,,Rex. Rexi, dotáhni Renu ke mně, ať můžeme jít dovnitř," rozkázal JR. Jakmile mu došlo, co za slova vypustil z úst, strnul na místě. To nebylo možné. Stále na ni tak usilovně myslí? ,,Chci říct... Rena. Ne Renu, ne Renu..." Se zmatením otevřel dveře a rychlým krokem se vydal dovnitř.

Blonďáček se psem ještě chvíli zůstal venku, vyjukaně koukal na dveře. Povzdechl si a podrbal psa za ouškem. ,,Neboj se, Rexíku..." šeptal. ,,Rena je zpátky..."

JR ze sebe skopl boty, nehledě na to, kam dopadnou. Potřeboval si vyčistit hlavu a k tomu mu měla pomoci sklenice červeného vína, již si nechával pro depresivní chvilky.

,,Pojďme za ním, ano?" vyzval Choi zvíře a zamířil s ním dovnitř. Pečlivě zavřel, nepotřeboval, aby je přepadli zloději. Narozdíl od Jonghyuna si boty pečlivě vyzul a uložil.

Oproti tomu, jak to bylo dopoledne, se zdálo, že je teď Jonghyun ten, kdo potřebuje fyzickou přítomnost někoho na uklidní. Ren to chápal a podvědomně tušil, kde svého bývalého přítele nalezne. Když spolu ještě trávili spoustu času, jeden čas měl JR docela velký problém s pitím.

Bez zaváhání se vypravil do sklepa, kde Jonghyun vždy skladoval mimojiné i veškeré zásoby alkoholu. ,,Zůstaň, Rexi..." požádal ještě psa, než seběhl po schodech. ,,Jonghyunnie? Jsi tu?"

,,Kde jinde bych byl, randím se skleničkou červeného," ozval se na jeho volání Kim. Seděl na lavičce stojící pod malým, špinavým okýnkem, jímž dovnitř proudily slabé paprsky slunečního světla. Mezi prsty svíral skleničku s tekutinou, od níž co chvilku usrkl.

Choi byl v pokušení mu ji vyrazit z ruky, moc dobře si pamatoval, jaké to bylo v době, kdy Jong pil. Doufal, že se to znovu neopakuje, že jsou to pouze ojedinělé případy. Pomalu k němu přistoupil, posadil se vedle něj. Ruku mu položil na rameno, jeho ústa se nepohnula.

,,Vypadáš jako ona. Chováš se jako ona. Dokonce i jméno máš jako ona!" začal mu to všechno Jonghyun vyčítat, na to byl expert. Ta sklenička, kterou držel v ruce, již byla druhá, první do sebe kopl najednou. Začínal se hroutit, nezvládal to. ,,Je to zničující. Víš, že miluješ originál, ale přesto tě láká i kopie..."

Blonďáček se pokusil o jakousi parodii na objetí, ve kterém JRa sevřel. ,,Neboj, to bude v pořádku," snažil se ho uchlácholit. ,,Jedné věci nerozumím. ,,Proč ses se m-.... s ní rozcházel, pokud ji stále miluješ?"

Jeho přeřeknutí si JR nevšímal, místo toho se dal do povídání. ,,Moc se změnila... a já ji nechtěl zatáhnout do něčeho špatného, čemu se věnuji stále. Proto jsem jí ublížil tím, že jsem jí řekl, že ji už nemiluji."

Choi se v tu chvíli cítil, jako by byl probodnut vražedným ostřím vlastního meče. Tiše zalapal po dechu, poněkud zbledl. ,,Tak... Proč se jí neozveš? Jistě by to pochopila..."

,,Nepochopila. Navíc... nemám na ni už žádný kontakt," prozradil JR, jeho hlas se u toho silně třásl. ,,Byl jsem v tu dobu... psychicky mimo. Smazal jsem veškeré kontakty s ní."

,,Aha..." Choi už neměl co dalšího říct, jen ho dále konejšivě objímal..To bylo všechno, co mohl v tento moment udělat.

,,Chceš trochu vína?" nabídl mu Jonghyun po chvíli a nastavil skleničku blíže k němu. Byl ochoten se podělit a trochu mu dát alespoň ochutnat.

Minki zavrtěl hlavou. ,,Děkuju, ale... Nepiju..." Byla to pravda, alkohol přímo nesnášel, právě díky JRho částečné závislosti.

Rudovlásek pokrčil rameny a polovinu skleničky do sebe obrátil. Sklo odložil vlevo od sebe tak, aby do něj náhodou nestrčil a nepřevrhl ho. Následně obrátil svou tvář k blondýnkovi a dřív, než stačil myslet, se naklonil a se zavřenýma očima se letmo otřel o jeho rty. Rozum šel stranou, Renova přitažlivost byla silnější.

Blonďáček v tu chvíli pravděpodobně zažil několik srdečních zástav. Byl natolik šokován, že nedokázal nic říct... Jonghyun ho... políbil? O něčem takovém se mu nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

JR nejspíš zešílel, protože ten, kdo byl před ním, nebyla jeho Rena. Byl to Ren. A on přesto... přesto si ho vzal domů, strávil s ním většinu odpoledne a povídal si s ním jako s nikým jiným. A teď... prvně ochutnal rty chlapce. Do této chvíle nikdy s žádným mladíkem nic neměl, přestože se jich pár našlo, kteří by o Hyuna měli zájem.

Zdálo se, že blonďáček konečně rozdýchal prvotní šok. Prudce se nadechl, prsty pravé ruky přejel po vlastních rtech, kde stále cítil dotek těch staršího. Netušil, co si o tom vlastně myslet, popravdě, měl pocit, že se brzy zblázní.

Tuto krásnou chvíli, kdy oba dva ztráceli rozum a JR by byl nejspíš schopen zajít ještě kousek dál, jim překazilo vyzvánění Jonghyunova telefonu. Rudovlasý sebou cukl, protože myslel, že ten rušivý element nemá u sebe, ale v bundě, kterou si při vchodu do domu sundaval. Vytáhl ho z kapsy a málem omdlel, když si všiml, kdo to volá. Byl to Daesung, jeho nadřízený. Respektive ten, kdo mu volal, když se na ten večer konala nějaká akce.

,,Děje se něco?" zeptal se blonďáček opatrně, když viděl jeho poněkud zděšený výraz. Přemýšlel, co se mohlo stát, když ho vyděsil jen nepřijatý telefonát.

Kim polkl a pomalu se postavil, Renovy ruce z něj zcela automaticky opadly. Protáhl se, přičemž v něm několik kostí nepříjemně zakřupalo. ,,Budeš muset odejít, Rene," prohlásil temnějším hlasem než doposud.

,,Huh?" vykvíkl překvapeně výše zmíněný. Nechápal to. ,,Hyunnie? Co se děje?"

,,Nech mě samotného, prosím," požádal ho Jonghyun a prohrábl si ofinu, ,,bude to tak lepší. Potřebuji někam odejít." S těmito slovy došel do nejtemnější čísti sklepa, kam nedopadalo žádné světlo, a ze zdi stáhl opasek. Shodil ze sebe mikinu a kolem pasu si ho uvázal. Tím však nekončil, jakmile byly prvotní přípravy hotové, sjal ze zdi něco dlouhého. Bylo do pouzdro od katany.

Ren ho samozřejmě poznával, Jonghyun ho měl už v době, co byli spolu. Netušil, kam jde, ale věděl jistě, že chce být s ním. Taktéž se zvedl. ,,Prosím, nech mě jít s tebou."

,,Ne. Zamítá se. Tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se s Renou rozešel, proto to platí pro všechny ostatní, mé... přátele. S výjimkou GDho. Ale o tom jindy." Zastrčil si meč za pas a chytil Rena tak, že mu nemohl vzdorovat. ,,Šup, jdeme ven."

Blondýnkovi nezbývalo nic jiného, než poslechnout a následovat ho. Mrzelo ho, že s ním nemůže jít, na druhou stranu to chápal. Koneckonců, znal ho sotva den, technicky vzato.

,,Tak je hodný," pochválil ho JR, v chodbě sebral oblečení a boty a se chystal se jít ven. To by ho ale nesměl Ren zarazit.

,,Počkej... Já, potřebuju si odskočit," vysvětlil. Když JR kývl, že rozumí, usmál se a vyrazil směr koupelna.

Jonghyun si mezitím nazul a zavázal boty, když vtom se uprostřed činnosti zastavil. Jak mohl Ren vědět, kudy do koupelny, když mu o tom ani slovíčko neřekl? Bylo to zvláštní.

Bylo to tím, že v jejich domě trávil celé dny, znal každý jeho kout. Dokázal by se zde orientovat i poslepu, tím si byl jistý. Za pár minut už byl zase dole a stejně jako Jonghyun se pustil do obouvání bot.

,,Můžu mít dotaz?" zeptal se ho plně vybavený Jonghyun, stačilo již jen odejít. Nečekal na Renovu odpověď, jednoduše se zeptal: ,,Jak jsi věděl, kam jít? Předtím si našel sklep, teď koupelnu, aniž bych ti cokoliv řekl."

,,Ehhh..." Tuhle malou drobnost Ren z hlavy zcela vypustil. Musel se z tohoto nějak vykroutit. ,,No, do sklepa bylo otevřeno ukázal mi ho i Rex. A koupelny jsem si všiml po cestě."

JR se zlobivě usmál a založil si ruce na prsou. ,,Koupelna je na druhé straně domu než sklep. Jak mi vysvětlíš tohle, chytrolíne?" Popravdě se tím docela bavil, ačkoliv chytal podezření.

,,Nom, popravdě... Poprvé jsem si toho sklepa nevšiml, takže jsem to tu proletěl celé... Ehehehe..." podrbal se na hlavě, další výmluvy ho nenapadaly.

,,Áhaaa," přikývl JR, to mu smysl dávalo. Dokonce mu s tím i věřil, podezření z velké části opadlo. ,,Tím se to vysvětluje."

Minkimu spadl ze srdce obrovský balvan. Usmál se, natáhl se pro bundu, kterou si vzápětí oblékl. ,,Tak tedy... Můžeme jít?"

,,Ale ty jdeš domů," ujistil se znovu rudovlásek, který mu nevěřil, že slovo dodrží. ,,Jinak si mě zítra nepřej, Rene, rozumíš tomu?"

Blondýnek měl původně v plánu, že ho bude sledovat. Když ale viděl jeho výraz, rychle si to rozmyslel. ,,Tak... Dobře," objal ho. ,,Moc děkuju za dnešek."

,,No jo, no jo. Šupej už, budu mít odvoz," odbyl ho JR, docela spěchal. Navíc nechtěl, aby ho Seungri - řidič - spatřil. Mohl by si něco myslet a to nebylo dobře.

,,Dobře, tak... Dobrou noc," usmál se ještě Minki a mírně se uklonil. Odpoutal se od něj a s posledním zamáváním odešel.

,,Dobrou, dobrou," oplatil mu to milé gesto JR a váhavě se usmál. Minki měl v sobě zvláštní kouzlo, které Jonghyuna lákalo ho poznat více do hloubky.

Večer

,,Nyaa! Notak, kdepak jsi?" vzlykl Minki, začínal už být zoufalý, srdce se mu svíralo úzkostí. ,,Nyaa! Copak mě neslyšíš? Kampak jsi zmizela?" Po tváři se mu kutálely proudy slz, nešťastně se posadil na lavičku

Nezbývalo mu nic jiného, než napsat někomu o pomoc. Jenže když tady nikoho neznal? Zbýval mu jen Jonghyun. Nadechl se, aby potlačil slzy, a vyťukal zoufalé, obyčejné: ,,Pomoc... ztratila se mi kočička a já ji nemohu nikde najít!"

Počkal, až se zpráva odešle, pak telefon schoval do kapsy a opět propukl v pláč. ,,Nyaa..." vzlykl. Doufal, že se jí nic nestalo.

Kim zrovna dorazil domů, když mu zpráva došla. Viděl neznámé číslo, ale podle stylu psaní a toho plačtivého tónu snadno uhádl, od koho to může být. Odložil věci ze souboje a převlékl se do normálního oblečení, načež s odpovědí vylezl z domu. ,,Jsi to ty, Rene? Kdepak jsi?"

,,Jsem v parku..." odepsal blonďáček rychle, doufal, že JR dorazí brzy. Musí Nyaa zachránit. Co kdyby ji přepadla nějaká velká myš? Nechtěl na to ani pomyslet. Navíc, začínala mu být pořádná zima.

Jonghyun šel tak rychle, jak jen mohl. Vlastně ani netušil, co ho tak hnalo, ale pomyšlení na Rena, jak se trápí, ho jistým způsobem mučilo. Měl štěstí, že ho po cestě nepopadlo žádné neštěstí a o deset minut později procházel kolem lavičky, na níž seděla hezká, plačící dívka. Málem se mu srdce zastavilo.

Byla to jeho Rena. Bezpochyby, musela to být ona. Poznal by ji všude, přesně takhle ji před čtyřmi lety potkal poprvé. Tehdy si byl jistý, že potkal anděla. Bohužel, na lavičce neseděla jeho dívka. Byl to stále plačící Choi, který si jeho příchodu ještě nevšiml.

JR se zhluboka nadechl, jinak by se tam asi zhroutil. Posadil se kousek od ní, téměř identicky jako před oněmi čtyřmi roky. Ve tváři se mu samovolně usídlil úsměv. Naklonil se k ní, dávaje pozor, aby se jí žádnou částí těla nedotkl. ,,Jsi v pořádku...?" špitl.

,,Jonghyunnie?" vydechl Rennie nešťastně a vrhl se mu kolem krku. Jong je tady. Pomůže mu. Vše bude v pořádku. ,,Nyaa se ztratila, " vzlykl.

Rudovlásek prožil další šok, tentokrát ne příliš příjemný. Podle hlasu i chování poznal, že se nejedná o Renu, ale o Rena. Rozesmutnilo ho to do takové míry, že se mu zatřpytily slzy v očích. Pláč však potlačil, musel být silný.

Naštěstí to Minki neviděl, hlavičku skrýval v jeho hrudi. ,,Pomůžeš mi ji najít, prosím? Utekla a... Bojím se, že jí ublíží nějaká myš."

Jonghyun ho pevněji stiskl, načež se od něj možná až moc chladně odtáhl. Vykompenzovat se to pokusil slovy, protože si byl svého pochybení vědom. ,,Většinou to bývá naopak, trdlo. To kočky jedí myši."

,,Ale... Nyaa se myší bojí," fňukl Choi. ,,Byl jsem s ní venku, vše bylo v pohodě. Jenže pak se objevil čtyřmetrový pes bez vodítka a chtěl ji sníst. Nyaa se mi i s vodítkem vytrhla a utekla..."

,,Vážně vodíš kočku na vodítku a nedokážeš ji udržet?" žasl nad jeho... silou Jonghyun. ,,Vždyť to by zvládlo i dítě, Rene."

,,Ále když... Nyaa je tak trochu kulatá... Dobře, trochu víc kulatá," naznačil Choi ve vzduchu tvar své milované kočičky. ,,Má veeeelkou sílu!"

,,A ty máš sílu asi jako pampeliška," pošťouchl ho trochu JR a kupodivu tím donutil usmát se i sebe. Lepší atmosféra znamenala více rozumu a jednodušší hledání.

Minki přikývl, byla to pravda. Chyti Jonga za tlapku. ,,Nesežere mi ji myš, že ne? Je to óbrovská bílá koule a růžovou mašlí. Vypadá trochu jako vánoční cukroví."

,,Neboj, nic ji nesežere. Já ji najdu, ju?"

,,Ju," kývl Choi šťastně, hřbetem ruky rychle usušil všechny slzičky. ,,Děkuju, žes přišel..." Byl mu vážně vděčný, sám by ji nenašel ani za sto let.

,,Já vím. Platíš mi za to příště kafe." JR to myslel z legrace, ale i tak by z jeho strany bylo milé, kdyby ho Minki někam pozval. Určitě by si to užil. ,,Hodláš tady sedět jako hromádka neštěstí, nebo půjdeme hledat?"

Blonďáček nadšeně přikývl a vyskočil na nohy. ,,Zkoušel jsem na nic volat, ale neodpověděla mi," povzdechl si smutně. ,,Nyaa..."

,,Má vážně divný jméno. Ale líbí se mi," uchechtl se Jonghyun a následoval jeho příkladu, z lavičky se zvedl. Přiložil si dlaně k ústům, čímž vytvořil megafon, a začal volat: ,,Nyaaaa!"

,,Mňaaaaauuuu~" ozvalo se, načež se na ně z keře vyřítila obrovská chlupatá koule. Jediné, co z ní bylo pořádně vidět, byla růžová mašle uvázaná kolem krku.

,,Kočka!" vypískl Jonghyun a o kus odskočil. Kočky miloval, avšak dokázaly ho velice snadně vyděsit. Dalo se říct, že je miloval a zároveň k nim choval nevídaný respekt. ,,Tak tady jsi!"

,,Mňau?" zopakovala Nyaa a došla až k němu. Párkrát si k němu přičichla, než se mu hlavičkou a ocáskem roztomile otřela o nohu a krásně přitom předla.

,,Ohoho, někomu tady dobře voním," uculil se rudovlásek a klesl do dřepu, neboť ji chtěl podrbat za ušima. To měly kočky moc rády, věděl to. Ani tahle nebyla výjimkou.

Nyaa ho růžovým jazýčkem olízla, než se otřásla a kýchla. Znovu mňoukla, zvedla se a dotlapkala až k přešťastnému Renovi. Zapřela se o něj předníma tlapkama. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Díky síle kočky Ren žuchl na zem.

Jonghyun snad stokrát zamrkal, jestli se mu to nezdá. Bohužel, byla to pravda a z JRových úst se rozlinul zvonivý smích. Nevěřil, že někdy uvidí něco, co ho tak rozesměje.

,,To není vtipný." Blonďáček nafoukl tvářičky a ohrnul ret tak, že vypadal jako křeček. ,,Nyaa, prosím, uvědom si, že nejsi až tak slabá." Tohle se stalo už několikrát. ,,A, prosím..." Pevně jí sevřel v náručí. Ehm, pevně... ,,Už nikdy se neztrácej. Co bych si bez tebe počal?"

,,Hádám, že to bych se tě už nezbavil, takže Nyaa, už s ním, prosím tě, zůstaň, ano?" Jonghyun k nim dokráčel, zdálo se, že má dobrou náladu. To bylo fajn. Ovšem byl unavený jako kotě a očka se mu samovolně klížila. ,,Asi půjdu domů, Rene."

,,A... Nechceš jít ke mně?" nabídl mu Choi váhavě. ,,Bydlím asi tři minuty odtud a navíc jsem tě uprostřed noci vytáhl ven."

Přísahal by, že jakmile svůj návrh dokončil, Nyaa přikývla a souhlasně mňoukla.

,,Vlastně jsem sotva přišel domů, takže jsem jen změnil oblečení a vyrazil za tebou... ale víš, že je zítra škola, že ano?" Jonghyunovi se ten nápad docela líbil, ale docela se bál toho, že jestli zaspí, tak si nestihne dojít domů pro věci.

,,Můžeme si nařídit hodně budíků," usmál se Minki a chytil ho za packu. ,,Prosííím~ Uděláme si kakao, budeme jíst čokoládu a koukat se na pohádky~"

,,Ale já jsem vážně unavený, na pohádky se podíváme jindy," vysvětloval mu smířlivě rudovlasý, jeho nabídku nedokázal odmítnout. ,,Půjdu s tebou. A kakao si uděláme ke snídani, ano?"

,,Wíííííí!" vypískl Minki a nadšeně ho objal. ,,Slyšíš to, Nyaa? Jonghyun s námi dneska bude spinkat~" opět se otočil k Jongovi. ,,Mám obrovskou postýlku. A povlečení s jednorožcem."

,,Potěš pánbůh. Asi se ze mě stane věřící. Nebyl jsi ty náhodou v minulém životě holka?" Kdyby Kim věděl, jak blízko se se svým odhadem dostal, kleplo by ho. On lidi rád škádlil, ať to stálo cokoliv.

,,Ehm, myslím, že ne," zavrtěl Minki hlavou, i když vlastně dost lhal. Kdyby to neudělal, JR by jistě přišel na to, kdo je.

,,Dobře," přikývl jemně Jonghyun a odtáhl se od něj, raději si udržoval odstup. Rozhlédl se do stran, až nakonec zakotvil očima na Choiově kočce. ,,Zvládneš ji, nebo ji mám vzít?"

,,Vezmu ji," usmál se blonďáček a vzal Nyaa pěkně do náruče. Jemně ji políbil na hlavu, byl neskutečně rád, že je zpátky a nic se jí nestalo.

,,Dobře, dobře, nejspíš tě podceňuju, pampeliško," zamumlal JR dostatečně nahlas, aby ho Ren mohl zaslechnout. Koutky se mu samovolně pozdvihly v úsměv.

,,Pche," odfrkl si Minki, na tváři mu ale hrál ten nejhezčí úsměv. ,,Půjdeme tedy? Než nás přepadne nějaká ošklivá myš?"

,,Jup, jup," přitakal JR a slušně vyčkal, než se Ren rozejde, aby udal směr jejich chůze. Společně se vydali na druhou stranu, než jakou rudovlásek přišel, a za malou chvilku stáli tam, kde se nachálo Choiovo obydlí.

Ren vyťukal kód, díky kterému byli vpuštěni do paneláku. Pak zamířili rovnou k výtahu. ,,Moji rodiče bydlí na venkově," začal vysvětlovat. ,,Proto mi sem posílají nějaké peníze a pořídili mi tenhle byt. Platím ho z brigády."

,,Co máš za brigádu? Modeling?" zajímal se z čiré zvědavosti Kim, nechtěl ho nijak urazit. Na tu pozici se skvěle hodil, nedovedl si ho představit třeba na stavbě.

,,Jsem číšník v jednom nočním klubu..." Nic jiného nenašel, většinou to byla práce přes den. I když, modeling vážně nezněl špatně.

,,Ahá," odtušil obdivně Jonghyun, popravdě ho to překvapilo. ,,To mi budeš muset říct, kam příště zajít. Jak často tam býváš? Tě někdy přijdu navštívit." Zatímco rozebírali brigádu, výtah je dovez až do pátého patra, kde měl Ren svůj byt.

,,Vystupujeme," zasmál se Ren. ,,Pracuju od čtvrtka do neděle, od osmi do čtyř ráno," sdělil a dovedl ho až ke dveřím svého bytu.

,,A adresa?"

,,Klub Greatness, na rohu čtyřiadvacáté ulice. Je to obrovská červená budova, nepřehlédneš ji."

,,Beru na vědomí." Jonghyun vystoupil z výtahu, zavřel ho za sebou a šel ve stopách Renových. Cestou si vše důkladně prohlížel, ať si to tu dobře zapamatuje. ,,Jednou tam zajdu."

,,Dobře, budu se těšit..." Odemkl a ode dveří odstoupil. ,,Vítej v mém skromném příbytku~"

Jonghyun mohl očekávat cokoliv, ale to, co spatřil, ho porazilo a málem to nerozdýchal. Bylo tam... tak moc růžové! Zachraňovala to její kombinace se světle šedou, jinak to bylo hotové království pro princezny. To nemohl být byt zdravého kluka.

Zdálo se ovšem, že Ren je z toho nadšený. Usuzoval to z jeho šťastného výrazu. A taky z toho, s jakou posvátnou úctou se na ty růžové stěny díval.

,,Jsi horší jak všechny holky světa," procedil mezi zatnutými zuby, jak se držel, aby se hlasitě nerozchechtal. Nemohl jinak. Po chvilce to nevydržel a opravdu se na prahu zhroutil v záchvatu bouřlivého smíchu.

Choi to nepochopil, což usoudil z jeho výrazu. ,,Čemu se směješ?" zajímal se, sám se culil. Jen proto, že nevěděl, čemu se směje.

,,N-n-n-ničemu," vykoktal ze sebe rudovlasý a zavřel za sebou vchodové dveře. Bylo to bezpečnější. Vážně by byl nerad, kdyby na ně přišli rozzuření sousedé.

,,Ale notak," žadonil Choi. Nyaa položil na zem, ať jde k sobě do pelíšku. ,,Řekni mi to. Prosím~"

,,N-n-n-n-n-neeee," vzdoroval mu JR a posadil se na nejbližší židli, protože by jinak spadl na zem. Nemohl se přestat smát. ,,R-r-r-r-růžová, všude!"

,,Není to super?" usmál se Ren a přešel k němu. ,,Pěkně mi to ladí k nábytku."

Dýchal jak nehlouběji mohl, plíce mu na to skoro nestačili. Už z něj nevycházely ani žádné zvuky, pouze okolo sebe s otevřenou pusou máchal rukama jako lachtan. Bylo nemožné ho z jeho záchvatu dostat, muselo to samo odeznít.

,,Jonghyunnie, jsi v pořádku?" strachoval se Ren, tohle bylo víc než jen podivné. ,,Nemáš horečku, nebo tak?"

Rudovlásek se zapřel rukama o vlastní kolena a vypustil ze sebe poslední sten připomínající smích. Jeho úsměv pomalu uvadal a dech se zklidňoval, znovuzískával nad svou osobou vládu. Vyčerpaně se opřel o opěradlo a ruce spustil dolů.

,,Už?" chichotal se Minki, dokonce ani nečekal na odpověď. Prostě staršího popadl za ruku a už ho táhl do své ložnice plné růžové, jednorožců a plyšáků.

,,Whoaaaaa," ječel Jonghyun, na to mu plíce stále stačily. Nečekal, že bude blondýn tak plný energie, JR oproti němu umíral.

,,Neřviiii~" Shodil ho do postýlky. Netušil, jak to se svojí silou (ehm, silou) vůbec dokázal. Jonghyun se zřítil přímo jeho plyšáky.

,,A-ale," pokoušel se něco namítnout rudovlásek. Ren ho umlčel tím, že mu přiložil dlaň na ústa, tudíž z jeho úst neunikla jediná hláska.

,,Zavřít pusu... Jde se spinkat," vysvětlil a sundal jemu i sobě boty. ,,Chceš peřinu se světle nebo tmavě růžovým jednorožcem?"

,,Fpíf fvětle," zahuhlal Jonghyun přes ruku, kterou mu Ren stále držel u úst. Hleděl na něj dosti vyjukaně. Proboha, komu do spárů se to prodal?

,,Dobře~" Minki packu stáhl příslušnou peřinou ho pěkně přikryl. Sám se natáhl pro své jednorožčí pyžámko.

,,H-hodláš se převlékat?" Při tom pomyšlení, že by se měl Ren jen kousek od něj svléknout do naha, vehnala Jonghyunovi červeň do tváří. V pokoji byla tma, takže to Minki spatřit nemohl, ale i tak se JR trochu natočil stranou.

,,Jup," kývl Minki a přetáhl si přes hlavu tričko. Nedělalo mu problém se vedle Jonghyuna svlékat. Byl na to už více než dost zvyklý.

,,E-eh..." špitl smířeně Jonghyun, nejspíš s tím nic neprovede. Byl v pokušení se dívat, ale na druhou stranu si připadal dost trapně, že mu je tak blízko a při nevhodném pohybu by se ho mohl jakýmkoliv způsobem dotknout.

,,Copak je?" Jelikož Ren slyšel pouze ten podivný zvuk a pořádně ho neviděl, naklonil se k němu blíž, samozřejmě, stále bez trika.

,,O-oblékni se, šup," vyjel po něm stále zaškrceným hlasem Jong a otočil se k němu zády. Nepotřeboval vidět více, než byl nezbytně nutné.

,,Uhm, jasně," kývl Choi a natáhl si na sebe vrchní část pyžama. Pak už mu zbývalo jen spodek. Nejlepší na tom pyžamu bylo, že mělo ke kalhotům přišitý duhový ocásek.

Jonghyun zachytil, jak se blonďáček chruje, aby se mu podařilo svléknout si kalhoty. Dokonce ho u toho praštil koleny do zad, protože mu to šlo špatně. JR začal panikařit, tak blízko skoro nahému klukovi nikdy nebyl. Co když je Ren na kluky, uspí ho a pak jeho zadek připraví o panenství?

,,Promiň," omluvil se mladší, praštit ho nechtěl. Konečně si oblékl kalhoty, staré oblečení odhodil na zem. Přitáhl si peřinu k sobě.

Jonghyuna napadlo si vytáhnout telefon, aby si nařídil budík. Když to sem bylo z parku tři minuty, tak k němu domů to bude celkem okolo patnácti. Nařídil si ho tak, aby stihl dojít domů, osprchovat se a pobrat věci do školy.

,,Prosím tě, pojď už spát~" zakňoural Rennie a pěkně zezadu ho objal. Nosem se mu otřel o tvář. ,,Musí být už hodně pozdě."

,,Jo, jo, jo..." odvětil mu na to Jonghyun a pokusil se od něj odsunout tak daleko, jak jen to šlo. Jenže Ren se ho držel jako klíště. Ať se snažil jakkoliv, nedokázal ho od sebe odtrhnout. ,,Uhm, Rene?"

,,Copak?" Položil si mu hlavičku na rameno a zavřel oči. Líbilo by se mu usnout takhle, v Jongově těsné přítomnosti. Nechal se příliš unést minulostí, těmi časy, kdy tohle všechno směl.

Pro Kima bylo těžké to říct, protože si dokázal živě představit Minkiho smutnou tvář. ,,Rád bych... spal odděleně. Nejsem zvyklý spát s někým."

Choi překvapeně zamrkal, byla to pro něj krutá rána. V očích se mu zatřpytily malé slzičky, byl rád, že je tma. ,,J-Jasně," vydechl, popadl polštář a peřinu, přičemž se zvedl na nohy. ,,Půjdu do obýváku."

,,Počkej." Jonghyun byl rázem v sedě a pevně držel Minkiho zápěstí. Očekával, že se něco takového stane. Nějakým způsobem dokázal snadno odhadnout, co se v Renově hlavě honí. ,,Zůstaň tu. Jen mi dej trochu prostoru, ano?"

,,A-Ale... Říkal jsi, že..." Blonďáček byl kompletně mimo, upřel na něj svůj nešťastný a bezradný pohled. K polštářku s jednorožcem se přitulil.

,,Pojď ke mně," pozval ho blíž Jonghyun a zatáhl ho za packu, za niž jej předtím chytil. ,,Nechci spinkat sám. A ty nechceš, abych byl smutný, že ne? Já taky nechci, abys tam spinkal tak sám. Pouze chci, abys ode mě měl takových deset centimetrů mezeru, ju?"

,,Ju," přikývl Ren šťastně. Deset centimetrů vůbec nebylo moc, naopak. Bylo to úžasné, zvlášť oproti tomu ošklivému a strašidelnému gauči.

Jak ho tak JR stahoval k sobě, nějak se mu to sklouzlo zrovna v momentě, kdy zvedal koleno a chtěl se přetočit do správné pozice. Nešťastnou náhodou strhl Rena na sebe a ten narazil na jeho koleno přesně svými slabinami, načež se svalil vedle. Jonghyun v ten moment skoro omdlel.

Blondýnek si silně skousl ret, do očí se mu zase nahrnuly ty prokleté malé a tekuté věci. Věděl, že to bylo omylem, ale stejně to neskutečně bolelo. Od své existence coby kluka se mu to stalo vůbec poprvé.

,,Proboha, Rene, omlouvám se!" vyhrkl Jonghyun a ihned se sesbíral. ,,Jsi v pořádku?" vyšiloval. Starostlivě se nad ním skláněl a netušil, co by měl udělat. Bylo mu to opravdu líto.

Chvíli trvalo, než to Choi vůbec trochu rozdýchal. Jakmile se tak stalo, jemně kývl a setřel si veškeré slzy, jímž nedokázal zabránit.

,,Rennie, tak moc se za to omlouvám! Přísahám, že jsem nechtěl, že to byla nehoda," ospravedlňoval se rudovlásek a sevřel jeho tvářičku v dlaních. Jeho hlas ztrácel svou sílu, byl stále méně slyšet. ,,Jak ti mohu pomoci, aby ti bylo lépe...?"

,,Neplač už, prosím," žádal ho Kim pološeptem, trhalo mu to sedce. Nesnesl pohled na trpícího člověka, ať už to byl kdokoliv. Jeho prioritou bylo pomáhat ostatním a chránit je. ,,Udělám cokoliv, slibuju..."

Blondýnek udělal to, co původně plánoval JR. Opatrně je stáhl do leže, sám si udělal polštářek z jeho bříška a přikryl je jednorožčí dekou. ,,Vím, že to byla nehoda. Nemůžeš za to," pokrčil jemně rameny. ,,Nemáš vůbec žádné špíčky," podivil se. Jongovo bříško bylo tvořeno jen svaly. ,,Jíš vůbec?"

Blonďáček k němu natáhl packy, schoulil se v jeho náručí a hlavičku mu schoval do hrudníku. ,,Obejmi mě... Prosím..." Bylo to to jediné, co si momentálně přál.

,,Cokoliv, Reno..." Jak si blonďáček přál, tak Jonghyun udělal. Posunul se trochu níž, díky čemuž byl Minki výš, a za zvýšené opatrnosti - nechtěl mu znovu ublížit, ho objal. Toho, co řekl, si vědom nebyl, byla to pro něj automatická fráze. ,,A ano, jím, pouze hodně posiluji," odpověděl na jeho předchozí otázku.

Ren ono oslovení postřehl, taktně na nic neupozornil. Technicky vzato, bylo správné. ,,Ráno tě musím pěkně vykrmit. Mít tolik svalů není zdravé."

,,Ale je. Pro mě ano. Protože já nemohu mít špeky, v těch se žádná síla neskrývá," oponoval mu Jonghyun. Byl si jistý, že to Ren časem pochopí. ,,Jen taková otázka mimo." Byl rád, že konečně našli jiné téma. ,,Kolik ti je let?"

,,Dvacet~ Jsem už stará raketa, ehehe!" uchechtl se Minki. ,,Nech mě hádat.... Tobě je dvacet jedna, určitě~"

,,Jo, deset bodů pro Nebelvír," ušklíbl se JR, ,,vážně mi je dvacet jedna. Jak jsi to tušil? Prostě jsi to jen plácnul, aniž bys znal pravdu, žejo?" Muselo to tak být, jeho věk se nijak dozvědět nemohl.

,,Ve skutečnosti..." Dramaticky se odmlčel. ,,Jsem věštecké médium. Umím předpovídat budoucnost."

Samozřejmě, že věděl, kolik Jonghyunovi je. Věděl, kdy má narozeniny. A dokonce pro něj v jedné ze skříní schovával dárek, který mu pravděpodobně nikdy nedá.

,,Proboha, a já jsem temný samurai, který zabije vše, co se pohne. Jsme dvě děsivé bytosti. Těší mě." Jonghyun ho pevněji stiskl a rádoby mu tím naznačil, že se s ním rád seznamuje. Bral to jako hru, Ren byl přeci jen velké dítě.

,,Rád tě poznávám, pane samurai," uculil se Minki, tohle se mu líbilo. ,,Dáte mi, prosím, autogram?"

,,Až ráno, ju? Nechtěl jsi teď jít spinkat?" Na důkaz Renových i svých vlastních slov JR dlouze zívl. ,,Já jsem unavený asi jako Nyaa, která určitě dávno chrní v pelíšku. Tak jdeme taky, ju?"

,,Dobře," usmál se Minki, natáhl se a vtiskl mu malou pusinku na noc. Bez ní by starší jistě neusl. ,,Dobrou noc, Hyunnie~"

,,Dobrou noc, Rennie," popřál mu slastně Jonghyun, ta pusinka od něj bylo roztomilé gesto. Sice si to mohl odpustit, ale nic špatného na tom neviděl.