Co se děje?! Hoří? Vyzvánění mého telefonu mě probere z křehkého ranního spánku. Lenivě natáhnu ruku k nočnímu stolku a vezmu mobil. Na displey svítí jméno 'Mrs.Parkerová'. Přejíždím palcem po obrazovce a přikládám mobil k uchu.

"Dobré ráno!"

"Ahoj Ronnie, omlouvám se, že tě budím, ale budou probouzet Caroline," ta slova mě okamžitě dostanou do pozoru. "Myslím, že bys tu chtěla být."

"Určitě! Za dvacet minut jsem tam!" jen co položím telefon, letím do koupelny, abych měla vše co nejrychleji. Umyji si obličej, napatlám na sebe korektor a řasenku, přebehnu přes záchod a běžím zase do pokoje.

"Veronico Rogersnová! Co blbneš? Víš, kolik je hodin?!" moje šíleně rozespalá sestra stojí ve dveřích svého pokoje, ruce založené na prsou a naštvaný pohled v tváři.

"Uh, promiň. Spěchám!" věnuji jí jen letmý pohled a už se přehrabuji ve své skříni s oblečením a hledám něco na sebe. Málem dostanu infarkt, když zahlédnu svoji sestru, vypadající jako smrtka, ve dveřích tentokrát mého pokoje.

"Kam tak letíš?! Máš snad rande?" její podezíravý pohled a zvědavá poznámka mě rozesmějí.

"Jo, v pět ráno. Můj kluk je upír, víš?" jedním okem na ni mrknu a začnu se oblékat do riflí a modro-bílého pruhovaného trička.

"Ha. Ha. Ha. Kam jdeš?" její hlas se změnil ze zvědavého na starostlivý. Mé sestře je teprve 14, ale občas mám pocit, že má více rozumu než polovina mojí rodiny dohromady.

"Caroline se probouzí. Jedu za ní. Řekni to prosím ráno mámě."

"Caroline už je vzhůru?" její obočí skončí až někde uprostřed čela. 

"Ještě ne, ale za hodinu už třeba bude," usmála jsem se na Annie a pomalu začala vycházet z mého pokoje. "Řekni to ráno rodičům, ano? Já musím jet," dala jsem jí pusu do vlasů.

"Až budeš něco vědět, tak mi zavolej, ano?" Annie na mě ještě ze schodiště volá, ale to už jsem u vchodových dveří. Otočím se na ní a pokynu hlavou. Pak už si jen vezmu bundu a klíčky od Liberty.

---

Mobil mi uprostřed cesty zavibroval v kapse. Zastavila jsem u krajnice vozovky a podívala se, kdo mi volá. Maggie.

"Ano, Mag?"

"Kde jsi?" její hlas zní mírně tlumeně.

"Na 5th Avenue, ty?" rozhlížím se kolem sebe. Auta proudí po silnici neuvěřitelnou rychlostí a i přesto, že je čtvrt na šest ráno, aut je na silnicích spousta.

"Já už čekám na recepci."

"'Za chvilinku jsem tam. Co kluci?"

"Jsou na cestě," po těchto slovech ukončuje náš hovor. Opět nasedám na motorku a vyrážím k nemocnici.

---

Parkuji Liberty před nemocnicí, sundávám helmu a běžím ke vchodu.

"Tady jsi!" Maggie ke mně přibíhá a objímá, sotva vejdu dovnitř. Jeremy s Kolem jsou za ní v těsném závěsu. 

"Omlouvám se, silnice byly strašně plné," chvíli stojíme v objetí a pak nás Mag odvádí za Caroline. 

Potichu otevíráme dveře a u její postele spatřím paní Parkerovou, pana Parkera a spoustu doktorů. Všichni kýváme na pozdrav a potichu se přesuneme do rohu pokoje, kde nebudeme nikomu překážet. Caroline leží bezvládně, stejně jako všechny dny předtím. Teď má ale trošku zdravější barvu. Není už tak bledá, nemá bílé rty. Vypadá lépe. Jakoby už jen spala.

Carolinina máma sedí u její postele a pevně ji drží za ruku. Je na ní vidět, že už několik dní pořádně nespala. Co jsem se bavila s mámou, tak si paní Parkerová vzala volno v práci, aby mohla být se svojí dcerou v nemocnici. Paní Parkerová totiž pracuje v naší firmě. Jsou to s mámou dlouholeté kamarádky už od vysoké školy. Paní Parkerová se pak ale z Richmodnu na několik let odstěhovala a když se vrátili, to byla Care v sedmé třídě, nabídli mí rodiče práci i Gabrielle. Pan Parker stojí za Gabrielle a rukou jí hladí po rameni. Je jí teď velkou oporou. Měl být na služební cestě, ale když Caroline skončila v nemocnici, vrátil se. I on vypadá unaveně a vyčerpaně, ale ne tak moc jako Carolinina máma.

Trvá to snad celou věčnost, ale Care konečně mírně pohla prstem ruky. Všichni ji hypnotizujeme pohledem a čekáme až otevře oči. Doktoři nás varovali, že to bude chvíli trvat, ale to čekání je k zbláznění. V pokoji zůstala už jen rodina a my. Sestra chodí průběžně kontrolovat přístroje, zda je vše, jak má.

Moje kapsa začíná opět vibrovat. Vypla jsem si zvuky, aby mi nezačal zvonit mobil v nevhodnou dobu, ale Care zatím spí.

"Omluvte mě na chvíli," kouknu po lidech v místnosti, vytahuji mobil a odcházím za dveře. "Ano, mami?"

"Zlato, ty jsi v nemocnici?" z jejího hlasu vycítím, že je mírně naštvaná, že jsem jí nic neřekla nebo aspoň nenapsala vzkaz.

"Anna ti to neřekla?" nechápavě se zeptám možná až příliš naštvaným hlasem.

"Ale ano, řekla, jen jsem z toho jejího povídání jsem moc nepochopila," máma zní dost zmateně.

"Caroline pomalu probouzí. Jsem u ní. Chci být u ní. Omluvila bys mě ve škole?" zkouším udělat tu nejroztomilejší grimasu, i přestože vím, že mě nevidí.

"To už jsem udělala," je mi jasné, že teď se pousmála.

"Děkuju! Jsi nejlepší. Já běžím, pa!" rychle ukončuji hovor a jdu zpátky do pokoje.

---

Caroline  
Paulie96

Tma... Jen tma... Mám pocit, že je to věčnost a já propadám hlouběji a hlouběji. Nevím, co se děje. Nemám ponětí o tom, jak dlouho tohle trvá, jestli je den nebo noc, jestli vůbec žiju nebo už přišel můj čas a moje duše je tak zvrácená, že zůstala v nekonečné temnotě. Nemůžu se ani pohnout. 

 Takhle to bylo před chvílí. Nevím jak, ale mám pocit, jakoby se ten nekonečný černo černý prostor okolo mě projasňoval. Dokonce jsem zvládla pohnout prstem. Bylo to jen malé cuknutí, jako když se o něco spálíte. Bezvýznamné cuknutí a přesto pro mě znamená tolik. Když jsem se pokusila znovu, už to nešlo. A já znovu propadla té zoufalosti. Zase bezmocná. Zase osamocená, jako malá rybka uprostřed oceánu. 

Vážně už to přestávám zvládat. Už, už to začínám vzdávat když tu najednou v dálce... Malinké světélko. Malinké, skoro neviditelné. Ale zvětšuje se. Z velikosti malého smítka se stalo velké jako poupě růže, které právě rozkvétá a svými lístky se snaží dosáhnout co nejblíže ke mně. Když už svou rozlohou přesahuje tu temnotu, rychlostí mrknutí oka se rozprostře všude okolo mě a oslepí mě tak, že musím zavřená víčka přitlačit více k sobě. 

Můžu se pohnout. Můžu pohnout prstem, ústy, pokrčit kotník. Můžu všechno. Pootevřu oči a spatřím rozostřenou postavu. Ne... Několik postav. Myslím... Myslím, že někoho z nich znám. Pokusím se trošku rozpoznat aspoň jednu osobu. Ucítím nějaký tlak... Tlak na mé ruce. Někdo mě za ní drží. Má tak jemné ruce jako moje... Máma! Je to ona! Poznám ji. Lehce otevřu ústa, pokusím se o něco, o co jsem se pokoušela dlouho, ale nebyl nikdo, kdo by mi to opětoval... 

 "Ma..mami?"