Ráno

Telefon, který Jonghyun nechal včera večer položený na nočním stolku, se hlasitě rozvrčel. Byl nastavený pouze na vibrace, nechtěl totiž budit i Rena. Jemu to ovšem stačilo, během několika vteřin byl vzhůru a zcela při smyslech.

Usoudil, že má docela dost času, tak se rozhodl udělat hezké překvapení pro Rena. Přeci jen, nechal ho u sebe přespat a nic za to nechtěl. No, nejspíš to bylo jako poděkování za pomoc s kočičkou, ale tak to on vůbec nebral. Zamířil do kuchyně, snídaně byla přeci základ dne a přesně tu chtěl po Rena ukuchtit.

Chtěl mu připravit překvapení celkově, tedy snídani a všechno, co bude potřebovat. Věděl, že Choi miluje sladké, rychle tedy připravil těsto na palačinky, do nichž přidal nějaké ty gumové medvídky. První z nich nalil na pánvičku a vydal se pro Choie najít oblečení.

Potichoučku otevřel tu největší skříň, která v Minkiho pokoji/ložnici byla. Vypadla na něj snad tuna oblečení, která byla tak těžká, že se pod její vahou málem snesl k zemi. Mladší si ve skříni evidentně moc neuklízel.

Opatrně oblečení do skříně vrátil, doufal, že se něco podobného nestane znova. Nepříjemné překvapení. Byl už připraven pustit se do výběru outfitu, když mu pohled padl na tričko a malou obálku, co se povalovaly na zemi.

Nechápavě naklonil hlavičku stranou. Měl za to, že uklidil všechno. Oba dva předměty zvedl do vzduchu, obálku si prohlédl. Na jejím vršku bylo napsáno... jeho jméno. Stálo tam krásným, hůlkovým písmem: Kim Jonghyun. Když se blíže zadíval na tričko, které mu viselo přes předloktí, zarazil se. Byly na něm fotky. Fotky jeho a jeho milované Reny. Co to mělo znamenat?

Pohledem sklouzl zpět k tričku, k obálce a následně k spícímu Renovi. Pak znova. Bylo to jako začarovaný koloběh. Myšlenky mu v hlavě šrotovaly, jedna střídala druhou. Ne...

To není možné.

Tohle přece...

Ne.

Začínal se bát, vše kolem něj bylo stále více matoucí. Tohle všechno nemohly být pouze náhody. Něco se tu děje. A on musí zjistit, co to je. Aniž by se zabýval dopisem, došel až k Renovi a jedním pohybem z něj strhl deku. Musel si něco ověřit.

Blondýnek nespokojeně zamručel, ztrátu jediného tepla samozřejmě zaznamenal. Zamračil se a přetočil se na druhý bok, spinkal ale samozřejmě dál.

JR si dával pozor, aby ho neprobudil. To by bylo fiasko, Ren by ho odsud pravděpodobně vyhnal. Na své palačinky úplně zapomněl, až tak moc se zahloubal do svých myšlenek. Ren byl Rena. Teda alespoň to si myslel. A jeho myšlenky se ještě více potvrdily, když Minkimu povytáhl tričko a spatřil malé jizvičky. To mu jako důkaz stačilo. Teď stačil pouze dopis, ve kterém bylo jistě vše vysvětleno. Co by tam jinak dělal? Dopis pro Kima Jonghyuna v bytě Rena, Choie Min Kiho?

Nyní již nebylo pochyb. Ačkoliv se to zdálo neskutečně šílené, musela to být pravda. Jiné vysvětlení pro všechny ty věci prostě nebylo. Chvějícími se prsty obálku roztrhl, opatrně z ní vytáhl úhledně složený list papíru. Byl celý růžový, voněl po růžích. Pamatoval si, že přesně takhle vždy voněla Rena, respektive její parfém.

Zhluboka se nadechl. Chtělo se mu plakat, jeho pocity byly však rozpůrné. Na jednu stranu byl neskutečně rád, že svou lásku znovu našel, ale... bylo tu ale. To, co se s ní stalo, se mu neuvěřitelně zhnusilo. Z jeho jemné dívky je chlapec. Zženštilý chlapec.

V tuhle, tu vůbec nejhorší a nejnevhodnější chvíli, se Rennie s hlasitým zazíváním probudil. Posadil se, protřel si oči a zamžoural. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval. A pak... spatřil Jonghyuna. Jonghyuna s tričkem, co mu chtěl dát k narozeninám. A s jeho dopisem.

Vystřelil z postele jako raketa a dopis mu vyrval z rukou. Nevěděl, jestli je naštvaný, nebo se každou chvilkou psychicky zhroutí. Nechápal to. Proč JR vlastně lezl do jeho skříně? A... sakra, proč cítí, jak se něco pálí?

Při pohledu na to tričko v jeho rukou se mu vehnaly slzy do očí. Ne, tohle je špatně. Nikdy se to nemělo stát. Zoufale si dopisek přitiskl k sobě, doufal, že ho Kim ještě nečetl. I když... Určitě už to všechno ví.

Zbývala mu jediná možnost, kterou původně chtěl odkládat tak dlouho, jen jen to bude možné. Své šance promarnil, JR byl až moc chytrý. Vytrhl mu tričko z rukou a i s dopisem ho vrátil zpět do skříně. Na staršího se za celou dobu pořádně nepodíval. Nebyl si jistý, jestli tomu dokáže čelit. V kuchyni odstavil pánvičku z plotny, nebyl přeci sebevrah. I když, logicky vzato, sebevrahem v podstatě byl. Jonghyuna držel za zápěstí a táhl ho všude za sebou, aniž by mu řekl jediné slovíčko na vysvětlení. Rychle se převlékl z pyžama do denního oblečení, načež sebral klíče a vyšel z bytu ven s Jonghyunem jako ocáskem za sebou.

Dveře prudce zabouchl, nebylo třeba zamykat. S jednou rukou by to beztak nedokázal. Tentokrát nevyužil výtah, z pátého patra táhl Hyuna až do sklepa. Skrze troje dveře se dostali dovnitř, načež zamířil ostře doprava. Za několik vteřin, naplněných tmou, dorazili až ke dveřím. Tentokrát Ren použil ten nejnovější klíč ze svazku. Vtáhl Kima dovnitř, zavřel za ním a po hmatu našel vypínač.

Jonghyuna prudké světlo zabolelo, jeho oči si nějaký čas musely zvyknout. Byl v naprostém šoku, takového Rena neznal. Vlastně ani Renu. Byla to pro něj úplná novinka. Strnule stál jako solný sloup, nebyl schopen jediného pohybu. To proto, co spatřil. Na černě nabarvené zdi naproti, která přímo sváděla k temnu a zlu, byly vystaveny katany. Nejen jedna, ani dvě. Byly tam tři. JR je poznával. Byla tam nejdelší - obouruční, kratší - jeden a půlruční, a nejkratší - wakizashi.

Stále bez jediného slova, s chladným pohledem Ren ke stěně přistoupil a nejdelší katanu z ní sňal. Neohlížel se, prostě ji Hyunovi hodil. Věděl, že ji chytí. Sám se chopil zbylých dvou důvěrně známých zbraní.

JR katanu opravdu chytil a chvilku si ji okem odborníka prohlížel. Pouzdro bylo ručně vyřezávané, barvené tou nejvíce karmínovou rudou doplňující kompozici sakurových větévek, o tom nebylo pochyb. Skvělá práce. Bál se toho, co za ostří nalezne uvnitř. Přesto ač chtěl či nechtěl, vytáhl tu lesknoucí se, smrtelnou krásu z pochvy.

,,Znáš ji," promluvil vůbec poprvé od svého probuzení Choi. S jeho hlasem bylo něco v nepořádku, zněl jinak. ,,Senbonzakura... Kageyoshi."

Jonghyun si ozkoušel její váhu. Byla to ona, Ren nelhal. Jednalo se o katanu, kterou jeden čas vlastnil, byla mu však po prohraném souboji odňata a nahrazena její upravou verzí. Tohle byl originál. Jonghyun konečně našel odvahu se na Rena podívat, přičemž provedl pár zkušebních švihů.

Blondýn se jeho pohledu schváleně vyhnul. Kdyby to neudělala, Jonghyun by spatřil tu neskutečnou bolest zračící se v jeho očích. A on sám by to jistě nezvládl. Tasil vlastní zbraň, přirozené prodloužení paže. Katanu i wakizashi dostal od Hyuna, když se začínal učit bojovat pod jeho vedením, ještě jako Rena.

Byl to ten set, který si jako zamilovaný Jonghyun vybral a vložil do něj mnoho ze své lásky. Nebyla to náhoda, že je celá sada u Rena. Tedy... Reny. Minki mu k tomu nic neřekl, proto si nemohl být stoprocentně jistý. Třeba si z něj jako pomstu za Renu dělá blázny, nutí ho vnitřně trpět. Ještě nějaké jiné vysvětlení to mít mohlo.

,,Tohle je... konec, Jonghyune..." řekl Minki tiše. ,,Víme to oba. Nechtěl jsem, aby k tomu došlo tak brzo, ale je mi jasné, že už všechno víš." Hlas se mu silně třásl, téměř selhával. ,,Vyzývám tě na souboj."

,,Jak je libo," přikývl JR. Takže se nemýlil. To, co bylo před ním, byly zbytky jeho Reny. Nyní to byl dospělý muž. Udělalo se mu z toho špatně. ,,Jestli to má být pomsta, nemusíme bojovat. V boji vyhraju. A už tak ses mi dost pomstil tím, co se z tebe stalo." I Kim byl divočejší, zbraň pořádně sevřel v dlaních a zaujal bojovou pozici. Popouštěl si uzdu.

Ren umíral. Ano, byl si tím jistý. Když se s ním Jonghyun tehdy rozešel, zemřely poslední kousky Reny v jeho osobě. A teď... Teď umíral i Ren. Jonghyun ho svými slovy plnými nenávisti, odporu a znechucení zabíjel.

Taktéž zesílil stisk kolem svých zbraní, narozdíl od svého soupeře zůstával zcela klidným.

,,Tak pojď," vyzval blonďáčka rudovlásek a trochu se povolil. Nebyl důvod brát to vážně, ale taktéž to nebral na lehkou váhu. Chtěl si u toho popovídat. ,,Jak tě napadla operace?"

Poslechl. Několika kroky překonal tu vzdálenost, co je dělila a jejich souboj zahájil prvním prudkým výpadem. ,,Cítil jsem to dlouho. Postupně jsem se začínal měnit, toho so všiml snad každý. Hlavně ty. To proto ses se mnou rozešel, ne? Víš, bolí to, Jonghyune. Když ti ten, pro kterého žiješ řekne, že už tě nemiluje. Jen kvůli tobě jsem se snažil zůstat tou starou Renou. Pak už to bylo všechno jedno. Mohl jsem ji nechat jít."

,,Měl jsem," první odraz, otočka a neúspěšná snaha o podkopnutí Minkiho nohou, ,,k tomu své," bodnutí vpřed, což Ren hezky zablokoval, ,,důvody." Jonghyun věděl, že tím Renu zničil, ale zničil tím hlavně sebe. Nikdy lidem nelhal. Obzvláště těm, kteří pro něj byli nejdůležitější. Další skřípot, jak se do sebe ostří katan zaklela. Jonghyun nad sebou pomalu začínat ztrácet kontrolu, rty mu cukaly v úsměv.

,,Oh, samozřejmě. Zapomněl jsem." Další rána do jeho už tak dost zničeného srdíčka. ,,Nestál jsem ti tehdy ani za to, abys mi řekl pravdu. A já víc jak rok ve skříni skladuju krabici plnou nikdy neodeslaných dopisů."

Rty sevřel do úzké linky a wakizashi zaútočil na staršího pravou ruku.

Jonghyun sice ucukl, ale ne tak rychle, jak měl - byl zasažen Renovými slovy. Na povrchu poničené kůže se z mělké rány vylinulo několik mililitrů rudé krve. Pro Jonghyuna to byl spouštěč, pro Choie jasná prohra. Kimův škleb byl kompletní, vyceněné bílé zuby se lesky ve světle místnosti. Vypadal jako psychopat, jímž se při převzetí zbraně stal.

Bylo jisté, že teď už Ren nemá šanci, ať trénoval jakkoliv dlouho a jakkoliv tvrdě. Už bylo nemožné ho zranit. Jonghyun si ponechal katanu pouze ve zdravé ruce, tu raněnou pozvedl do výše. Pak, když se Minki pokusil odrazit přímý útok, čapl JR Rena za wakizashi a přestože se mu její čepel zaryla do dlaně, vytrhl ji mladšímu z rukou. Tím, bohužel pro blonďáčka v obavách, neskočil. Další na řadě byla jeden a půlruční katana, která mu vyletěla z ruky pod náporem Hyunovy obrovské síly. I kdyby chtěl, nemohl ho zastavit. Byl to definitivní konec, prohra.

,,Je smutné, že jsem dělal vše proto, abych tě ochránil," dal se do rozmluvy Jonghyun a několikrát si přehodil zbraň z ruky do ruky. Byl nebezpečný a Renovy vzdorovité pohledy ho nutily být ještě více takový. ,,A ty jsi do toho beztak spadl." Poslední kroky, než stál přímo před Renem, čepel mu tiskl k potem pokrytému krku. Dýchal zhluboka, takový Ren ho zvráceným způsobem přitahoval. Tiše se tomu zachichotal, milé to však rozhodně nebylo. ,,Víš, proč jsem se tě od sebe pokoušel dostat? Stával jsem se nebezpečným i pro tebe. A proč?" Následovala dramatická odmlka, při které se Renovi zježily všechny chloupky na zátylku a po zádech mu přejel mráz v zlé předtuše. Pokud doposud Kimův hlas zněl relativně vesele, jeho nadšení náhle vystřídal chlad. ,,Proč? Protože jsem vrah." Následovalo rychlé seknutí, kdy se Jonghyunova katana lehce zasekla do Choiovy kůže, protrhla ji a opět ji opustila. Rudovlásek zbraň odhodil, jak daleko to šlo, bez ohledu na její cenu a kvalitu. Na patě se otočil a vydal se pryč. Jeho divadlo skončilo.

Ren udělal několik kroků vzad, díky čemuž se jeho záda dotkly černé zdi. Prsty se dotkl ranky na krku, pak si je přitáhl před sebe a fascinovmně si prohlížel ty rudé pramínky. Nemýlil se, jeho tušení bylo správné. Nastal mezi nimi konec. Když byl Renou, Jonghyun se hned pral s každým, kdo se na něj jen podíval. Když byl Renem, tím novým a roztomilým klukem, byla v jeho očích laskavost. A teď, po poznání pravdy, viděl jen nenávist a znechucení. Co víc. Jonghyun ho dokázal chladnokrevně zranit.

Jeho tvář se změnila v silně lhostejnou, ztratil důvod, proč žít. Do své milované zbraně, znaku Jongovy lásky, kopl a poslal ji ke stěně. ,,Rezervní klíč je pod rohožkou, až si budeš brát své věci, zamkni. A omluv mě ve škole." Prosmýkl se kolem něj, nevěnoval mu jediný další pohled.

Jonghyun byl na vážkách. Vše pro něj ztratilo smysl, ale také uvnitř něj vše křičelo, ať Rena zastaví. Potřeboval vychladnout, zklidnit se, protože bez toho nebude moci normálně myslet. Zůstal stát uprostřed místnosti a prázdně koukat do země. Uvědomoval si, co to provedl, ale nedokázal si pomoci, bylo nutné to udělat. Znovu si ublížil, ačkoliv mohl získat svou lásku zpět a naplnit své srdce dlouho postrádanými pocity. A on, tak jako již jednou, jí krutě ublížil a zahodil.

Tímhle Rena nadobro ztratil, to věděl moc dobře. Odešel, stejně jako Rena. A už se mu nevrátí, protože jeho lásku bezohledně zničil. Blondýnek vyšel ze sklepa a zamířil ven, bylo mu jedno, kam ho nohy zanesou. Vlastně, teď už ku bylo jedno vše.

Jonghyunovi nezbývalo nic jiného, než alespoň z části vrátit materiální věci zpět do pořádku. Prošel celou místnost, vložil všechny katany do jejich pouzder a upevnil je zpět do držáku na stěně. V místnosti zhasl a zamkl za sebou klíčem, který visel ve svazku v zámku. Namířil si to do Renova bytu, kde mu bezohledně odcizil tričko i dopis, hodlal si ho později přečíst. Také zneškodnil vše, co v bytě provedl - vyřešil problémy ohledně palačinek ke snídani, ustlal postel a uklidil. Pak se vydal hledat po oné krabici neodeslaných dopisů, o níž Ren mluvil. Chtěl si je přečíst, i když už byly neplatné.

Našel ji brzy, pohled na ni ho uchvátil. Byla poměrně velká, téměř až po okraj přetékala stovkami nadepsaných obálek bez známek. Přečte si je, alespoň některé. Ale první ho čeká onen dopis od trička.

Posadil se na čerstvě ustlané lůžko a roztřesenýma rukama papír otevřel. Jeho oči se začetly, spočinuly na prvním řádku tohoto dlouhé dopisu. Stálo tam:

,,Drahý Jonghyune.

Tady tvá Rena, vlastně nyní už Ren. Zvláštní, že? Podstoupila jsem operaci, nechala se změnit na kluka, protože jsem věděla, že se tak budu cítit lépe. Když náš vztah skončil, bylo mi smutno a nemohla jsem nad tebou přestat myslet, milovala jsem tě. Vlastně stále miluji. A proto..."

To Jongovi stačilo. Byl znechucen a zároveň raněn, pouze nerozeznal, který pocit je silnější. Podíval se datum. Tenhle dopis byl psán dva týdny předtím, než začala škola. Takže nedávno...

O dva dny později

Stejně, jako předchozí dva večery si kolem pasu uvázal červenou zástěru, do kapsy si zastrčil bloček a peněženku. Ve škole nebyl, pracoval teď i mimo své obvyklé pracovní dny. Za tyto přesčasy dostával zaplaceno, takže si mohl dovolit pokoj v hotelu. Doma nebyl, podvědomě tušil, že tam bude on.

Nemýlil se, Jonghyun jeho byt opravdu obýval, čekal totiž na něj. Přes první noc, kterou nespal, si vše promyslel a potřeboval o tom s Minkim promluvit. Bylo to důležité. Nevydržel to, popadl mobil, klíče a vyrazil na místo, kde by Ren pravděpodobně mohl být - v baru.

Cesta mu trvala jen chvíli, ona budova byla nedaleko. Už zdáli na červených stěnách blikaly nápisy ve všech barvách duhy, hrála hlasitá hudba. Pro Rena směna probíhala zatím zcela standardně, nevyskytl se žádný problém.

To by zrovna tenhle bar nesměl být jednou z lokalit, kde se občas Baekho scházel se svou zlou partičkou. Dovnitř vlezl chvilku před Jonghyunem a jakmile spatřil Reníka, vydal se rovnou za ním. Měl pro něj krásný dáreček.

Prosmýkl se těsně kolem něj, namířeno měl především za jeho šéfem. Stejně si nemohl odpustit jednu věc - sáhl mu na zadek a pořádně stiskl. ,,Ještě se uvidíme, Rennie," blýskl po něm zářivým úsměvem, než zamířil za majitelem tohoto podniku.

Byl to jeho známý, od něhož také věděl, že Ren pracuje zde. Chtěl si s ním domluvit jisté výhody oproti Renovi, klidně by si za to i připlatil. Ta princeznička si zasloužila trochu přistřihnout křidýlka, neměl ji tu kdo ochránit.

,,Á, Baekho!" usmál se muž, jakmile mladíka spatřil a rozpřáhl ruce. ,,Rád tě zase vidím. Copak, že jdeš za mnou?"

Nad tím, co udělal Minki jen zavrtěl hlavou, snažil se to ignorovat. Musel pracovat. Proto nasadil falešný úsměv a vydal se k dalšímu stolu, u kterého shodou náhod seděl JR. Právě dorazil, takže si ho Choi nevšiml. ,,Dobrý večer. Jsem Ren a dnes večer budu vaším číšníkem. Budete si něco přát?" spustil svůj nacvičený proslov.

JR lehce poupravil svůj hlas, došlo mu totiž, že o něm Minki zatím neví. ,,Prozatím sklenici vody, děkuji." Víc nepotřeboval, nemohl se tu opít. Musel s Renem mluvit střízlivý.

,,Jistě, hned to bude," jemně se uklonil a jeho objednávku si svým úhledným písmem zapsal. Pozornost mu dále nevěnoval, odešel za pult, aby všem požadavkům hostů vyhověl.

To už se vrátil Baekho po domluvě se šéfem, který mu bez problémů vyhověl. Jonghyun hleděl do stolu, všiml si ho až tehdy, když zalezl za pult k Renovi a přitáhl si ho k sobě. Několikrát zamrkal, jestli se mu to jen nezdá.

,,Co to-!" vyjekl blondýnek a překvapeně se na něj otočil. ,,Ty?!" Moc dobře ho poznal. ,,Okamžitě mě pusť!"

,,Ne, ne, ne," uculil se zlovolně Baek, ale opravdu ho pustil a o kousek odstoupil. Zpoza zad vytáhl šaty a ty mu hodil. ,,Rozkaz od šéfa, od Jonghyuna. Dojdi si to obléct a mazej nás obsluhovat."

Renovi stačil jediný pohled na ty šaty a věděl, že tohle si neobleče. ,,Ne," odmítl. Tohle musí být omyl. Pohledem zabloudil ke svému nadřízenému.

Ten se jen usmál a pokrčil rameny. ,,Je to jeho přání, zaplatil si tě. Dostaneš za to přidáno. Tak šup oblékat se, Rennie. Bude ti to slušet."

Choi na ně ještě chvíli nešťastně koukal, než rezignovaně svěsil ramena a přikývl. Tuhle práci potřeboval, byl by bez ní na dně. Nemohl si dovolit riskovat vyhazov. Šaty od Baekha si tedy poníženě vzal a odešel do šatny.

Jonghyun je mlčky pozoroval, z jejich řeči moc nevyrozuměl. Ze rtů odezírat uměl jen trochu, moc toho nepochytil. Došlo mu ale, o co plus mínus šlo. Jakmile Ren odešel, byl si jistý.

Za pár minut se dotyčný vrátil, přivodil Jonghyunovi další infarkt. Tentokrát to nebyl Ren, ale Rena. Některé tělesné rysy Minkimu zůstaly z jeho původní podoby, stačily tedy jen příčesky, které se skrývaly v šatech a opět vypadal jako dívka. Uplé šaty maidky s kraťoučkou sukní tomu nasazovaly korunu.

Šéf si to nechal ujít, dříve ho jako dívku vídal, dokázal si ho tedy představit. Baekho seděl u své partičky u stolu a smál se. Po spatření Rena se usmál a pokynul mu, ať jde za ním.

Choi se otřásl od porem, přesto se ale rozešel a po několika krůčcích stanul přímo před blonďákem. Jeho tvář, vlastně, celá jeho osobnost toužila po záchraně. ,,Pojď sem, Reno~ " zavrněl Baekho, chytl ho za zápěstí a stáhl si ho na klín, čelem k sobě. ,,Býval jsi hezká holka, viď? Vím o tobě všechno, nechal jsem si to zjistit. Takhle vypadáš vážně k nakousnutí." Na důkaz svých slov přejel prstíkem po jeho krku a pak ho silně kousl. Jeden z jeho parťáků, Key, urychleně zacpal Renovi pusu rukou, aby jeho výkřik nebyl slyšet.

Připletl se mezi ně ještě Onew, který se postavil za Rena a tlapkami začal bloudit po jeho těle. Rozvazoval šněrovačky na blonďáčkově korzetu a sundaval mu ramínka. Měl úchylku na holá ramena a Minki měl tak krásnou kůži, že neodolal a jemně ji ochutnal svými rty.

Choi mrkáním zahnal veškeré slzy, které se mu nahrnuly do očí. Nemohl tomu uvěřit. Jeho šéf, vždy tak neskutečně milý a pozorný člověk, ho prodal. Prodal ho téhle bandě perverzáků, jako by snad byl lehká dívka. Co víc, byli na něj tři, utéct by nedokázal, ani kdyby to byl jen jeden. Nejhorší bylo, že ostatní v podniku se tvářili, že nic nevidí. ,,Nám už neutečeš, Reno," zabroukal mu Baekho do ouška, odtáhl Keyho ruku a jeho rty si hrubě přivlastnil.

To bylo na JRa moc. Vstal tak prudce, že se jeho židle převrátila. Doufal, že si Baekho dělá legraci. Ale ne, sranda to opravdu nebyla. Přiřítil se k nim, Onewa praštil do boku a Keye druhou rukou, tou obvázanou, praštil do obličeje. Problém nastal s Baekhem. Mohl by hrubou silou, kterou chtěl použít, ublížit i Renovi. Napadlo ho jediné - Rena si prostě ukrást. Než stihli Baekhovi druhové zareagovat, odtrhl z Choiových boků blondýnovy ruce a svého společníka stáhl na sebe. Skoro spadli, ale to se dalo zvládnout. Rena skryl za sebe zaujal bojový postoj, kdyby si někdo chtěl ještě něco zkusit. Cenil zuby jako nebezpečné, divoké zvíře.

Minki na něj šokovaně hleděl, nemohl uvěřit, že se to vážně děje. Vždyť...

Ten, co stojí předním...

Zachránil ho...

Jonghyun.

Ne, to nemohla být pravda. Jistě je v takovém šioku, že jeho mysl sama od sebe přisuzuje zachránci podobu toho, jehož stále, i přes všechny ty kruté rány a rozchody, bezhlavě miluje. Nemůže být možné, aby před ním JR právě teď stál, jistě ho z hloubi duše nenávidí a proklíná.

Byla to pravda, byl to Jonghyun. Ten, který ho před Baekhem zachránil již jednou. Stál tam, zraněný na srdci i na těle, připraven ho bránit vším, co měl. Ostatní se zdáli, že by mu nejraději dali pár facek, ale čekali na Baekhův rozkaz.

,,Pojď... Pojď pryč..." zašeptal mu Minki do ouška, celý se zoufale třásl. ,,P-Prosím." Zradili ho. Všichni. Nechtěl se na ně dále dívat.

JR na ostatní vrhl ještě několik zlých pohledů, než se otočil, vzal Rena k sobě a dal se na útěk. Zamířil s ním na záchody. Sice to nebylo extra skvělé prostředí, ale měli tam soukromí a mohli se zamknout.

Udělal, přesně, jak plánoval. Když bylo jisté, že se k nim nikdo další nedostane, Minki se mu vrhl do náruče a konečně dal volný průchod dlouho potlačovaným slzám. ,,Jsi to ty... Vážně jsi to ty."

,,Omlouvám se... mohl jsem tě zachránit dřív... vše jsem viděl od začátku..." spustil Jonghyun a pevně ho k sobě přitiskl. Zabořil mu hlavu mezi krk a rameno a dlouze si povzdechl. Renův stav mu rval srdce a přesto byl předtím tak hypnotizován, že nezareagoval dříve.

Blonďáček mu packy obmotal kolem pasu, s ním se cítil v neskutečném bezpečí. ,,Ale, stejně... Přišel jsi. Myslel jsem, že mě nenávidíš."

,,Musel jsem vychladnout, abych si spoustu věcí uvědomil. A chtěl bych se ti omluvit, přehnal jsem to. A... a..." jeho hlas se zlomil, přičemž přejel palcem po jizvičce na blonďáčkovu krku, ,,ublížil jsem ti. Fyzicky i psychicky. To ty bys měl nenávidět mě, ne naopak."

,,To bych... Nedokázal," prohlásil Ren smutně a vzhlédl k němu. ,,Děkuju ti. Zachránil jsi mě. Stejně, jako vždycky..." Kam až jeho paměť sahala, Jong ho vždy ochraňoval.

,,Miluju tě," řekl Jonghyun, vůbec nad tím nepřemýšlel. Věřil, že přesně to potřeboval Ren slyšet. Pravdu. ,,Jsem schopen tě přijmout takového, jaký jsi. Bude mi stačit trochu času, abych se s tím sžil."

V tu chvíli, jen co vstřebal jeho slova, to s Renem málem seklo. Doslova. Nohy se mu roztřásly, podlomily se a před tvrdým pádem k zemi ho zachránilo pouze Hyunovo objetí. Ne. To nemůže být pravda. Takové štěstí on prostě mít nemůže. Musí to být jakýsi krutý vtip, pravděpodobně ze strany Baekha.

,,Miluju tě tak moc, že dokážu překonat to, že jsi se změnil z mé krásné dívky na ještě hezčího chlapce." Jonghyun mluvil upřímně a vážně, v ničem mu nelhal. Zvedl ho do stoje a do takové úrovně, aby mu krásně viděl do očí. Blondýnek odvracel pohled, ale i na to měl Jonghyun řešení. Sevřel v dlaních jeho tvářičky a trochu váhavě se naklonil a ochutnal jeho rty.

Až tehdy Minki uvěřil. Oči se mu zaleskly, tentokrát ovšem neplakal. Naopak. Pozvedl koutky v úsměvu a svými rty mu vyšel vstříc. Jejich polibek byl takový, jako dřív. Nic se nezměnilo.

Starší jejich polibek prohluboval, užíval si to. Dalo by se říct, že se jednalo o začátky jeho vztahu s klukem. Bylo to rozdílné než s dívkou a mnoho rozdílů se ještě najde, ale teď byl spokojený s tím, jak to bylo.

Po nějaké době se od něj Ren sám odtáhl a propletl si s ním prsty. ,,Půjdeme domů? Musím nakrmit Nyaa a taky ti musím říct spoooooustu věcí."

,,Ale v tomhle oblečení tě ven nepustím," zavrtěl hlavou Jonghyun a sjel ho pohledem od hlavy až k patě. ,,Jsi sice krásná holka, ale můj kluk se přeci nebude oblékat jako dívka, že ne?"

Minkiho tvář neskutečně zazářila, stalo se z něj takové sluníčko. To, že Jong nechce, aby vypadal jako Rena...

Odepl si ty příšerné příčesky. ,,Oblečení mám v šatně."

,,Zajdu ti tam, ty zůstaň tady," poručil mu JR a odemkl za sebou dveře a z části vystoupil. Nechtěl riskovat, že se Renovi ještě něco stane. ,,Za chviličku jsem tu."

,,Dobře," usmál se Minki a ke dveřím se postavil blíž. Doufal, že Baekho a jeho gang už zmizeli, kdyby ho spatřili, byl by to jeho konec, tím si byl jistý.

Dokonce i Jonghyun měl trochu obavy z toho, že tam ještě budou. Zhluboka se nadechl a vykročil vstříc svému osudu - naštěstí v klidu. Baekho a jeho parta nebyli nikde k vidění, mohl si po baru procházet, jak mu bylo libo. Šatnu našel brzy, Renovy věci uvnitř ní taktéž. Pobral vše do posledního kousku a vrátil se za Minkim, který ho vystrašeně vyhlížel.

Když viděl, že je v pořádku, ze srdce mu spadl obrovský balvan. JR se zdál být v pořádku. S úsměvem od něj převzal své oblečení, okamžitě se začal zbavovat toho ošklivého kostýmu. Už nikdy ho nechtěl vidět.

Jonghyun taktně počkal venku a hlídal dveře, aby mu tam náhodou někdo nevlezl. To by na Rena už bylo psychicky moc. Nejspíš i z tohoto se bude dost dlouho dostávat. Kim mu to chtěl co nejvíce usnadnit, ve všem mu pomoci.

Jakmile byl Choi převlečený, zaťukal a počkal, až ho Jonghyun pustí ven. Vlasy i šaty tam nechal, však pokud bude šéf chtít, najde si je

,,Půjdeme, má lásko?" zeptal se s úsměvem vetváři Jonghyun a poklekl, čímž naznačil své sympatie vůči jeho osobě. Nezdráhalse, přijal jeho dlaň a jemně ji na vrchní stranu políbil.

Měla bych vám vynahradit to, jak jsem na vás kašlala :D Takže, doufám, že jste si poslední díl téhle slaďoučké povídky užili :3