Už se pomalu odebírám do říše snů, když mi vedle postele na nočním stolku zavibruje mobil. Mmm. Co se k sakru děje?! Vždyť je skoro jedenáct! Rozespale, pomalu ještě se zavřenýma očima, začnu šmátrat rukou po stolku a hledat mobil. Z ničeho nic se celým pokojem ozve rána. Otráveně otevřu oči, rozsvítím lampičku a pohlédnu na tu věc, která se mi zatoulala na zem. Rámeček s fotkou. Pozvednu se na lokty a sehnu se pro fotku. Otočím ji obrázkem k sobě a zahledím se na známé tváře. Máma, táta, já, Annie a Rick. Rick. Ten bastard! Celý život, když ho nepotřebuju, tak mě otravuje, ale sotva od něj potřebuju oporu, objetí a slova útěchy, tak si odjede někam do Evropy. Snad do Norska? Nevím. Někam do zimy do Evropy.

"Zlatíčko, jak to, že nespíš?" ve dveřích si najednou všimnu mámy. Vůbec jsem nezaregistrovala, že otevírala dveře. Vešla do pokoje a zavřela za sebou. 

Pohlédnu zpátky na fotku a všimnu si, že můj ukazováček spočívá na Rickově obličeji. Chybí mi. Chtěla bych zabořit svoji hlavu do jeho ramene a pořádně se vybrečet. Máma přisedne na moji postel a podívá se, co to svírám ve svých rukách. 

"Copak se děje?" její hlas se pronese celým pokojem. Je jako vždy milý a hřejivý.

"Že bude v pořádku..?"

"Fred? No jistěže..." uprostřed věty se zasekne. S vyděšeným pohledem k ní vzhlédnu. "Ty jsi myslela Caroline, že?"

"Oba..." špitnu a zahledním se na stěnu za mámou. Stěna je plná fotek, ke kterým se váže nějaká vzpomínka. Většina z nich je buď s rodinou nebo s partou. Moji pozornost upoutá fotka stará asi 10 let. Jsem na ní já s Caroline někde v první třídě. Jak ráda bych vrátila tyto časy, kdy jsme nemusely řešit žádné problémy ve škole, v práci, mezi námi...

"Budou v pořádku! Jistě, že budu v pořádku!  Caroline se z toho dostane a Fred...? O toho se neboj. Ten by přepral i soba," při jejích slovech se musím s mámou zasmát. Rick by toho opravdu byl schopný. Jako basketbalista neumí jen běhat, ale má i sílu, protože s týmem pravidelně chodí do posilovny. Pořád se mu směju, protože pokaždé, když potom přijde domů, tak vypadá, jako by někde vypustil duši. Plácne sebou na gauč a my ho pomalu musíme nosit, aby se přesunul do sprchy a do postele.

Máma mě obejme okolo ramen a já pokládám svoji hlavu na její rameno. Vždy jsem obdivovala, jak je silná. Všechny překážky, které jí život postavil do cesty zvládla hravě přeskočit. Nechápu, kde se v jejím drobném těle tolik síly bere.

"Víš, když jsem byla jen o kousek starší než jsi teď ty..." vzhlédnu mámě do tváře. Nikdy mi nevyprávěla o svém životě v mém věku. Znám jen vtipné historky z dětství. "Tak se mi po Silvestru zabili dva kamarádi v autě. Jeli opilí a narazili do stromu. Jeden zemřel na místě, druhý po dvou dnech v nemocnici. S Tomem jsem v té době chodila, to byl ten, co zemřel po dvou dnech. Měla jsem v tom autě sedět s nimi, ale naštěstí jsem neseděla. Bylo to strašné období. Ale zvládla jsem to. Chvíli to trvalo, ale podařilo se mi to vymazat z mé živé paměti. Uchovávám si to pouze jako vzpomínku na mé mládí." Její slova mě naprosto šokují. Mojí mámě se zabil kluk v autě! To je šílené... Ještě šílenější je, že v tom autě mohla sedět taky... "Měj na paměti, že Caroline nezemřela. Stále žije, jen pár dní spí. Není důvod truchlit. Pořád je tu s námi, jen si potřebuje pár dní odočinout. Neboj se, oni ji probudí. Měla v těle zánět, který si nosila dlouho a došel do horšího stádia, ale už se jim ho téměř podařilo vyléčit. Je jen otázkou hodin, kdy se Care probudí. Neboj se! Nezemře ti..." svá poslední slova téměř zašeptala. Jako by ji jen ta věta bodla u srdce.

"Děkuju mami..." hlesnu a opět zabořím hlavu do jejího ramene. 

Moje objetí je teď asi desetkrát silnější než bylo předtím. Nikdy mi nic takového neřekla. Myslím že nikomu z nás to neřekla. Možná ani táta to neví. Muselo to pro ni být příšerné. I když říká, že už to má jen jako smutnou vzpomínku, vím, že ji to pořád bolí. Takové věci nezmizí. Do konce života snimi budeme existovat a nikdy se nám na ně nepodaří zapomenout. Můžeme je poslat do pozadí a zkoušet je nechat zamčené v nějaké komnatě, ale vždy se někde obejví. Ve chvílích, kdy si myslíme, že je vše v pořádku. Ve chvílích, kdy si připadáme silní. Vženou nám do oka slzu, která vzpomínku odnese zase někam do kouta.