Všechny dny teď vypadaly stejně. Šla jsem do školy, abych neměla absence, ale stejně nevím, co se tam dělo. Žádný z předmětů jsem nevnímala. Jen jsem seděla v lavici a čekala, až zazvoní. Celý týden jsem byla uzavřená ve své bublině a ignorovala jsem všechno a všechny.

Občas to mé nervy už nevydržely a někoho jsem seřvala nebo jsem se rozbrečela, ale spíš než smutek jsem teď cítila jakousi prázdnotu. Nic mi nedělalo radost, nic mě nebavilo.

Z práce mě vyhodili a na treninky jsem nechodila. Několikrát mi Bruno volal, co se mnou je, že mě potřebují, ale nemám na to energii ani náladu. Vždycky jsem tančila z radosti a pro radost, ale momentálně je můj zivot na takovém mrtvém, tmavém bodě a ani tanec mi nepřináší žádné rozjímání.

Za měsíc nás čeká důležitá soutěž. Každý z nás je nepostradatelným článkem týmu a já si uvědomuji, že jim to kazím a dost dobře jim možná ubírám šance na postup. Jsme mezi favority! Panebože! To se nám podařilo naposledy před pěti lety ještě v dětské kategorii. Asi bych dneska měla zajít na trénink. Musím jim pomoci. Je to můj tým! Moje druhá rodina! A já je nesmím zradit...

Dneska už od rána jsem měla takový zvláštní pocit. Nevím proč, ale cítila jsem se jinak než v posledních dvou týdnech. Jakoby už toho všeho bylo dost. Dost smutku, dost truchlení... Život jde dál, a i přestože si mě moje nejlepší kamarádka nepamatuje, měla bych začít fungovat...

Tento slib jsem si dala před chvílí v koupelně. Před zrcadlem jsem sama sobě slíbila, že přestanu být šíleně smutná princezna a ukážu světu, že jsem silná. Že to zvládnu, že dokážu být znovu šťastná.

Cestou do kuchyně jsem potkala tátu a vtiskla mu pusu na tvář s přáním dobrého rána. Už od pohledu byl zmatený, protože za poslední dny si pomalu, ale jistě, na mé chování začali všichni zvykat.

V kuchyni nám všem máma chystala snídani a mě a Annie i svačinu do školy. Neváhala jsem a hned jsem jí běžela pomoci. "Dobré ráno!," pronesla jsem s úsměvem a i jí jsem vtiskla pusu na tvář.

"No dobré!" podívala se na mě udiveně, ale s úsměvem na tváři, "co že tak vesele?"

"Venku je krásný podzim, tak proč se pořád mračit?" pokrčila jsem rameny a chopila se chystání svačin.

"Annie?" křikla jsem na sestru do koupelny.

"Coooo jeeee?" dostalo se mi odpovědi přes celý dům.

"Co chceš na svačinu?" při slově 'svačina' vyletěla z koupelny a naklonila se přes zábradlí. "Nepřepadni prosím tě," dodala jsem se smíchem a čekala na její odpověď.

"Ha. Ha. Ha." protočí očima, "chci..." zamyslí se a u toho zkřiví koutky úst. "Chci skořicový palačinky s jahodama s domácí smetanou!" mlsně se olízne a s mrknutím odchází zpátky do koupelny.

"Fajn, tak dostaneš chleba s máslem," řeknu si už pro sebe a odcházím nám připravit svačinu.

Celá rodina na mě u snídaně nevěřícně kouká, když do sebe láduji dvě misky cereálií s mlékem. "Ehm, co je?" řeknu s plnou pusou a všechny je přejedu pohledem.

"Nic, nic," řekne rychle táta, ale dál mě všichni pozorují.

Dám si do pusy další sousto a zvednu zrak. Stále na mě všichni koukají jako na nějaké mystické stvoření, co se tady z čista jasna objevilo. "Hej, ven s tím! Proč na mě tak koukáte?! Jste mě nikdy neviděli snídat?" povytáhnu jedno obočí a založím si ruce na hrudi.

"Ale viděli," zasmějě se táta, "jen už je to dlouho..." sklopí zrak a téměř neviditelně se podívá na mámu. Obdivuji tenhle styl jejich komunikace. Stačí jim jeden jediný pohled a jsou ji schopní předat tolik informací. Jsou schopní si vyjádřit lásku, podat si pomocnou ruku nebo vyřešit, jaká slova použít dál. A to všechno v jediném pohledu. Je až hrůzostrašné, jak ty oči fungují. Oči o Vás proszradí všechno. I to, co by mělo zůstat utajeno.

"Jsme rádi, zlatíčko," dodá máma a všichni pokračujeme v klasické ranní konverzaci, co nás dnes čeká: úkoly, písemky, práce, kroužky, večeře.

Tahle rodinná rána mi chyběla. Chyběla mi celá moje rodina, i přestože jsem byla stále s nimi. Byla jsem uzavřená ve své bublině a nevnímala jsem jejich lásku. Lásku a pohodu prolétávající celým domem.

Na svoji maskáčovou košili s několika nášivkami jsem si oblékla bundu a na nohou jsem černé rifle doplnila bílými Adidaskami. Vzala jsem si z poličky klíčky od Liberty a po 14 dnech jsem se vydala do školy s dobrou náladou. "Čau rodino!" křikla jsem ještě při odchodu z chodby.

Když za sebou zavřela dveře teplého domova, ovál mě chladný podzimní vzduch. Bylo jakoby Vám někdo dal facku. Oklepala jsem se zimou a dopla si bundu až ke krku. Nepřijde mi, že jsem dneska nějak dobře oblečená, abych mohla jet na Liberty. Umrzly by mi buď kolena nebo ruce. Myslím, že nejlepší bude, když pojedu autobusem.

Sotva mi tato myšlenka vlétla do hlavy, musela jsem se rozběhnout na zastávku, protože v zatáčce už jsem spatřila autobus. Je to asi 5 minut chůze, to znamená, že když poběžím, budu tam za dvě nebo za tři.

K mému štěstí v tuto dobu jezdí do školy většina dětí z této čtvrti Richmondu, takže chvíli trvá, než všichni nastoupí. Doběhla jsem celá zadýchaná, když nastupoval poslední z nich.

"Do-dobrý den," řekla jsem ještě stále nemohouc popadnout dech. Řidič mi vystavil lístek a já zaplatila drobnými, které jsem měla v kapse. Postoupila jsem dál do autobusu a našla volné místo. Snad poslední! Autobusem jezdí opravdu hodně dětí, tak není divu.

"Veronico?" uslyšela jsem svoje jméno od nějakého hlasu, který se přibližoval. "Jsi to ty?"

Otočila jsem se, abych viděla, kdo to na mě mluví a spatřila jsem obličej nějaké starší dívky nebo možná už mladší ženy, ale netušila jsem o koho jde.

"Oh, panebože! Jsi to ty! Jak dlouho já tě neviděla!" stoupne si nade mě a začne pištět na celý autobus a máchat rukama okolo sebe.

Nenápadně se rozhlédnu okolo sebe, abych zjistila, jak moc velké ztrapnění mi neznáma přivodila. Celý autobus nás s pobavením sleduje a děti ze základních škol se mohou potrhat smíchy.

"Ehm, promiň te, ale..." nestihnu dopovědět větu, protože ta neznáma žena mi skočí do řeči.

"Ty si mě nepamatuješ, viď?" mírně se zasmějě, "já jsem Gwen. Koltonova sestra."

No jistě! Gwen Browdyová!

"Ježiš Kriste! Gwen! Promiň, dloiho jsme se neviděly!" natáhu se k ní pro objetí a ona mi hi vřele věnuje.

"Kam vůbec jedeš?" zeptám se, protože na střední školu je rozhodně už stará! A Kol nemluvil o tom, že by jeho sestra chodila na vysokou.

"Do práce. Dělám teď družinářku na Wilsonce," pronese s úsměvem a usedne na místo, které právě uvolnilo jedno z dětí.

"Týjo, to jsem netušila, že jsi studovala pedagogiku!" řeknu překvapeně a snažím se vzpomenout si, co všechno i ní Kol říkal.

"Nestudovala. Udělala jsem si jen pedagogickou nástavbu na střední. Není to sice běžná věc, ale jako pedagogické minimum to stačí. Teda aspoň tady," zasměje sea upraví si brýle na nose.

"Tak to jo," řeknu a úsměvem a do hlavy mi vletí vzpomínka, jak mi jednou Kol říkal, že se nějak pohádala se svým klukem. Jak se to jen jmenoval? Bylo to nějaké obyčejné jméno... Tim? Frank? Nebo snad George? Ne, jinak. Bill! No jasně! "A co Bill? Jste ještě spolu?"

Gwen se začne smát a já po ní hodím nechápavý pohled. "Promiň, ale vzpomínka na Billa mě prostě rozesmála. Nejsme spolu už tři roky a jsem za to opravdu ráda! Bill nebyl kluk pro život. Bylo to ještě dítě, které neustále potřebuje péči a maminku za zády. Ne, ne, ne. Tahle kapitola už je naštěstí za mnou," zasměje se ještě jednou a já omluvně sklopím pohled.

"Promiň," řeknu tiše, ale ona mě i přes ten hluk v autobuse slyší.

"To je v pořádku, nemohla jsi to vědět!" její vřelý pohled a barva hlasu mě přiměly se usmát.

"A teď?" pozvednu obočí a zvednu pravý koutek úst. Gwen mi věnuje napůl nechápavý pohled a tak dodám: "Máš někoho?"

Mírně jí zrudnou tváře než odpoví: "Mám. A budeme se brát," nastaví levou ruku a na jejím čtvrtém prstu se třpytí stříbrný prstýnek a modrým kamínkem uprostřed.

Uchopím její ruku a začnu si prohlížet ten krásný kroužek na jejím prstu. "Páni, ten je nádherný!" řeknu celá oslněná tou krásou. Okolo kamínku je lehce zdobený různými vyrývanými ornamenty, které jsou potřpytěně nějakým práškem, který celémuprstýnku dává ještě větší noblesu a lesk. "Gratuluju!" řeknu s upřímnou radostí a stisknu jí ruku.

"Děkuju," řekne s dalším z úsměvů a přitáhne si ruku zpátky k sobě. Chvíli si hraje s prstýnkem a pak se zeptá: "A co ty? Jak se ti daří?"

Její otázka mě dovede do rozpaků. Určitě ví, co se stalo. Co jí mám vlastně odpovědět? Vždyť ani sama odpověď neznám. "No, bylo už i líp," řeknua jak můj, tak její úsměv poněkud povadne.

"Chápu, promiň. Nedošlo mi to," řekne se sklopeným zrakem.

"To je dobrý," řeknu a problém jmenom Caroline hodím za hlavu.

Zbytek cesty už jedeme mlčky. Netrvá to dlouho a autobus zastaví kousek od mojí školy. Gwen vystpupila před chvílí. Autobus už je skoro prázdný, ale jendoho člověka si tu přece jen všimnu.

"Ale, ale! Kohopak to tu máme?" řekne posměšně a já si jen odfrknu.

"Sklapni, Tate!" odseknu mu a vystoupím z autobusu.

Jdu průměrným, ani ne rychlým, ani ne pomalým, krokem do školy. U vchodových dveří vidím Kola s nějakou partou kluků z basketbalového týmu.

Procházím mlčky, ale jakmile si mě Kol všimne, doběhnu k němu a obejmu ho.

"Ronnie," řekne poněkud překvapeně a objetí mi po mírných rozpacích opětuje.

"Ahoj," řeknu s úsměven jemu i jeho kamarádům a většina z nich na mě zůstane nevěřícně koukat. "Co je?" řeknu se smíchem v hlase a povytáhnu jedno obočí.

"Nevím, jsi nějaká..." řekne Blake, kluk z maturitního ročníku, a porozhlédne se po ostatních, aby mu nějak pomohli.

"Jiná," dořekne Kol a Blake mu věnuje vděčný pohled.

"No jo, nemůžu být smutná princezna napořád. Princ mě sice z věže nezachránil, ale i tak se mi podařilo utéct," myslím, že všichni pochopili, co tím myslím. Ne, že bych byla na škole nějak populární, ale kluky z basketbalového týmu znám všechny. Přes bráchu. A taky přes Caroline... A nemohlo jim uniknout, co se v posledních týdnech dělo.

Kluci si jen vymění pohledy a Blake se znovu ujme slova: "Jsme rádi, že se ti podařilo utéct," usměje se tak, že se mu na tvářích vytvoří ďolíčky a já se musím podívat do země, protože mi začnoi rudnout tváře.

"No nic, musím jít," usměju se naposled a otočím se k odchodu, "Ještě se uvidíme," otočím se nazpět a mrknu na ně.

"O tom nepochybuju," řekne se smíchem Kol a já kráčím chodbou do naší třídy.

Cestou potkávám spoustu lidí, spoustu kamarádů, kteří byli celou dobu okolo mě, ale já je ve své bublině nevnímala. Každý se za mnou otáčí, protože na každou stranu rozdávám úsměv.

Těsně přede dveřmi potkávám Theu. "Ale, ale naše hromádka neštěstí se směje?" uchechtne se a její služebné se začnou hihňat.

Prudce otevřu dveře do třidy, ale co nejrychleji je za sebou zavřu, aby Thea nestihla projít. Typická ona. Se všemi jen zametá, ale sama je k nesnesení.

Otočila jsem se do třídy a usmála se. Nechápu proč, ale všichni se na mě otočili a Maria mírně očima kmitla k mé lavici. Ale to, kam jsem se měla podívat nebyla moje lavice. Byla to lavice hned vedle. Přes uličku. Několik týdnů byla prázdná, ale dnes ne. Dnes v ní seděla osoba. Osoba, která si mě nepamatuje...