je moc daleko. Natahuji se, jak nejvíc mohu, ale nejde to. Najednou je ticho. Nikde nikdo. Ten pocit, který jsem před chvílí měla a který mi připadal, jakoby mě někdo tahal z propasti, je pryč. A já v té propasti trčím dál a není nikdo, kdo by mi pomohl... Jsem sama. V temnotě, která nikde nekončí a já si začínám myslet, že tu budu navěky.