Ležím ve svém pokoji na posteli a koukám ze střešního okna. Venku prší. Dešťové kapky bubnují na okno v nepravidelných intervalech a jejich zvuk tvoří krásnou melodii. Miluju déšť. Zbožňuju, když cítím, jak kapky deště spadají na mé tělo při venkovní procházce. A to mě nutí k rozhodnutí. Jdu ven! Vstanu z postele a přejdu k šatníku. Vytáhnu rifle a mikinu s kapucí v khaki barvě. Seberu mobil a peněženku a vhodím je do vaku. Sejdu po schodech dolů a v kuchyni vidím stát mámu u plotny. Dnes jsem ji ještě neviděla.

"Ahoj mami!" přejdu k ní a dám jí pusu na tvář.

"Ahoj kočičko," řekne mi na oplátku s úsměvem.

"Co to bude dobrého?" mlsně se olíznu a odklopím pokličku z hrnce, ve kterém máma něco kuchtí.

"Špagety s rajčatovou omáčkou a parmazánem," odpoví mi s mírným pošklebkem v tváři. Ví totiž, že špagety naprosto miluju!

"Mňám! Proč mi to děláš?! Jak se teď mám soustředit na něco jiného než na hlad?!" řeknu vyčítavě.

"Zlatíčko, budou tak nejdřív za hodinu. Teď jsem začala," podívá se na mě omluvným pohledem.

"To zvládnu, ale bude to potřebovat úsilí!" obě se tomu zasmějeme, "Jdu na chvíli ven, ano? Do šesti."

"Vždyť tam prší! Ať nejsi nemocná!" začne hned máma vyděšeně komentovat mé šílené rozhodnutí.

"Neboj, nejsem přece z cukru! Říkáte mi to s tátou už od mala," doufám, že sentiment ji zastaví.

"No dobře, ale buď opatrná!" usměje se a nechá mě odejít.

V předsíni jsem si vzala klíče a přidala je do vaku k ostatním věcem. Už už jsem si obouvala boty, když mě napadlo vzít si ještě jednu mikinu s sebou a šátek na krk. Přece jen máma má pravdu, mohla bych se nachladit. Shodím z nohy botu a po schodech vyběhnu do pokoje. Ve skříni vyhrabu další mikinu a šátek a už stojím přede dveřmi v kapuci a se skatem v ruce.

Nastoupím na něj a rozjedu se. Ulice okolo mě probíhají, jak bych jela 100 kilometrovou rychlostí. Dojedu do parku a skate vezmu jen do ruky. Je krásné procházet se parkem a nechat kapky deště, aby si dělaly co chtějí nejen s mými vlasy, ale i s oblečením.

"Ronnie," někde za sebou zaslechnu známý hlas, "Jsi to ty?" otočím se a spatřím Kola.

"Kole, co ty tady?" udivuje mě, že se v dešti prochází parkem. Sám.

"Potřeboval jsem si pročistit hlavu a popřemýšlet. Pak začalo pršet."

"Tak to tady musíš být opravdu dlouho. Prší už asi dvě hodiny!"

"No jo. Tak nějak to bude, no," jeho pohled je strašně smutný a stále zamýšlený.

"Co se děje, Kole?" moje otázka ho musela přivést zpátky do reality, protože sebou mírně cuknul. Dělala jsem ale, že jsem to nepostřehla.

"To je na dlouho. Nechci tě tím otravovat."

Přešla jsem k lavečce a klepla na místo vedle sebe.

"Tak to vyklop!" při těch slovech jsem na něj mrkla.

Kol přešel k lavečce a posadil se vedle mě.

"Jde o Claudii. A.." na chvíli se odmlčel, "O vás," tak nějak jsem to tušila.

"Claudia hrozně vyváděla, že jsem se jí ani nezastal a že náš vztah začíná být stereotypní a že se jí málo věnuju. Dost jsme se chytli. Já bych se jí zastal, ale problém je v tom, že," další pomlka. Tentokrát ale netuším, co bude následovat, "Myslím, že měla Caroline pravdu. Sice jsem po ní potom vyjel, ale jen proto, že mě Clau naštvala. Prej se jí málo věnuju, to myslí vážně?! Vždyť jsem s ní pořád!"

"A možná to je ten problém. Nejsou vám společné chvíle vzácné."

"Jo, to je možný. Ale nevím, co teď dělat."

"Co přesně máš na mysli?"

"Nevím, jestli jít na tu 'párty' ke Care. Jestli na mě není naštvaná. A nejen ona. I vy ostatní," z jeho hlasů je cítit smutek.

"Určitě pojď! Budeme všichni moc rádi! Ale..." chvíli mlčím, než se odvážím to vyslovit nahlas, "Clau s sebou neber," mrknu na něj.