Marie klopýtla a několika malátnými kroky se dostala doprostřed silnice. V momentě, kdy se trochu vzpamatovala, zamrkala před sebe a vyděšeně vykřikla, když se proti ní řítilo auto. Couvla dozadu v momentě, kdy jí k uším dolehlo troubení, které evidentně vycházelo z auta. Marii z toho zvuku rozbolela hlava a prsty si zajela do vlasů. Tohle nebylo dobře. Tady neměla být. Nohy se jí zapletly a skoro spadla, když jí náhle dopadly na boky něčí ruce a pevně jí sevřely.

„Tohle není dobré místo pro stání," uslyšela povědomý hlas.

Než se však stačila otočit a zjistit, s kým má tu čest, dotyčný jí přiměl k chůzi a během chvíle se ocitli na druhé straně silnice. Dovedl jí až k blízké lavičce a donutil ji posadit se. Marii chvíli trvalo, než akceptovala, že už se není čeho bát - alespoň ne teď, když se jí někdo opatrně dotkl na rameni. Trhla sebou a pootočila se. Zamrkala na Teodora a pousmála se.

„Výborně, úsměv. Tak to vypadá, že už jsme z nejhoršího venku," Teodor jí úsměv opětoval.

„Jak jsi mě našel?" pozdvihla obočí.

„Šel jsem hned za tebou," široce se usmál, „dokonce jsem na tebe volal, ale to už je jedno."

„Nic jsem neslyšela," namítla.

„To nevadí. Důležité je, že už jsem tě dohnal," pohladil ji po zádech.

Marie se chtěla usmát, ale nemohla. Nešlo to. Hlasitě si povzdychla a zakryla si obličej dlaněmi. Zmateně zavrtěla hlavou a potlačila slzy.

„Chci odsud pryč," zahuhlala skrz dlaně, „chci domů. Nepatřím sem."

„Tohle si myslí spousta lidí a pocházejí z tohohle století," zasmál se Teodor.

„Jak to myslíš?" zamžourala na něj skrz prsty.

„Jednoduše," pokrčil rameny, „to že pocházíš z jiné doby, neznamená, že sem nemůžeš zapadat."

„Ale já nevím, jak sem zapadat. Navíc Sam ani nejeví zájem, abych sem zapadala," namítla tiše.

„No tak ti to prostě ukážu já," vzal jí za ruce a něžně jí je odtáhl od obličeje.

„A kde začneme?" vyzvídala.

„Je tady spousta možností," pohledem zalétl k ulicím.

„Brala bych něco k jídlu, mám docela hlad," postěžovala si skromně Marie.

„Tak je to jasné," rozesmál se Teodor.

Marie seděla u malého stolečku, který byl určen pro čtyři lidi. Nedokázala si představit, že se čtyři lidi dělí o tak malou plochu, ale když se rozhlédla, zjistila, že to jde. Polkla a prstem udělala na stolku kolečko.

Dobrá, stolování je tu trošku jiné, dejme tomu, pomyslela si.

Vzhlédla a usmála se na Teodora, který se vrátil s dvěma tácy – každý svíral jednou rukou. Jeden z nich před ní položil a ona se nejistě podívala na krabičku naplněnou pár kousky něčeho, o čem nevěděla, co je. Pak se pohledem přesunula k papírové mističce naplněné úzkými proužky brambor, zřejmě opečenými.

„To jsou brambory?" poukázala na mističku.

„Hranolky," pousmál se Teodor, „trochu lepší brambory."

„A tohle?" znovu nakoukla do krabičky.

„Kousky kuřete," vysvětlil a pak se usmál, „věř mi, bude ti to chutnat."

Marie si jídlo nejistě prohlédla, když před ní Teodor postavil kelímek. Rychle po něm sáhla a žíznivě se napila. Pití bylo až moc sladké, ale dobré. Následně sáhla po jednom kousku kuřete z krabičky a hladově se do něj zakousla. Přivřela oči a olízla se.

„Tohle je boží," zahuhlala s plnou pusou.

„Tak s chutí do toho," rozesmál se Teodor.

Nakonec to nebude zas tak špatné...

Marie sebou trhla, když se náhle něco rychle pohnulo za oknem. Otočila se tím směrem a spatřila Stephana. Nejmladší z bratrů vypadal vyděšeně. Vlasy měl zpocené, oči do široka otevřené a jeho dech tvořil na skle zamlžené kolečko. Mladík divoce zabušil na okno, aby připoutal pozornost Teodora. Marie se na něj pootočila, ale zjistila, že už u stolku sedí sama. Pohledem našla Teodora, jak právě proběhl dveřmi. Marie pozorovala Stephana, kterému právě ze zad vystřelila křídla. I přes sklo uslyšela Teodora, jak vykřikl jeho jméno, ale bylo pozdě. Než stihl ke Stephanovi doběhnout, jeho bratr se vypařil neznámo kam. Teodor chvíli jen postával na místě a pak se vrátil zpátky dovnitř.

„Pojď," doběhl k Marii a popadl ji za ruku, „jdeme."

„Ale kam?" nechápala Marie a klopýtala za ním.

„To nevím, kam se ten magor zase vytratil, ale musíme ho dohnat," vysvětlil jí rychle.

„Vážně se chceš teleportovat tady? Je tu hodně lidí víš, uvidí tě," zahuhňala Marie.

„Jinou možnost nemám," namítl Teodor.

Zastavil se na místě, kde ještě před chvílí stál Stephan a uchopil Mariinu ruku trochu jemněji. Postavil si jí naproti sobě a vzal ji i za druhou. Marie se zhluboka nadechla a vnímala, jak jí po zádech přeběhl mráz.

„Jdeme na to," usmál se na ni Teodor, „pevně se drž a bude to v pohodě."

Marie mu přikývla a sledovala, jak mu ze zad vystřelila ta podivná křídla. Teodor si ji k sobě přitáhl a obejmul ji. Pevně ho sevřela pažemi a zavřela oči. Těsně před tím než i oni zmizeli, bůh ví kam, ucítila, jak ji někdo pevně chytl za předloktí.

„Někdo se mě drží!" vykřikla Marie hned potom, co se přemístili.

Popadla dech a rychle odskočila od Teodora. Doufala, že se tak vzdálí i od dotyčného, který se k nim na poslední chvíli připojil.

„To jsem já," uslyšela známý hlas.

„Same?" nechápala. „Jak ses k nám dostal?"

„Jsem rád, že jsem se dostal," zamručel, „kde to vůbec jsme?"

„Nejsi jediný, kdo by to rád věděl," ozval se Teodor.

„Stephan," povzdychl si Samuel.

Marie se rozhlédla a musela zaklonit hlavu, aby dohlédla na nejvyšší budovy. Vůbec ale nevypadaly tak, jako ty v Praze. Bylo tu hodně budov, které byly tvořené úzkým oválným středem a širokou plochou kopulí na vrcholu. Dál tu bylo plno kupolí, mostů umístěných v nepřirozených výškách. Auta vypadala, že nad silnicemi spíš plachtí, než aby po nich jezdila a všechno to bylo až příliš nerealistické.

„Tohle je budoucnost?" zeptala se nevěřícně.

„Vypadá to tak," kývl Samuel.

„Jdeme, musíme najít Stephana, než tu něco vyvede," Teodor vyšel směrem k městu, které se před nimi tyčilo do výšin, ale Marie si jakýmkoli pohybem nebyla vůbec jistá.

„Děje se něco?" objevil se před ní Sam.

„Nevím," zaváhala, „předtím jsem věděla, co dělat, protože jste vy věděli, co dělat. Jenže tady ani vy nevíte, co dělat, tak jak se tu mám vyznat já."

„Stejně jako my," usmál se na ni.

„Jak to myslíš?" svraštěla obočí.

„Prostě se řiď instinktem," zasmál se a vzal ji za ruku.

Marie ho následovala a pozorovala okolí. Když se dostali na plně rozkvetlou louku, která se rozprostírala až k městu, Marie lapla po dechu. Všechno tu bylo tak odlišné od 21. století. Zatímco tam byly všude auta, silnice, budovy, tady bylo všude zeleno. Stromy vytvářely v létě vítané stíny, všude bylo vidět život – ať už se jednalo o motýly, brouky, či králíky nebo veverky.

„Tak tomuhle říkám budoucnost," usmála se šťastně.

Už dvanáctá část :O Pomaličku se blížíme ke konci, tak doufám, že se vám příběh líbí :)

Pokračování doufám brzy :) 

Aerstea