Jen co se dveře lidmi přeplněného autobusu otevřely, už stál na pevné zemi a zhluboka nasával vzduch prosycený smogem. Po téměř půlhodinové cestě v onom dopravním prostředku bez klimatizace a větrání mu i tento znečištěný vzduch připadal posvátný. Celou cestu se tiskl ke dveřím, snažil se zachytit alespoň trochu čerstvého kyslíku. Moc to nepomohlo. Na opětovný život ve městě si asi nezvykne, díky venkovu si navykl na zcela jiné podmínky. Tohle bude vážně těžké. Povzdechl si, poupravil popruh tašky a udělal několik kroků směrem ke škole, kterou měl dnes vůbec poprvé navštívit. Vyhlídka nových lidí a učitelů ho příliš nelákala. Povzdechl si, sáhl do kapsy a z plastového pytlíku vytáhl jednoho červeného gumového medvídka. Promnul ho mezi bříšky prstů a opatrně vložil do úst. Hmm, jahodový. Ty měl vždycky rád.

Jeho jméno bylo Choi Min Ki, ale každý mu směl říkat Ren. Moc často se nestávalo, že by na něj někdo kromě dospělých volal Choii nebo Minki. Byl to nezvyk jak pro okolí, tak pro něj. Ren byl prostě Ren. Byl na jednu stranu dost nedočkavý, nastupoval na první semestr na vysokou školu. Doufal, že si zde udělá mnoho přátel, s nimiž si celých těch pět let, pokud tady tak dlouho vydrží, skvěle užije. Nebyl to však jediný důvod, proč se rozhodl nadále studovat. Dalším z mnoha pozitivních důvodů byl jeden člověk.

Znal ho moc dobře, vsadil by ale boty na to, že on by ho nepoznal, ani kdyby přišel před něj a představil se.

,,Rene, nebuď srab. Pokud to zvládneš, koupím ti čokoládu," povzbudil se. Na stranu další se také bál. Koneckonců, tato škola byla speciální. Ze střední se přecházelo rovnou na vysokou, drtivá většina lidí ve třídě se bude vzájemně znát. On bude nový, bez přátel a známých.

Svítalo mu na lepší časy, protože přijel další autobus a z něj vylezli dva mladíci, ze kterých se později měli stát jeho nejlepší přátelé: G-Dragon, vlastním jménem Kwon Ji-yong, a Lee Taemin. První z nich vypadal jako živoucí divokost a nespoutanost v jednom, jeho až šílený vzhled všem dal na srozuměnou, kdo je tu pánem. Druhý, více elegantní z nich tvořil jeho dokonalý protipól, měl krátké blond vlasy, štíhlou postavu a zářivý úsměv. Dívky ho musely milovat.

Zaujali Minkiho pozornost, jedním očkem je musel sledovat. Zapomněl díky tomu chodit, málem dokonce i dýchat. Bylo na nich cosi zvláštního, co ho k nim táhlo. Zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil, ulovil a zardousil další bonbón.

Skoro s každým druhým se duo známé pod přezdívkou GMin vřele zdravilo a smálo se. Bylo to až k podivu, jak byli populární. Ale bylo to nejspíš i tím, že se znali ze středních škol či sociálních sítí. Ren se chtěl otočil a vyklidit jim cestu, to by si ho však Taemin nemohl všimnout. Prostoupil mezi ostatními studenty a jemně Choie zachytil za loket. Viděl, že je sám, a to se mu nelíbilo

Blonďáček se na něj s úžasem v očích zadíval, zatímco v těch druhého se objevily šťastné jiskřičky. ,,GD?" křikl na svého společníka. ,,Vidíš, jakou neskutečně roztomilou a osamělou věc jsem našel? Můžu si ji nechat?"

G-Dragon se vytrhl těm všem, kteří se s ním chtěli dát do řeči, a zamířil za ním. Jakmile u něj byl na vzdálenost paže, zezadu mu hodil ruce kolem krku a okopíroval linii Taeminových zad. Nezajímalo ho, že je někdo spatří. Pobaveně se usmál blonďáčkovu zakymácení a se zkoumavým pohledem upřeným na vyjukaného Rena se zeptal: ,,Koho sis to našel? Nestalkuje tě těch holčim už dost?"

,,Ale," namítl Lee a ještě jednou celého Rena prozkoumal pohledem. ,,Když... Je tu tak sama osamělá. Nikdo by neměl být sám."

,,Tak si z ní udělej kamarádku, ne?" navrhl G-Dragon, přičemž se svými rty líbezně otřel o blonďáčkovu tvář. ,,Nebude mi to vadit jen v tom případě, že tě nebude balit, protože ty jsi můj."

,,Samozřejmě, že jsem," souhlasil s ním Minnie a propletl si s ním packu. Pak se otočil na Minkiho. ,,Tak co? Budeš moje kamarádka?" nasadil své prosebné oči.

,,Ehm..." Ren byl trošku zmatený a popravdě netušil, co by na to měl říct. Nervózně přešlápl na místě. Jsou tihle dva opravdu minimálné bisexuálové, jak ten děsivější naznačuje? Byl natolik pohroužen v myšlenkách, že mu ani nedošlo, že ho mají za dívku - to však bylo normální.

,,Mlčení znamená ano!" zasmál se Taemin a samou radostí mu pocuchal vlásky. Bylo mu jedno, že GD bude žárlit, sevřel blonďáčka v objetí. ,,Jsem Taemin."

,,Eh... Re-Ren," vysoukal ze sebe nějakým způsobem - sám netušil, jak se mu to povedlo - Minki a rozpačitě se pokusil sklopit tvář, která mu začínala prudce červenat.

,,Wíííííííí!" vypískl Lee, právě mu něco velmi překvapivého došlo. Prohlédl si ho pozorněji, až teď si všímal detailů. ,,Ty nejsi holka?"

,,N-ne," hlesl tichounce Ren, G-Dragon ho nejspíš vůbec nezaslechl. Z Taeminova objetí se lehce vymanil a s rukama propletenýma do sebe o krůček ustoupil. Očekával, že se do něj teď pustí, začnou mu nadávat a tak. Několikrát si to zažil.

,,Nyaaaaa!" zajásal k jeho překvapení znovu Minnie, zvedl ho trochu do vzduchu a několikrát se s ním zatočil. ,,Takže mám strašně roztomilého kamaráda, kterého mi všichni budou závidět, jo?"

,,Kyaaaa!" vypískl naopak Ren a rychle chytil svou kabelu, aby Taemina nepraštila. Měl panický strach z výšek, náhle celý zkoprněl. Pak začal vyvádět. ,,Dej mě na zem, dej mě na zem, dej mě na zem!"

,,Uáá, jasně!" Lee ho urychleně postavil a začal si ho pečlivě prohlížet ze všech stran. ,,Jsi v pořádku?" vyptával se. ,,Není ti nic? Nemám zavolat sanitku? Nebo pohřebáky?"

,,Taemine, v klidu," oslovil jančícího blondýna GD a jako poprvé ho zezadu něžně objal. Zafungovalo to okamžitě, druhý sebou ihned přestal cukat a pěkně zkrotl. Tomu se říkalo výcvik.

Taky, že to staršímu z nich trvalo pěkně dlouho. Obrátil se na Minkiho, který jen jemně kývl.

,,Jsem v pořádku," mezi prsty žmoulal lem trika. ,,Akorát se bojím výšek."

,,Neboj, Taemin obvykle není tak... nevím, jak to popsat. Neboj se ho, pouze rád poznává nové lidi, zvlášť ty roztomilé," ospravedlnil GD svého partnera a znovu ho políbil na tvář. ,,Teď už budeš v klidu, že?"

Minki váhavě přikývl. Taemin se nezdál být zlý, pouze poněkud... hyperaktivní. Ano, to bylo to slovo, které G-Dragon tak usilovně a neúspěšně hledal.

Skupiny studentů se pomalu začaly hrnout do komplexů budov, aby si mohli zjistit, do jaké třídy byli vyšší silou uvrženi. To nebylo výjimkou ani pro tyto tři, protože je G-Dragon o několik vteřin poté začal hnát dovnitř.

Oproti svým vrstevníkům ale místo do třídy zavedli Rena nejdříve do ředitelny, kde se jakožto první student musel nahlásit a vyřešit administrativní věci. Teprve pak se mohl přidat ke svým spolužákům.

Přestože měl ředitel krásné jméno, nikdo mu neřekl jinak než T.O.P. Bylo to skoro jako s Renem, jeho normální jméno jako kdyby bylo zapomenuto, skryto pod pláštěm nevědomosti a zůstal pouze pseudonym.

Ren nervózně přistoupil k obrovským dveřím a třikrát tichounce zaklepal. Srdce měl pomalu až v krku, podobné věci neměl moc rád.

,,Dále," ozvalo se z druhé strany dveří neprodleně poté. Ředitel čas rozhodně nemarnil.

Blonďáček nervózně polkl a dveře otevřel. Nejdříve nakoukl jen škvírkou, než vstoupil sám. ,,Uhm... Dobrý den."

Modrovlasý gentleman v kvádru k němu vzhlédl. Jeho paměť byla briliantní, nebylo proto divu, když se zářivě usmál a Minkiho oslovil vlastním jménem. ,,Choi Min Ki, že?"

,,Ano, pane..." nervózně přešlápl na místě, byl nervózní a připadal si nesvůj. Nejradši by to už měl za sebou. Před novými lidmi se vždy styděl, znervózňovali ho.

T.O.P. si byl jeho nervozity vědom, tudíž mu nedával další důvody ke strachu. Opřel se o opěradlo židle a propletl si pomalými pohyby prsty na rukou. ,,Přejděme k věci. Vítám tě na naší škole. Jediné, co se teď stane, bude, že tě odvedu do tvé třídy, ano?"

Přikývl, tohle neznělo špatně. Právě naopak, tento nápad se mu líbil. Odvážil se to dát najevo drobným úsměvem, který trval pouze malou chvilku a T.O.P. ho sotva zachytil.

Ředitel se vrátil ke svému papírování, přičemž mladíkovi pokynul, aby se posadil do křesla po blonďáčkově pravé straně. ,,Jen si něco potřebuji dodělat, během pěti minut půjdeme. Není to problém?"

,,V pořádku," pousmál se Choi a na určené místo se posadil. Musel uznat, že křeslo bylo pěkně měkké a pohodlné. Nohu si dal přes nohu, na prst natočil pramínek svých vlásků.

Zhruba o čtyři minutky později se modrovlásek opravdu zvedl z kancelářské židle a obešel naleštěný stůl z tmavého dřeva. Před Renem se mírně uklonil a nabídl mu ruku. ,,Omlouvám se za svou nezdvořilost. Choi Seung-hyun, po celé škole známý jako T.O.P. Oficiálně tě vítám na naší škole."

Minki jeho ruku váhavě mírně stiskl, nevěděl, co si počít. Lidé s ním obvykle takto formálně nejednali. ,,Já... Děkuji...?"

Věřil, že je Seung-hyun jistě skvělý muž, ale díky té sebejistoté a vůdčí auře, která z něj vyzařovala, se cítil nejistě.

I o tom starší věděl, ale nic nedal najevo. Tvářil se stále tak mile, jak jen mohl, aby ostatní neděsil. Dokázal totiž budit hrůzu. ,,Neboj se, bude legrace. Zdejší studenti tě přijmou v pohodě." Odstoupil od něj a zcela automaticky zamířil ke dveřím. Tam se zastavil a ohlédl se na stojícího mladíka. ,,Jdeš se mnou?"

,,Jdu," kývl Minki a docupital k němu. Když ředitel vycházel ze dveří, vlastně, po celou cestu se držel těsně za jeho zády. Nechtěl se ztratit. Sice se tomu nevyhne, ale první den zabloudit nechce.

,,Nechci, abych před tebou vypadal jako pedofil," rozpovídal se náhle T.O.P, ,,ale musím ti pochválit tvůj vzhled. Sluší ti to."

Renovi chvíli trvalo, než zpracoval co vlastně řekl. Jakmile mu to došlo, prudce zčervenal, hlavu sklonil k zemi. Pípl něco, co částečně znělo jako 'Děkuju' a nebo 'To protože fetuju'.

,,Cože?!" Ředitel mu naneštěstí rozuměl spíše to druhé, proto se tak zarazil. ,,Můžeš mi to prosím zopakovat? Nejspíš jsem ti špatně rozuměl, Minki."

,,Já... Říkal jsem, že děkuju." Blonďáček se na něj nechápavě zadíval. ,,Co jste mi rozuměl?"

Modrovlasý se otočil dopředu a dal se znovu do chůze, bylo to bezpečnější. ,,To nic, to nic. Prostě jsem se jen přeslechl." Zavrtěl nad tím hlavou, asi už stárne. ,,Každopádně, jak teď zabočíme doprava, budeme jen kousek od tvé nové třídy. Připrav se."

Ren opět jen přikývl, na víc se nezmohl. Přestože se snažil uklidnit, cítil, jak se mu až nebezpečně zvyšuje puls. Bude ve třídě s Taeminem a GDm, nebo byl přiřazen jinam?

Nebylo jisté vůbec nic. Ani to, jestli najde toho, koho tu hledá. Bylo by pro něj zničující, kdyby ve svém hledání selhal. Předtím, než ředitel otevřel dveře, se zhluboka nadechl a vydechl, bylo to nutné na uklidnění.

,,Uhm, Minki? Pojď dovnitř," přerušil jeho koncentraci T.O.P. a rukou ho popohnal, sám už byl napůl ve třídě. Vstoupil a pokynul žákům, aby se posadili. ,,Dobré ráno, třído..."

Na modrovlasého se upřelo dvacet devět párů zvědavých očí a v jednu chvíli všichni zmlkli natolik, že by bylo slyšet spadnutí špendlíku. Byl tu evidentně velkou autoritou. Mladíkovi nezbývalo nic jiného, než ho poslechnout.

Vešel dovnitř a opět se schoval do jeho stíhu. Přejel třídu pohledem, pohled mu ulpěl na Taeminovi, který mu nadšeně mával. Ředitel pokračoval. ,,Tohle je Choi Min Ki, váš nový spolužák. Je krapet... Stydlivý, tak doufám, že ho vezmete mezi sebe."

Nezdálo se, že by někdo jiný kromě Taemina byl extra nadšený tím, že se přidává další ovce do stáda. G-Dragon bohužel chodil do jiné třídy, jinak by nejspíš byl druhou osobou, která by zde Rena příjemně uvítala. A najednou... se zvedla ruka.

,,Ano, Minhyune?" T.O.P. se na něj s vřelým úsměvem obrátil. Zdálo se, že se přeci jen najde nějaká hodná duše.

,,Ehm," odkašlal si vyvolaný a svěsil ruku, ,,pokud by to nevadilo, rád bych se ho ujal. Naneštěstí je místo pouze vedle Jonghyuna, tak by se mohl prozatím posadit tam, než mu vše ukážu a s někým ho seznámím."

,,Dobře," usmál se T.O.P., spadl mu kámen na srdce. Příjemnějším jednoho kamaráda Ren mít bude. ,,Slyšels, Minki? Posaď se, o přestávce se můžeš támhle s Minhyunem seznámit."

Blondýnek se ještě nějakou dobu zdráhal, než zpoza bezpečného úkrytu ředitelových zad vylezl. Musel se vzchopit, nemohl hned vypadat jako bábovka. Už tak ho budou jistě šikanovat za jeho holčičí vzhled...

A tehdy mu něco došlo. Má se posadit k Jonghyunovi? Odlepil oči od dřevěné podlahy, kam je po celou dobu krom kouknutí na Minhyuna upíral, a ve svém zorném poli vyhledal onu poloprázdnou lavici. Srdce se mu rozbušilo tak hlasitě, že se v místnosti musela ozývat jeho ozvěna. Právě nalezl toho, koho po celou dobu marně hledal.

Před čtyřmi lety

Ačkoliv to bylo téměř celé čtyři roky zpátky, zdálo se to být jako včera. Blonďatá dívka seděla na lavičce, po spanilé tvářičce se jí koulely slzičky, které se nechtěly zastavit.

Šťastnou náhodou se tamtudy procházel rudovlasý mladík, který jakmile si jí všiml, zamířil za ní. Opatrně se posadil kousek od dívky na lavičku a tiše si odkašlal, aby jí dal najevo, že tu je s ní. ,,Stalo se něco, že tu pláčeš, maličká?"

Rena - tak se dívka jmenovala -, sebou cukla a opatrně se na něj otočila. ,,Uteklo mi kotě," vzlykla a tvář opět skryla do dlaní. ,,Vzala jsem ho na procházku a..."

Rudovlásek, jehož jméno bylo Kim Jonghyun, ale nikdo mu neřekl jinak než JR (Junior Royale), byl velice odvážný a empatický. K Reně se naklonil a přátelsky, přestože se sotva potkali, ji konejšivě pohladil po hlavě. ,,Tak ho spolu najdeme, ano?"

Blondýnka se na něj s nadějí v očích zadívala. ,,V-Vážně?" popotáhla a otřela si slzy vysvitla jí nová naděje.

,,No jasně. Tak už neplač, ano?" Jonghyun byl v pokušení ji obejmout, byla vážně rozkošná. Mohla by ho pak však považovat za perverzáka a to on nechtěl. Postavil se tedy a nabídl jí svou ruku. ,,Dej mi packu, ju?"

Blondýnka ho nadšeně objala, očka jí svítila štěstím. ,,Děkuju," vypískla. Své kotě měla opravdu moc ráda, nepřežila by, kdyby ho už nenašla. Bylo jí jedno, že Jonghyuna nezná, zdál se být hodný.

,,Kim Jonghyun, ale říkej mi JR," oznámil jí Jonghyun sladkým hlasem, pod kterýmž mu každá podlehla. Ani Rena samozřejmě nebyla výjimkou. Nejneočekávanější věcí však bylo, když se po úspěšném nalezení koťátka a dalších několika schůzkách mladík dívce vyznal, že se do ní bezhlavě zamiloval.

Ren jemně zavrtěl hlavou, aby si projasnil mysl. Pak zaplul do prázdné lavice, snažil se dívat všude, jen ne na Jonghyuna. Nutno uznat, že v tom byl úspěšný. ,,Dobrá, třído, nechám pana Taeyanga, aby pokračoval. Kdybys něco potřeboval Rene, zastav se."

,,Úchyle," pronesla celá třída monotónním, temným hlasem, jako kdyby o tom všichni věděli své. V tu ránu se Taeyang s T.O.P.em na sebe zadívali, několik mučivých sekund jen prázdně hleděli, načež se začali smát na celé kolo.

Blonďáček na ně vyjukaně koukal, ničemu z toho pořádně nerozuměl. T.O.P.? Úchyl...? Byl si jistý že do ředitelny už rozhodně nikdy dobrovolně nevleze.

,,Nedělejte ze mě někoho, kdo nejsem, ano? " obrátil se modrovlasý na žáky ještě předtím, než bez další reakce z místnosti unikl. Byl rád, že mu nezačali říkat nějak jinak.

Těch názvů by se našlo jistě dost, studenti bývali v tomto ohledu dost vynalézaví. Taeyang přelétl svou třídu pohledem. Jedna známá tvář vedle druhé, jejich třídní byl i minulý rok. Zarazil se až u Rena. ,,Minki, že? Co kdybych si tě vyzkoušel, ať vidím, jak na tom jsi?" odpověděl si sám. ,,To je dobrý nápad. Pojď k tabuli."

V Choiovi by se krve nedořezal, jak rázem zbledl. V podstatě mu řekl, že má vystoupit před celou třídou. Znovu. To bylo nemožné, nedokázal by to. Už už chtěl prudce zavrtět hlavou, když v tom mu dopadla ruka na hebké vlásky, do nichž si propletla prsty. ,,Neboj se," špil k němu Jonghyun s úsměvem, ,,a šupej. Budeš toho učitele mít rád."

Nevědomky způsobil mladšímu další infarkt, i když chtěl pomoct. Ren skoro zapomněl dýchat, JR byl stále stejně milý a hodný. Zmohl se jen na prosté přikývnutí, než se opravdu zvedl a docupital až k Taeyangovi.

Nervózně se oklepal a vystoupil na stupínek, který ve třídě měli. Cítil se zvláštně. Na jednu stranu ho mrzelo, že ho Jonghyun ještě nepoznal, ale na tu druhou za to byl rád. Nemohl také čekat, že potká svou bývalou přítelkyni v těle hezkého, zženštilého chlapce.

,,Taaaak," protáhl Taeyang, zatočil se na křesle a překřížil nohy. ,,Tákže, řekneš nám své ctěné jméno? Vím, že ho ten pedobear... Ehm, úchyl.... Ehhhh, pardon, pan ředitel, říkal, ale už jsem ho zapomněl."

,,Choi... Choi Min Ki," prozradil toto tajemství blonďáček a rozpačitě sklopil hlavu. Tak zoufale si přál rozeběhnout se k Jonghyunovi a vymanit si tolik milované objetí. To ovšem nemohl. ,,Ale vždycky mi všichni říkali Ren."

,,Dobrá, Rene," usmál se učitel. ,,Teď mi pověz, máš přítelkyni?"

,,Nebo přítele...?" rýpl si kdosi ze zadních lavic, po hlase pravděpodobně Baekho. Nemohl si to odpustit, k nováčkům se vždy choval hnusně.

,,A-ani jednoho," vykoktal ze sebe blonďáček a pevně stiskl ruce v pěst. Už to začínalo. Musel být silný, musel to zvládnout. Brzy půjde domů i s Jonghyunem a vše bude v pořádku.

,,Dobře, to nevadí. Vlastně, není to vůbec špatné, být sám. A, Baekho, myslím, že zrovna ty bys měl mlčet. Nikdo by si o tebe nepopřel kolo, dokonce ani T.O.P. ne," zamračil se Taeyang na toho darebáka. Neměl ho vůbec rád.

Této učitelově hlášce se polovina třídy rozesmála, neměli totiž Baekha moc v lásce. Dokonce i Rena to trochu povzbudilo, nepřipadal si už tak zle. Třeba se ho před zlými silami nakonec někdo zastane

,,Neboj se, nechci tě trápit. Takže se zeptám už jen na poslední věc a můžeš si jít sednout." Teatrálně se odmlčel. ,,Co používáš za make-up? Máš krásnou pleť. S tou svou nejsem vůbec spokojený."

,,E-eh?!" vypískl Choi a zcela automaticky zalétl dlouhými prsty ke své tváři, po níž kontrolně přejel. ,,T-to je to t-tak poznat?" Netušil, že to jde až tak moc vidět. Přešlápl na místě a mnohem tišším hlasem řekl: ,,Používám make-up od Dinair..."

,,Díky," věnoval mu zářivý úsměv. ,,Neboj, hádám, že jsem jediný ve třídě, kdo si toho všiml. To víš, oči odborníka."

,,Taky nosím make-up!" hlásil se ihned Minnie. ,,A GD taky, ale pššt."

,,Mlč, buzno!" okřikl ho Baekho.

,,Můžete konečně držet huby?!" vsunul se do hádky Aron, ten největší rváč ze třídy. Dnes byl nějaký mrtvolný, pořádně ho bolela hlava. Jejich jekot tomu vůbec nepomáhal.

,,Klid, Aronnie," chlácholil ho Minnie a ještě se otočil na Baekha. ,,Možná jsem buzna, ale alespoň nejsem ve dvaceti panic," provokativně na něj vyplázl jazyk.

,,To koukáš ale na špatnýho, otoč se na toho u tabule," vrátil se škodolibě Baekho k Renovi, který se tam třásl jako osika. ,,Ten si ještě nikdy nevrznul a taky nevrzne. Teda pokud nemá rád pindíky, to byste se ho vy, buzny, rádi zmocnili, co?"

,,To mluvíš o sobě, Baekho?" vložil se do konverzace Key, taková jejich princeznička. Doposud se schovával v koutě. ,,Myslím, že i on má stokrát víc šancí než ty."

Tohle byly přesně věci, co Minki nesnášel. Uráželi ho, měli z něj srandu a navíc o něm mluvili, jako kdyby tam vůbec nebyl. Do očí se mu nahrnuly slzičky. Bylo to mnohem horší, než původně očekával. Proč se do něj musel ten blondýn tak pustit?

Tohle všechno bylo na jednoho studenta moc. Ten jeden jediný student se zvedl tak prudce, že náraz padající židle o zem umlčel všechny ty, kteří na sebe pokřikovali. Od své lavice zamířil ke katedře, ne však za třídním učitelem. Místo toho došel přímo k Renovi, chytil ho, i přes odpor si ho přehodil přes rameno a společně s ním učebnu opustil. Jonghyun se na to nedokázal dívat. Stále byl tak empatický jako dříve.

Jen co se za nimi zavřely dveře, Taeyang si povzdechl a sjel je káravým pohledem. ,,Gratuluju vám, teď jste se fakt vytáhli. To jste prostě nemohli Baekha ignorovat? Vím, že jsi chtěl pomoct, Taemine, ale moc to nepomohlo. Děkuji všem, co se nezapojili. Alespoň vy a Jonghyun máte rozum."

,,Copak bude s Renniem?" povzdechl si smutně Taemin. Chtěl toho mazlíka obejmout a říct, že ho má rád, ale JR si ho ukradl pro sebe. Jak nefér. Dalo by se říct, že i žárlil.

Mezitím, co se oni dál dohadovali, donesl Jonghyun blonďáčka do školních koupelen a tam ho konečně posadil. Ren dávno propukl v pláč, JRova blízkost pro něj byla zlomová. Jako kdyby se jeho srdíčko stále více ničilo při každém dalším doteku z jeho strany.

Měl pocit, že nevydrží, že se každou chvíli rozpadne. Proč se to muselo tak pokazit? Chtěl jen studovat na vysoké, najít si kamarády a být po Jonghyunově boku. Tak, proč je všem jen pro smích, proč na něj útočí? A proč ho Jongova pomoc a přítomnost tak bolí?

,,Už neplač, ano?" chlácholil ho s nádherným úsměvem Kim, tahle jeho část se vůbec nezměnila. Minkiho tvář olemoval svými dlaněmi, přičemž bříšky palců setřel ty slané kapičky. ,,Kim Jonghyun, ale říkej mi JR." Bylo patetické, jak známě ta slova zněla. Nebylo to poprvé, co je Hyun Renovi říkal.

Mladší se téměř znovu rozpakal, ale nakonec se ovládl. Jemně kývl a popotáhl, čímž si vysloužil další z těch úžasných úsměvů, při nichž jeho srdce vždy udělalo několik kotrmelců a které kdysi patřily jen jemu.

,,Bude to v pořádku. I kdyby na tebe Baekho někoho poslal, máš pořád mě, Taemina s G-Dragonem, jak jsem pochopil, a Minhyuna. To přeci zmákneme, ne?" Jonghyunovy prupovídky bylo něco, čím dokázal uklidnit úplně každého. Měl v sobě ukrytý velký potenciál v tomhle směru.

Blonďáček jemně kývl, vysvitla mu nová naděje. ,,Děkuju," zašeptal, byl Jonghyunovi opravdu moc vděčný. V jeho přítomnosti mu situace už nepřipadal tak strašná.

Dříve i nyní mu Jonghyun znovu přinášel do života to hřejivé teplo, kterým by se klidně nechal omámit. Bylo to jako elixír lásky, kterou k Jongovi zahořel pokaždé, když ho viděl, o to víc.

Problém byl v tom, že mu ji nikdy nemohl vyznat, svou jedinou šanci již využil. Teď ho mohl maximálně tak sledoval z povzdálí.

Teď byl Ren totiž úplně jiný než tehdy, kdy se do sebe s Jonghyunem zamilovali. Býval sličnou dívkou s blonďatými vlásky po ramena, veselý, stydlivý a sladký. Taková Rena bývala i v období, kdy se s Jonghyunem občas pohádali, prostě to nechtěla vzdát. Užívali si spoustu legrace - tou dobou JR jezdil na různé bojové soutěže, protože vlastnil obouruční katanu a zacházel s ní bravurně. Dokonce s ní učil i Renu, která se o to zajímala, ale hranice jejich vztahu přišla, když se Rena začala chovat více jako kluk a v boji byla stále lepší a lepší. Jonghyun se s ní rozešel, ač ho spalovala láska, již pociťoval.

O tom se Minki samozřejmě nikdy nedozvěděl, JR jí tehdy řekl, že už ji nemiluje. Zničilo ji to. O pár týdnů později pak podstoupila operaci, při níž se z Reny stal Ren. Více než rok se pak zotavoval u svých rodičů na venkově, často se pokoušel Jonghyuna najít. Povedlo se mu to až teď.

Nejdůležitější ovšem bylo, že si Ren našel učitele boje a pořídil si vlastní zbraň. Chtěl poté, co Jonghyuna najde, ho vyzvat na souboj a porazit. Blondýnek se se svou katanou sžil, byla přirozené prodloužení jeho paže. Byl odhodlaný vyhrát.

Teď ovšem nebyla dobrá příležitost k žádosti o boj. Musí počkat, až nadejde správný čas. Teď mu byl nesmírně vděčný, že ho zachránil, ve třídě by to nezvládl.

,,Hej..." oslovil ho jemně Jonghyun, načež ho stáhl do vřelého objetí, ,,já ti řekl, ať už nepláčeš. Nemůžu se dívat, když někdo v mém okolí tak moc trpí..."

Choi mu zavrtal hlavičku do ramene, nasával onu vřelou a příjemnou vůni, kterou tak dobře znal. Nedokázal to zadržet, z oči mu opět uteklo pár třpytivých slz. ,,P-Promiň..." vzlykl.

,,Nah, co s tebou jen budu dělat?" povzdechl si Jonghyun a stiskl ho mnohem pevněji. Ne tak, aby nemohl dýchat, ale tak, aby se cítil stoprocentně v bezpečí.

Minki mu obmotal packy kolem pasu. Věděl, že by neměl, ale v jeho přítomnosti se cítil bezpečně a příjemně. Nemohl si pomoci, potřeboval ho.

Odpoledne

Poté, co se Jonghyun s Renem vrátili do třídy, už nikdo neměl uštěpačné poznámky. Minhyun s Taeminem se k nim o přestávce přidali a pěkně si s nimi povídali o všem možném. Po škole se JR rozhodl, že tu mladíka trochu provede.

Choi s tím nadšeně souhlasil, byl rád za každou chvilku, co s ním mohl být. Minhyun už odešel domů, Taemin za svým přítelem, takže zůstali opravdu jen oni dva.

,,Taaaak..." zapřemýšlel JR, ,,kam by ses rád podíval? Můžeme zajít na jídlo, nebo někam do nákupáku... jak je ti libo."

,,Nechám to na tobě, rád se podívám kamkoliv," usmál se. Popravdě, měl docela i hlad, což vzápětí ukázalo kručení jeho bříška.

Toho si Jonghyun všiml, zaslechl to. Potutelně se usmál. ,,Hádám, že vyhrálo jídlo. Tak na co bys měl chuť? Pizzu, nudle, kebab... je tu možností spousta."

,,Zmrzlinuuuu!" vypískl Rennie nadšeně, bylo mu jedno, že pomalu začíná podzim. Zmrzlinu byl schopen jíst i v zimě, když bylo deset pod nulou. Tohle se na něm nezměnilo, i jako dívka vždy zmrzlinu miloval.

,,Tak přesně tu zrovna ne. Fájn, vybírám já," ušklíbl se Jonghyun, tohle byla jedna z jeho vlastností. Věděl, co je dobré a co zlé, tudíž vybíral vždy tu nejlepší možnost. Rena zatáhl do jedné z bližších restaurací, kde se společně usadili ke stolu.

Minki mu nic nevyčítal, momentálně by byl schopen sníst skoro všechno. Čekal tedy, co jim Jonghyun objedná, zatímco si hrál se solničkou.

Pro sebe JR objednal rybí polévku a jako druhý chod nudle s kuřecím masem a zeleninou, což také objednal pro Rena. Nemuseli čekat dlouho, moc lidí zde nebylo - to bylo pravděpodobně tím, že byly restaurace zaplněné spíše k večeru.

Jakmile jim jídlo přinesli, Ren tiše zajásal, oči mu zářily jako dvě žárovky. Jeho hlad za tu dobu ještě vzrostl, už se opravdu těšil, až to všechno sní.

,,Tak hurá do toho," povzbudil ho Jonghyun, pobavený jeho nadšením. ,,Já ti to nesním, neboj. Dobrou chuť."

,,Dobrou chuť," odpověděl mu blonďáček, zatímco už držel nůž s vidličkou. Neotálel, s vervou se do toho pustil. ,,Mňam~" zavrněl.

Skvěle si to užíval i Kim, který mohl na Minkim oči nechat. Připadal si jako zamilovaný, ačkoliv věděl, že city jako láska pro něj byly zapovězené. V přítomnosti Rena si připadal uvolněný, volný...

Bylo to jako deja vu, připomínalo mu to dobu, kdy ještě byl se svou Renou a vše bylo v pořádku. Když na to tak myslel... Kde asi je? Jak se má? Pamatuje si ještě na něj? Stýská se jí?

Tyto myšlenky ho snadno uváděly do depresí, nebo minimálně do melancholické nálady. Stejně jako teď. Nemohl si pomoci, Ren byl Reně až moc podobný, ve všech směrech. Navíc to jméno...

Připadalo mu to jako až příliš velká shoda náhod, něco mu na tom nehrálo. Zapátral v paměti. Neměla třeba dvojče? Bratra? Tím by se vše vysvětlovalo.

Ne, neměla, byla jedináček. To si pamatoval až moc dobře, bohužel. Povzdechl si a v jídle se zastavil. Celou dobu tak moc litoval toho, že se s ní rozešel. Kde teď asi mohla být?

,,Copak se děje?" strachoval se Minki, když viděl, že je něco v nepořádku. Jongův pohled byl takový vzdálený, prázdný...

Rudovlásek zavrtěl hlavou a důrazně zamrkal, myšlenky nad Renou se velice snadno rozplynuly. Zvedl svůj pohled k narušiteli své vnitřní rovnováhy a omluvně se usmál. ,,Promiň, zamyslel jsem se nad minulostí. Někoho mi připomínáš."

,,Aha..." Ren měl tušení, o koho se jednalo, ke komu se Jongovy myšlenky stále vracely. Možná... Možná si to ale jen namlouval. Kdo ví, třeba na něj JR již dávno zapomněl.

Z rudovláskových rtů vyšel zkroušený povzdech, lžíci od polévky odložil. Netušil, proč mu to říká, ale měl pocit, že Renovi může věřit. ,,Měl jsem jednu holčinu... hezkou, milou, dost podobnou tobě. Měla i skoro stejné jméno. A pak jsem se s ní kvůli blbosti, jak to vidím teď, rozešel, přestože... ji miluji pořád."

Blondýnek strnul, vidlička mu v tu chvíli málem vypadla z ruky, jak silně se mu ruce roztřásly. Řekl právě Jonghyun to, co slyšel? Stále ho, vlastně Renu, miluje? ,,T-T-To je mi líto," vydechl, měl co dělat, aby se znovu nerozplakal.

Když si JR všiml toho, jaký to mělo na Rena efekt, sklopil zrak a znovu se pustil do jídla. ,,Promiň, asi jsem o tom neměl mluvit."

,,To je v pořádku," špitl blonďáček a následoval jeho příklad. Nastalo mezi nimi dlouhé ticho, rušené jen cinkáním příborů.

Jonghyun odhadoval, že to teď zkazil. Tuhle špatnou atmosféru si nepřál, měl rád veselí a štěstí. Ne depresi a melancholii. Dojedl polévku a vrhl se na hlavní chod, který dojedl ještě dříve než hladový Choi.

Blonďáček na to jen překvapeně hleděl. Kam to jídlo zmizelo? Dojedl svou porci a spokojeně si pohladil bříško. ,,Můžu si teď dát tu zmrzlinku? Prosím~"

Druhému se ulehčilo, že s ním zase komunikuje. Z toho důvodu řekl ano, i když to na podzim vůbec nebylo vhodné. Obsluze zaplatil a dal jí i malé spropitné, načež Renovi očima naznačil, ať jde.

Minki nadšeně přiběhl k němu, měl co dělat, aby nezačal nadšeně poskakovat. Za malou chvilku už stáli u stánku a Choi mučil zmrzlináře tím, že požadoval všechny možné i nemožné příchutě.

,,Rene, klid," smál se rozkošně Jonghyun a koupil mu to, co se dalo. S omluvami k prodavači ho od stánku za pas odtáhl a natlačil ho směrem, kudy normálně chodil domů. ,,Padej už!"

Rennie se zachichotal a poprvé si lízl oooooobrovské zmrzliny. Tohle se mu líbilo. Nejradši by Jonga radostí umačkal. Za záchranu, společnost i jídlo.

,,Tak jo." Jonghyun byl ve vážně dobré náladě, tak dobře jako s Renem se dlouho již s nikým nebavil. ,,Chceš završit prohlídku mým domem? Rodiče se vrací až večer, tak můžeme hodit nějakou seznamovací hru, kouknout na film nebo tak."

,,Ano!" vypískl Choi a nadšeně zatleskal, přičemž mu zmrzlina téměř spadla. Tenhle nápad se mu víc než zamlouval, jít po tak dlouhé době k JRovi domů.

,,Trubko," utahoval si z něj Jonghyun, pozorně ho u toho sledoval. ,,Neměl bys tak blbnout. U mě doma to není žádná sláva. A važ si toho, obyčejně si tam nikoho netahám. Naposledy tam snad byl jen Minhyun. Toho se drž, je to fajn klučina."

Blonďáček několikrát přikývl, dnešní zlé události se zdály být přínosné. Chytil Jonghyuna za packu a věnoval mu krásný a vděčný úsměv. ,,Děkuju."

JR ho pevně stiskl, následně však jejich ruce rozpustil a zasunul si je do kapes. Ne že by se mu to nelíbilo, ale bylo to zvláštní. Nikdy se s nikým nechytal za ruce.

No, možná jedině s Renou, ale to byla dávná výjimka. Minki se ještě naposledy uculil, než se zase začal věnovat zmrzlinuě.

Zhruba za deset minut se loudavým, klidným krokem došoupali před JRův dům, jenž Ren tak moc dobře poznával. Jonghyun odemkl branku a vpustil blonďáčka na svůj dvůr. Okamžitě se k nim přiřítil německý ovčák Rex, který patřil Kimovu otci, aby si nově příchozího očuchal.

JR čekal, že bude na Rena vrčet a štěkat, možná ho dokonce chtít kousnout. Byl připraven ho zkrotit. Jenže, jen co Rex blonďáčka spatřil, nadšeně zaštěkal a přiběhl k němu, otřel se mu o nohu. Šťastně mu olízl ruku, celou dobu přitom vrtěl ocáskem.

Jonghyun na ně dva s vykulenýma očima zíral, až nakonec po nějaké době smířlivě vydechl. ,,Já to nechápu. Tebe musí mít rád každý, viď, Rene?"

Choi se rozkošně zasmál, dřepl si a podrbal pejska za ušima a na zádech. ,,Copak je, malej?" zajímal se. ,,Promiň, nic pro tebe nemám..."

,,To před ním neříkej, nebo tě opravdu sežere." Rudovlásek mířil k hlavním dveřím domu svých rodičů, před nimi se zastavil. Ohlédl se na blondýnka a musel se u toho uchechtnout. Byl vážně roztomilý, to uznával.

,,A jak mu mám tedy říkat?" Ren to samozřejmě věděl, nemohl se ale jen tak vytasit se znalostí jeho jména. Jonghyun nebyl hloupý, jistě by pojal podezření.

I přes svátky jsme aktivní a píšeme, tuhle krátkou povídku jsme dokončily včera~ :3