Samuel nikdy neviděl Marii tak šťastnou. Sice neměl šanci strávit s ní nějak extra moc času, ale za tu dobu, kterou spolu strávili, si nikdy nevšiml, že by se usmívala tak, jako právě teď. Očima těkala po všem živém, co se kolem nich hýbalo, a Sam si musel přiznat, že i jeho fascinovalo, jakou změnou musela planeta Země projít – příjemnou změnou. Dostali se až k městu a Samuel se musel zastavit. 

Lidé se procházeli po čistém městě v klidném tempu, nikdo nikam nespěchal. Co dva metry to byl vysazený zakrslý stromek nebo nějaký keř, či květina – cokoli co bylo Zemi prospěšné. Nad hlavami lidí se vznášela auta poháněná zřejmě některým z paliv vynalezených v budoucnosti. Aut bylo minimálně, pro dopravu spíše sloužila kola nebo kolečkové brusle. Uprostřed malinkého náměstí, které bylo snad ze všech stran sevřeno mrakodrapy, se nacházela kašna. Kolem ní byly do kola rozestavěné lavičky a na jedné z nich posedával Stephan, teď už ve společnosti Teodora. S Marií k nim došli a Samuel se posadil z druhé strany vedle Stephana.

„Kam jsi nás to vzal?" zeptal se bratra.

„Vítejte na začátku 22. století," ušklíbl se Stephan, „píše se rok 2105 a myslím, že je to dostatečně vidět."

„Je to tu úžasný," ozvala se nadšeně Marie, „chtěla bych to tu prozkoumat křížem krážem."

„Tak jdeme na to," Stephan se chtěl zvednout z lavičky, ale Samuel ho zastavil.

„Myslím, že to není nejlepší nápad," přiměl bratra zůstat sedět.

„Proč?" zahučeli naráz Stephan a Teodor.

„Myslím, že bysme spíš měli dát nejdřív všechny věci do pořádku," vysvětlil a mrkl po Marii.

Oba bratři něco nesrozumitelně zamručeli a pak se vzdálili na další lavičku.

„Co tím myslíš, dát věci do pořádku?" nechápala Marie. „Jaké věci?"

„Myslel jsem tím tebe, Marie," povzdychl si.

„Proč mě?" zajíkla se.

„Vrátím tě zpátky domů. Všichni tě tam už určitě hledají," natáhl k ní ruku, ale ona couvla.

„Já nechci domů!" vykřikla.

„Marie, bude ti tam líp než tady," přemlouval ji Samuel. „Tohle není místo pro tebe."

„Pleteš se," Marie divoce zavrtěla hlavou, „Teodor mi toho plno ukázal. Tys mi toho plno ukázal. Stephan se naučí cestovat tak, jak se má a všechno bude v pohodě."

„Přál bych si mít jistotu, co máš ty," sklonil hlavu k zemi, „ale nemám ji."

Co to dělám? Napadlo ho. Proč jí zase nutím vrátit se zpátky, když jsem ji sem přivedl? Přivedl jsem ji sem z nějakého důvodu, tak z jakého? Měl jsem pocit, že dělám dobrou věc, když jsem ji bral s sebou, tak proč mám pocit, že to byl všechno jeden velký omyl? Proč se tak moc bojím, že to nezvládne?

Stoupl si k ní a podíval se jí do očí. Aniž by z ní spustil oči, nahmatal její ruku a propletl jejich prsty. Vnímal, že se celá chvěje a zabolelo ho pomyšlení, že to způsobil on. Popostoupil k ní a přiměl svá křídla, aby se objevila.

„Nedělej to, prosím," šeptla.

„Nemůžu dovolit, aby se ti cokoli stalo. Vím, že doma se o tebe dobře postarají," namítl.

„Dokážu se o sebe postarat už sama a mám tu tebe," zaprotestovala.

„Nevím, jestli mám dost času se ti věnovat," volnou rukou si promnul obličej, „musím, musím najít řešení, Marie."

„Řešení čeho?" nechápala. „Proto jsi mě nechal samotnou na náměstí?"

„Proto," pokýval hlavou, „musím najít řešení, jak tomuhle všemu zabránit už napořád."

„Proč?" zopakovala. „Copak ses nepodíval okolo?"

Samuel jí chtěl odpovědět, ale její slova mu bránila. Rozhlédl se okolo a zalapal po dechu, když zjistil, jak slepý byl, čeho všeho si nevšiml. Náhle si všímal lidí, kteří se náhle zastavili, roztáhli křídla a prostě zmizeli. Nebyl to jen jeden člověk, měl dojem, že to tu umí všichni. To proto si jich nikdo nevšímal. Bylo to normální, uměli to všichni. Mohli se dostat kdykoli, kamkoli.

„Naučili se to," vydechl ohromeně, „mají ten dar také."

„Vidíš, tak na co by ses ho zbavoval?" Marie mu pevně stiskla ruku.

Bylaby to chyba, došlomu, když si ji přitáhl do náruče.    

Předposlední kapitolka :)

Doufám, že se Vám příběh líbí :)

Pokračování snad brzy, 

Aerstea 

P. S. obrázky nevlastním - pouze půjčení :)