"Veronico, jak si to představuješ? Nikdy jsem nic takového nemusel řešit, ale už na tebe není spolehnutí!" zůstala jsem šokovaně stát na místě. Co? O čem to...? O čem to mluví?

"Nedělej, že nevíš. Normálně si se na nás o víkendu vykašlala! Byl knižní festival, pamatuješ? Slíbila jsi pomoc," jeho zamračený pohled dokonale vystihoval jeho pocity.

"Panebože! Já se moc omlouvám! Úplně jsem na to při tom všem zapomněla!" rukou jsem se chytila za hlavu. Tohle jsem nezvládla...

"Konvičku lesních plodů!" křikl Liam, který momentálně vyřizoval objednávky v celé čajovně. Všichni jsme k němu obrátili pohled a Emily začala připravovat čaj.

"Při čem všem?!" vyzvídal Tedd, ale pořád měl ten naštvaný výraz.

"Říkala jsem ti o tom..." Emily se ozvala od čajového baru. Kmitám pohledem z naštvaného Tedda na podrážděnou Emily.

"Jo tohle. No, mrzí mě to, ale to neznamená, že porušíš sliby!" do očí se mi nahrnuly slzy a tak jsem místo odpovědi jen kývla hlavou. "Navíc dnes jdeš pozdě! Liam už tu nemá půl hodiny být," ukáže na něj a čeká na mé vysvětlení.

"Omlouvám se. Měla jsem menší problém v autobuse a musela jsem jít pěšky," snažím co se neomluvněji vyjádřit dnešní situaci v autobuse.

"Fajn, dneska to nechám být, ale už se to nebude opakovat! Je ti to jasné?!" varovně vztyčil pravý ukazováček a povytáhl obočí.

"Slibuju," špitnu a jdu se převléct. Jsem psychicky už tak slabá, že mi začaly téct slzy. Odběhla jsem do místnosti pro zaměstnance a svezla jsem se na zem. Svěsila jsem hlavu do dlaní a propukla jsem v malý pláč. Už to nezvládám. Věcí, které se za poslední týden stačily pokazit, je příliš mnoho. A zásobárna mojí psychiky už je na dně...

Z chodby jsem slyšela nějaké kroky a něčí ruka se dotkla mého ramene. Zvedla jsem hlavu a spatřila jsem Emily. Snažila jsem se vykroutit z jejiho doteku, ale nešlo to. Klekla si vedle mě na podlahu a já se na zemi odsunula dál od ní.

"Co je?" zeptá se mě moje kolegyně umístěným hlasem.

"Hádej. Můžeš třikrát," pronesu s takovou dávkou sarkasmu, až mě ro pálí v krku. Pohled mám upřený na svá chodidla, která z ničeho nic začala být hrozně zajímavá.

"Já vím, trápí tě Caroline," snaží se mě znovu pohladit, ale já uhnu.

"Nejen to," odseknu a dál zkoumám strukturu svých bot.

"Tak co se děje? Víš, že mě to můžeš říct," slabě se na mě usmála, jako by tím chtěla dokázat, že je to pravda a že to myslí upřímně.

Prudce jsem vstala ze země a udělala jsem pár kroků po místnosti. "Děláš si srandu?!" rozkřikla jsem se na ni, "se mě jako ještě ptáš, jo?!" rozhazovala jsem rukama okolo sebe a křičela jsem na ni. Na obličeji se mě i jí střídalo několik výrazů.

"Nechápu o čem mluvíš," pronese tiše. Její oči i její tvář se mi snaží namluvit, že netuší o čem mluvím, stejně jako její slova. Na to jí ale neskočím...

"O čem asi?! O tobě a o Jeremym," přimhouřím očí a čekám co z ní vypadne.

"Co-co je s námi?!" zakoktá se a já na ní vidím šok.

"Jen co vylezl z nemocnice od své kamarádky, která yi ho nepamatuje, lezl za tebou!" teď na ni doslova řvu. "To ti přijde málo?!"

"Ronnie," snaží se mě nějak uklidnit. "Poslouchej, to není tak jak si myslíš..." téměř ta poslední slova zašeptá.

"No jasně, takový pohádky říkej někomu jinýmu," odfrknu si a otočím se k ní zády.

"Nevím co ti vadí, ale ten večer celou noc brečel. Nedokázal pochopit co nebo proč se stalo! Nejsi jediná chudinka na tomhle světě! I my ostatní jsme ji měli rádi, tak se na nás přestaň dívat jako na nějaká monstra bez duše!" teď už stála i ona a jen co to odřekla, odešla a prudce zabouchla dveře.

Zůstala jsem stát na místě jako opařená. Nevěděla jsem co říct nebo jak se zachovat. Emily mi sebrala všechna slova, která jsem chtěla použít. Po jejím monologu jsem ztratila řeč a netušila jsem co dělat.

Najednou někdo silně zabušil na dveře a zavolal: "Veronico, dělej!" Byl to Tedd. Naštvaný Tedd.

"Už jdu!" křikla jsem zpátky a rychle jsem si sundala bundu a odložila jsem ji společně s batohem do skříně. Otevřela jsem dveře a šla do čajovny. Už nachystaný Liam mi naštvaně vrazil do ruky zástěru a odešel se převléct.

U pultu stál Tedd s překříženýma rukama, klepajíc si na hodinky. "Dneska pracuješ o 47 minut déle!" na odpověď jsem kývla hlavou a pustila se do práce. Začala jsem umývat nádobí, když přišla Emily a oznámila mi, že mám udělat konvičku šedého čaje a zanést ji na pětku. Jak řekla, tak jsem udělala, i když styl jakým to řekla mi nebyl příjemný.

"Tak, prosím," řekla jsem a postavila jsem před dvě starší paní jejich objednávku.

"Děkujeme," pronesla jedna z nich.

"A usmějte se, sluší Vám to víc!" řekla mi druhá a já se ze slušnosti pousmála. "No vidíte!" zaradovaly se obě a já odešla. Bez úsměvu.

"Jdi je obsloužit," dala mi Emily příkazem hned, jakmile jsem došla k pracovnímu pultu. Do podniku přišla skupinka dívek, podobného věku jako moje sestra.

"Dobrý den, co si dáte?" zeptala jsem se jich bez špetky emocí.

"Dobrý den," pozdravily některé z nich a začaly diktovat své objednávky. "Já si dám jeden malinový," zašvitořila  jedna z nich. "Já pomerančový," řekla druhá. "Já chci jablko se skořicí," pronesla další. "Mně doneste rybízový," řekla předposlední z nich. "Mě taky ten pomeranč," rozhodla se třetí a já s přikývnutím odešla.

Postavila jsem vodu na 5 čajů a začala jsem chystat šálky. Do jednoho jsem dala pomeranč, do dalšího brusinku, malinu, hrušku se skořicí a znovu malinu. Když se mi voda uvařila, zalila jsem všechy čaje a odnesla je dívkám. "Tak tady to je. Jedna malina."

"Ta je moje," přihlásila se drobnější dívka s blonďatými vlasy.

"Brusinka," sdělila jsem obsah dalšího šálku, ale žádná se nepřihlásila. "Které z Vás to je?" zeptala jsem se netrpělivě.

"Žádné. Brusinku si žádná z nas nebrala," odpověděla mi brunetka, která už od pohledu byla vyřečená a nešla si pro slova daleko.

"Oh, omlouvám se," rychle jsem sklopila hlavu a našla další hrneček. "Pomeranč?" Dvě dívky mírně zvedly ruku a téměř součastně pronesly: "Já." Jedné z nich jsem podala hrnek a hledala jsem další pomeranč. Ale bikde nebyl. V žádném z hrnků nebyl. Rychle jsem zakroutila hlavou a snažila se najít jiný čaj. "Hruška se skořicí?" usmála jsem se na dívky, abych zakryla své chyby.

Dívky si nejistě vyměnily pohledy a jedna z nich promluvila: " Já jsem měla jablko se skořicí."

"Pardon," řekla jsem už velmi nejistě a podivala jsem se do posledního hrnku. Malina. Znovu. Ale počkat. To nesedí. "Měla jste ještě některá malinu?" zeptám se s provinilostí v hlase a dívky zakroutí hlavami na nesouhlas.

"Moc se omlouvám, hned to opravím. Takže jeden pomeranč, jablko se skořicí a...?" zadrhnu se a jedna z dívek mě doplní: "Rybíz," usměje se na mě a já jí mírné pousmání oplatím.  Položím před zbylé holky šálky s vodou a jdu vyměnit sáčky s čaji.

Když odcházím od stolu slyším jak si mezi sebou šeptají: "Je nějaká divná ne?!" "Byla nějaká zmatená!" Pak ale zaslechnu hlas dívky, která mi věnovala úsměv: "Holky nechte toho. Třeba jen není ve své kůži. Vypadala dost smutně."

Rychle jsem vzala dané sáčky. Nahlas jsem si opakovala, které mám vzít. "Pomeranč, jabko se skořicí, rybíz," Emily na mě koukala jak na blázna, ale neřekla mi nic.

Donesla jsem sáčky holkám a ještě jednou se jim omluvila. Opět ta brunetka s brýlemi, která se mě před chvílí zastala, mi řekla, že se nic neděje.

Když jsem přišla k pultu. Em si mě měřila pohledem. "Co to bylo?" zeptala se podezíravě a povytáhl jedno obočí.

"Spletla jsem objednávku..."