Pohled na basketballové hřiště zaplněné školním basketballovým týmem, který se že všech sil snaží trénovat na důležitý zápas sezóny, mě aspoň na chvíli vytahuje z myšlenek na Caroline. Musím pořád myslet na to, že kdybych byla o víkendu víc všímavá, nemuselo se nic stát. Kdybych postřehla, že j není dobře, nemusela teď ležet v kómatu. Je to moje vina... Měla jsem si všimnout, že..

"Veronico?" Rychlým pohybem odvrátím zrak od okna směrem k učiteli. Pohledy všech mých spolužáků se upřou na mě, když mě Mr.Greenshoe oslovil mým jménem.

"Ehm.. Ano?" nemám ponětí, co po mě může učitel geologie chtít.

"Odpovězte na otázku," jeho hlas je plný netrpělivosti mírného rozhořčení.

Nejistě se rozhlížím po třídě, zda mi někdo nedá nějakou nápovědu, jaké bylo znění otázky. Všichni pouze své pohledy směřují na mě. Snažím se najít Mag, Kola nebo Jeremyho, ale z jejich posunků jsem ještě víc zmatená než jsem byla.

"Ehm, jaká jsou geologická období Země?" Nevím, jestli to zabere, ale zkusit se to musí. Vůbec jsem jeho výklad neposlouchala, ale nadpis na tabuli 'Geologická období Země' zní jasně.

"Slečno Rogersnová, to je už potřetí, co za poslední dva dny nedáváte pozor. Chápu, že Vás situace s Caroline zasáhla, ale to Vás neomlouvá že školní povinnosti."

Koukala jsem se mu zpříma do očí, ale po těch slovech jsem musela uhnout pohledem. Upřela jsem zrak na prázdnou lavici přede mnou, kde obyčejně sedává Caroline.

Do očí se mi nahrnuly slzy, ale stačila jsem se rozmrkat než přehouply okraj očí. Nebudu brečet!

"Pardon," hlesnu tiše. Nemám náladu ani chuť komukoliv, cokoliv vysvětlovat. Obzvlášť Greenshoeovi ne.

Když začal pokračovat ve výkladu o 'Geologických obdobích Země', zahleděla jsem na něj. Nevnímala jsem, co říká, ale sledovala jsem, jak se u toho chová. Jmenuje se John Clarkson, ale protože v prvním ročníku nosil na 97% hodin zelené pantofle, vysloužil si od nás přezdívku Mr. Greenshoe. Dalším jeho typickým znakem jsou svetry. Takové ty s výstřihem do V a s proužky. Jeho dnešní model je fialovo-šedý. Po svetrem má žluté tričko a hnědé kalhoty. Na nohou má pochopitelně zelené pantofle. Opravdu neskutečně mu to ladí! Obzvlášť na jeho postavě. Abyste si to dokázali představit, je to chlapík, asi kolem 60, menšího, ale širokého vzrůstu s bílo-černými vlasy. No prostě hrůza. Jeho chraplavý, pronikavý hlas už bytostně nesnáším. A to ho mám poslouchat ještě minimálně dvě a půl roku.

Chvíli přemýšlím nad mojí záští k Zelený bačkoře, ale pak pohledem opět zaloudím k hřišti. Bílí tygři se honí za míčem a snaží se ho dostat do koše. Nevím proč, ale basket se mi vždycky líbil. Baví mě sice víc ho hrát s Rickem doma před garáží, než se na něj koukat, ale i tak je to krásný sport. O víkendu mají Tygři zápas. Bude to asi první, kam nepůjdu. Nemám na to náladu. A myšlenky.

"Vždyť sis nenapsala ani nadpis!" Maggie zděšeně kouká na prázdnou stránku mého sešitu.
Ani jsem nepostřehla, že zazvonilo na konec hodiny. Ledabyle pokrčím rameny na znamení, že je mi to jedno. Mag si sundá tašku a vytáhne z ní svůj sešit geologie. "Na, vezmi si můj a přepiš si to. V pátek píšeme test."

Chvíli na ní koukám, ale pak sešit přijmu. Nesmím zanedbávat školu.

"Holky, jdeme?" Kol s Jeremym stojí ve dveřích třídy a čekají na nás.

"Jasně, už mám hlad!" Maggie jim věnuje milý pohled s úsměvem.

"Já nejdu," špitnu v lavici a chystám se k odchodu domů.

"No to teda jdeš!" řeknou všichni tři téměř současně. Jejich pohledy se na mě upírají a čekají, až jim podlehnu.

"Nemám hlad."

"Dnes je pizza. Hawai," Kol na mě při slově 'Hawai' mrkne. Ví, že tomuhle neodolám.

"Nesnáším Vás!" přejdu ke klukům a všichni čtyři se vydáme chodbou do školní jídelny.

---

"Děláte si srandu?!" kdyby nás někdo pozoroval, mohl by klidně říct, že plánují sériovou vraždu.

Kol, Jeremy i Maggie propukají v záchvat smíchu, když dojdu k jídelnímu stolu s čočkou na tácku.

"Tomuhle vy říkáte 'pizza Hawai'?! No fuj. S kým se to kamarádím?!" při pohledu na svůj talíř s jídlem se oklepu. Jak mi to mohli udělat?! Vždyť ví, že zrovna čočku nesnáším!

"Museli jsem tě nějak dostat z tvých černých myšlenek," Jeremy na mě mrkne a všichni tři mi věnují milý úsměv.

"Já vím. Chovám se teď.. Jinak.. Ale já na ni musím pořád myslet. Měla jsem to poznat.. Měla jsem poznat, že jí není dobře..."

"Ne, ne, ne, ne, ne! Ronnie, nikdo z nás to nemohl tušit! Možná ani samotná Caroline to nevěděla! Neobviňuj se prosím. Nemůžeš za to," Meggie mě obejme kolem ramen. Zabořím svoji havu do jejího hrudníku, ale nebrečím. Cítím se u ní bezpečněji. 

---

Ze školy jdu rovnou do nemocnice. JIP 4. Tam ji najdu. Sestra mě na chodbě opět odvádí do převlékací místnosti a já se oblékám do modrého pláště a přes ústa si nasazuji roušku. Když jsem hotova, pomalu otevírám dveře nemocničního pokoje. Caroline stále leží na lůžku, ve stejné poloze jako předtím, se stejným výrazem. Žádná změna. 

U její postele stojí nějaká doktorka. Při zvuku dveří se na mě otočí. Kývnu jí hlavou na pozdrav a ona mi pokynutí opětuje. Poté se dál věnuje kontrole Carolininého stavu.

"Jak je na tom?" zeptám se potichu a vyčkávám na odpověď.

"Omlouvám se, ale nemůžu ti nic říct. Nejsi rodinný příslušník," doktorka se na mě podívám a já v jejích očích spatřím lítost. Mrzí jí to, ale ne víc než mě. Já potřebuji vědět, jak je na tom moje kamarádka!

"Prosím..." potřebuji to vědět. Oči se mi začínají plnit slazmi, a tak ucuknu pohledem k zemi.

Cítím na sobě doktorčin pohled. Je chíle ticha, ale pak se místností roznese její hlas: "Ve čtvrtek ji budeme probouzet. Měla by být relativně v pořádku."

S očima plnýma slz vzhlédnu k doktorce. Williamsonová má na vizitce. "Děkuju Vám!" 

Můj pohled padne na Caroline. Bude v pořádku. Doktorka mi řekla, že bude v pořádku! Nejlepší zpráva týdne. Chytnu ji za ruku a palcem přejíždím po jejím hřbetu. Doktorka Williamsonová opustila pokoj a já zůstala s Care o samotě.

Říká se, že když na člověka v kóma mluvíte, slyší to. Jestli je to pravda netuším, ale zkusit to mohu. Je to to nejmenší, co mohu.

"V sobotu mají Tygři zápas. Se Měsíčními Orly. Bude to zajímavý zápas. Pravděpodobnost vítězství je bohužel u Orlů. Ale já našim klukům věřím! Určitě je porazím. Ale bez tebe tam nejdu! Takže buď se mi probudíš v pořádku nebo Tygři přijdou o nejpoctivější, nejkrásnější a nejhlučnější fanynky!" nad vlastní poznámkou se musím usmát, protože je mi jasné, co by mi Care řekla. Řekla by mi, že jsem prostě ty nejlepší a nebude o tom diskutovat. Samozřejmě by to řekla v bodech. Zaprvé a zadruhé. Celá ona.

V nemocnici jsem byla přes hodinu a už musím domů. Před nemocnicí mám Liberty, takže si nasazuji helmu a řítím se ulicemi města domů.