Zůstala jsem šokovaně stát na místě. Chvíli potom, co jsem se vrátila z chodby, se Caroline otevřela oční víčka. Netvalo to dlouho, co ze svých pobledlých úst prosnela slabé 'M-mami'. Ani nvím, na co jsem v tu chvíli myslela. Mé tělo se mnou přestalo komunikovat a já viděla pouze její probouzející se obličej. Připadalo mi to jako v pohádce, když se probudila Šípková Růženka. Caroline sice nespala 100 let a neprobudil jí polibek krásného prince, ale bylo to něco, na co jsme všichni čekali. A konečně se tak stalo. Mohla se konečně pořádně nadechnout a spatřit světlo světa. 

V celém pokoji panovala podivná euforie. Carolinini rodiče ji pevně svárali za ruce. Paní Parkerová dokonce plakala. Mohla Care zulíbat k smrti a stejně by to nebylo dost. Kol a Jeremy byli šťastní, že ji konečně vidí živou a téměř zdravou a já s Maggie jsme se rameny tiskly k sobě a usmívaly se jako dva měsíčci na hnoji. 

Caroline se na úsech vytvořil jemný úsměv. Sledovala své rodiče a v jejích, stále ještě spánkem slepených očí jsem viděla radost a lásku. Málokdy měla možnost vidět její rodiče spolu. Táta byl věčně na nějakých služebních cestách nebo dlouho do noci v práci. Tyto chvíle pro nic byly vzácné. To vím. Care pomalu pootočila hlavou a svůj pohled zaměřia na nás. Na partu čtyř kamarádů, stojících v rohu místnosti. To, co se objevilo v jejích očích, ale nebyla radost. Byl to zmatek a strach. Jakoby nás neznala. Jako bychom pro ni byli cizí... 

Pak ale zavadí pohledem o Kola a Maggie. V očích jí probleske jiskřička radosti. "Kole? Maggie?" pronese to tak tiše, ale přesto je to slyšitelné.

"Nazdárek, Růženko!" Kol i Maggie přejdou blíže k její posteli a Mag se posadí na okraj postele.

"Jak se ti spalo?" všichni mají úsměv na tváři, ale mě se do očí hrnou slzy. Nechápavě kouknu na Jeremyho, který je stejně zmatený jako já. Mé oči se zalévají čím dál větším počtem slz a jedna neposlušná už překonala okraj oka. Nebráním jí. Nechávám ji volně stéct po tváři. Cítím teplý potůček, který za sebou nechává.

Caroline se tlumeně zasměje. "Dobře se spalo," na tváři jí pohrává šťastný výraz. Chvíli si s Mag a Kolem vyměňují pohledy, ale pak se Caroline podívá na mě. Je zmatená. Obě jsme zmatené. Dlouhou chvíli si mě přeměřuje pohledem. Poté pohlédne na Jeremyho a dlouhý čas ho zkoumá. Slzy mi stékají po tvářích. Chce se mi z té místnosti utéct, ale mé nohy, jako by se k přilepily k podlaze. 

Caroline upustí pohled od Jeremyho a otočí se na Maggie. "Kdo to je?"

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Přísahám. Nebyl to jen můj pocit. Přestala jsem dýchat a zdálo se mi, že omdlím. Nebyla jsem schopná ničeho jiného než pláče. Sledovala jsem tu scénu z pokoje, jakoby to byl jen sen, ze kterého se mám za chvíli probudit. Špatná noční můra, kterou hned po probuzení zapomenu. Bohužel pro mě, tohle byla ošklivá skutečnost...

Magie, Kol i Carolinini rodiče se na nás nechápavě otočili. Maggie stočila svůj pohled zpátky na Care. "Ty si je nepamatuješ?" Maggin nechápavý a zmatený hlas se rozlehl místností.

Care pouze zakroutí hlavou na nesouhlas. Tohle už nezvládnu. Musím pryč. Musím zmizet. Rozběhnu se ke dveřím a urychleně otevírám. Běžím po chobě nemocnice se slzami v očích a opouštím a míjím nemocné na vozíčcích, návštevy na chobách a sestry pomáhající hospitalizovaným. Nic z toho mě ale nezajímá.  

Ani nevím, kam běžím. Možná pryč od reality? Možná pryč z tohohle světa? Netuším, ale chci být pryč co nejdříve.

Mikina mi padá z ramen a vlaje za mnou společně s mými vlasy, slzy mi stékají po tvářích, které jsou od pláče celé rozpálené. Běžím dlouho, nohy mě bolí, ale co mě bolí víc, je moje srdce. Ten jediný pohyb, to jediné zakroucení hlavou rozbilo mé srdce na milióny malinkých dílků, které se zatoulaly do různých částí mého těla. Některé se možná vytratily úplně. Jeden z mých mostů jistoty se zbortil a nejsem si jistá, jestli bude ještě někdy možné ho opravit.

Vbíhám do prázdné části nemocnice a o zeď sjíždím k zemi. Nasazují si kapuci, objímám si nohy a choulím hlavu do klína. Mé tělo sebou začne škubat pod vlnou hysterického pláče. Od slz mám promočenou nohavici, tváře mám rozpálené a břicho a hruď mě bolí. Nedokážu na nic myslet. Jediné, co mám stále před očima, jsou ty její zmatené pohledy a zakmytání hlavou. Jediná věta, kterou slyším stále dokola, jako nějakou ozvěnu.
Ty si je nepamatuješ?

Z dálky slyším něčí kroky. Jsou rychlé a stále se přibližují. Jsem v odlehlé části nemocnice, takže za normálních okolností by mě zajímalo, komu ty kroky patří. Dnes je mi to ale jedno. Nezajímá mě to. Nezajímá mě už nic na tomhle světě. Ztratila jsem ji. Ztratila jsem svoji kamarádku. Osobu, která mi byla tak blízká. Je to, jakoby zemřela. Jakoby její srdce přestalo v mém světě tlouct. Nepamatuje si na mě. A já s tím vědomím nedokážu žít.

"Ronnie, tady jsi!" něčí hlas se roznese prázdnou chodbou. Osoba přiběhne ke mě a poklekne na zem. Ani se neobtěžuji zvednout hlavu a zjistit, kdo to je. Něčí ruka se dotkne mých zad a začne po nich kmitat nahoru a dolů. Ten pohyb mě něčím uklidňuje, ale pořád je to málo, abych mohla zapomenout na to, co se před chvílí stalo.

"No tak, neblázni! To bude v pořádku! Ona si vzpomene. Je teď jen zmatená..." podle hasu hned poznávám Maggie. Na vteřinu zvednu hlavu a vzhlédnu jí do očí. Přes slzy téměř nic nevidím, ale i v jejím obličeji vidím odraz smutku. Vrhám se jí okolo krku a bořím hlavu do jejího svetru.  Mag mě pevně stiskla v objetí a jednou rukou mě začala hladit po vlasech. "Neplakej, to bude dobrý. Slyšíš?" snaží se mě uklidnit, ale je to marné. Už nemám ani sílu brečet, protože vlny hysterického pláče mé tělo vyčerpaly do poslední kapičky energie, ale stále se nemohu uklidnit. Slzy už nemají dostatek tekutin, aby se tvořily a tak tam jen sedíme na zemi v pevném objetí, které doprovází jen posmrkování a sykavé nádechy.

---
Po velmi dlouhé době je tady další kapitola. Doufám, že se Vám i po té době bude další část příběhu líbit 😇

Lennie🎀