Běžím nemocniční chodbou k pokoji s nápisem JIP. Sestra mi řekla, že musím jít rovně a potom doleva. Od recepce to nevypadalo tak daleko, ale samotná cesta mi připadá, že trvá věčnost. Ihned jak zhlédnu dané dvěře, chci do nich vtrhnout co nejdříve, ale nějaká jiná sestra mě zastavuje a odvádí do vedlejší místnosti. Podává mi nějaký plášť, čepec a roušku, že bez toho ke Caroline nemůžu. Snažím se to na sebe navléct co nejrychleji, protože potřebuju vidět její tvář, co možná nejdřív!

Otevírám dveře do jejího pokoje a místností se rozlehne zvuk pípajících přístrojů, na které je napojená. Její tělo leží bezvládně na lůžku a z nosu, ruky  a hrudníku jí vede spousta hadiček.

"Panebože..." musím se přidržet o rám dveří, abych sebou nesekla o zem. V životě jsem snad nezažila nic horšího. Pohled na vaši nejlepší kamarádku, jak leží v kómatu v nemocnici a vy nemůžete udělat vůbec nic pro to, aby jí bylo lépe, je neuvěřitelně frustrující. 

U její postele sedí paní Parkerová. Mírně na ní kývnu na pozdrav a očima opět přejedu ke Caroline. Paní Parkerová se zvedne od lůžka a při odchodu mě obejme.

"Nechám Vás tu samotné," ta slova mi zašeptá do ucha. Její hlas je zlomený a zoufalý.

Pomalými kroky přecházím k její posteli a sedám si na stoličku, která u lůžka stojí. Oči mám plné slz a srdce mi nejspíš vynechalo pár úderů. Přejíždím pohledem po celém jejím těle a přemýšlím, co se jí k čertu mohlo stát. Vždyť,.. Ještě včera byla v pořádku! Ještě včera jsme se smáli a povídali si o našich životech. Teď je ten její ve smrtelném ohrožení a já jediné, co dokážu je plakat.

Beru její ruku do dlaní a doufám, že jí ten dotek třeba nějak probudí. Ne. Ani se nepohnula. Nejspíš ani neví, že tu jsem.

"Caroline, prosím..." můj hlas se pod další vlnou slz zlomí. Něco bolestivě svírá moji hruď. Mám pocit, že se dusím, že za chvíli celé mé tělo exploduje. "Prosím, probuď se... Musíš se probudit!" skoro na ní křičím, ale vím, že mě neslyší. Mé vzlyky se pronáší celým pokojem a doprovázení tak zvuk přístrojů. 

Za zády slyším cvaknutí dveří. Ve dveřích stojí nějaká osoba, ale nedokážu ani identifikovat, kdo to je. Mám oči zalité slzami a vidím pouze obrysy. Slyším kroky, jak se přibližují ke mě a nějaká ruka mě chytá za rameno. Leknutím nadskočím, a ohlédnu se, kdo to je. Máma. Její ruka mi svírá rameno a palcem mi po něm přejíždí.

"Budeme muset jít..." mámin hlas prolétne místností jako blesk.  Ani nevím, jak dlouho už tu sedím. Nejspíš dlouho. 

"Já zůstanu..."

"Zlatíčko, musíš si odpočinout!"

"Já nikam nejdu. Musím být s ní. Kdyby se probrala..."

"Ronnie," špitne máma, jakoby nechtěla ve větě pokračovat. "Do rána se určitě neprobudí..."

Její slova mě zasáhnou hluboko u srdce. Můj prázdný, otupělý pohled směřuje ke Carolininé tváři a po mých tvářích mi stékají slzy.

"Ona se musí probudit!" téměř na mámu křičím, ale pláč mi to nedovoluje.

Máma mě bere za paže a odvádí mě proti mé vůli pryč. Ve dveřích ještě letmo kouknu ke Care. Cítím se tak bezmocně! Nemůžu udělat vůbec nic, abych jí pomohla. Vždy tu byla ona pro mě. Vždy věděla, co udělat, abych se cítila lépe. Já se vždy snažila o to samé, ale teď jsem selhala. Selhala jsem jako opora. Selhala jsem jako kamarádka. Nevím, co bych měla udělat, aby jí bylo lépe. Aby se probudila a probodla mě pohledem svých krásných modrých očí. Aby se usmála a její obličej dostal živou barvu.

Když se za námi dveře jejího pokoje zavřou, máma mě odvádí pryč z nemocnice. Jedeme pryč z místa, na které se ale musím brzy vrátit.Nemohu ji tu nechat samotnou.

---

Kapičky horké vody dopadají na mé tělo. Stojím nehnutě pod tekoucí vodou  snažím se ovládnout své slzy. Mé myšlenky se stále stáčejí v kruhu a já ve své hlavě slyším jen hukout a Carolinin smích. Vždy když to vypadá, že už je vše dobré, tak se mi do hlavy dostane obraz jejího bezmocného těla ležícího na nemocničním lůžku, připojeného na přístrojích. Na její bledou tvář bez života. Na její nehybné ruce spočívající podél těla.

Ne! Tohle musí přestat! Nemohu z n dělat jakoby byla už mrtvá! Ona není! A nebude! Caroline je bojovnice. Vše, co se jí v životě stalo, dokázala přečkat! Vždy si věděla rady a nikdy se nevzdávala bez boje. Vím, že ani teď to nevzdá!

Snažím se nemyslet tak černě, ale slzy přesto stále zahřívají mé ulepené tváře. Otevírám dvířka od sprchy a balím své tělo do ručníku.

V pokoji se okamžitě převlékám do pyžama a zalézám si do postele. Vytahuji z nočního stolku sluchátka a zapojuji je do svého mobilu. Otevírám hudební přehrávač a spouštím album 'Painful'.

V uších se mi rozezní první melodie písničky Falling Slowly.

  I don't know you but I want you

all the more for that
Words fall through me n'always fool me
and I can't react

And games that never amount
to more than they're meant
will play themselves out

Take this sinking boat and point it home,
we've still got time
Raise your hopeful voice, you have a choice
you make it now

Falling slowly, eyes that know me
and I can't go back
And moods that take me and erase me
and I'm painted black

You have suffered enough
and warred with yourself
It's time that you won

Take this sinking boat and point it home
we've still got time
Raise your hopeful voice, you have a choice
you've made it now

Falling slowly sing your melody
I'll sing it loud, oh

Zvuky kytary a houslí opět zaplaví mé oči slzami. Hřbetem ruky je setřu pryč. Musím být teď silná za nás obě.

Dveře do mého pokoje se otevřou a já lehnutím poskočím. Přes sluchátka jsem neslyšela žádné klepání, takže mě příval světla v mém pokoji dočista zaskočil. Světlo mě oslepí, ale ve dveřích rozeznávám postavu mojí malé sestřičky.

"Ronnie?" zeptá se pomalu a tiše.

"Copak?" snažím se mluvit tak, aby se můj hlas nezlomil při první slabice.

"Můžu k tobě?"

Na loktech se pozvednu do mírného sedu a poklepu na místo vedle sebe. Moje malá čtrnácti letá sestřička si lehne vedle mě a já ji zakryji svojí peřinou. Annie mě obejme a já jí pevné objetí opětuji.

"Bude v pořádku?" zeptá se Annie a já i přesto, že je v pokoji tma a já jí nevidím do tváře, vím, že má o Caroline strach stejně jako já.

"Jistěže bude," nevím jestli těmi slovy přesvědčuji jen svou sestru nebo i sebe, ale cítím, že to má obojí účinek.

Pro obě to byl náročný den a tak není divu, že jsem v hlubokém obejtí obě usnuly.

--

Další kapitola je tady! 🎺

Chci moc poděkat těm pár lidem, co tohle čtou!😘 Je mi jedno, jestli je tu jeden člověk nebo 100, tenhle příběh mě baví, takže končit nehodlám!😅😇
Přísší kapitola bude doooost speciální!!😱😱

Díky moc za 100+ reads a hvězdičky!💕💕

Budu moc ráda, za Vaše názory na příběh a na moje psaní. Když nikdo nic nekomentujete, nevím, jak to na Vás působí😅😇

Mějte se!

Lennie🎀