Samuel Lovelow se prodíral lidmi oblečenými v barokním stylu a k uším mu doléhala hudba smyčcového kvarteta. Právě se kolem něj prořítilo pět malých dětí a on s povzdychnutím zlostně zavrčel. Nesnášel malé děti a vůbec neměl rád, když se mu pletly pod nohama.

„V klidu bráško, jsou to jen děti," poplácal ho po rameni jeho bratr Teodor.

„No právě, že to jsou děti," zasyčel Samuel, „a dávej si pozor na mluvu, Teodore, uvědom si, v jakém jsme století. Kde je Stephan?"

„Mám dojem, že mu určitá slečna v tyrkysových honosných šatech přišla daleko zajímavější než tvoje nenávist k malým dětem," uchechtl se Teodor.

„Lezeš mi na nervy, Tede, vážně mi lezeš na nervy," pronesl naprosto upřímně Sam, „doufám, že ta slečna nebyla komtesa Marie."

„Nemám ponětí, jak komtesa Marie vypadá," namítl Teodor.

„Ježíši," Samuel se na svého bratra prudce otočil a přitiskl ho zády k tapetované stěně, čímž si vysloužil pozornost postávajících gentlemanů. Šeptal, aby ho slyšel jen bratr: „Nemůžeš jen tak pronést, že nevíš, jak vypadá komtesa Marie. Je to budoucí hraběnka, tenhle ples je předcházející před jejím zásnubním. Má si zde vyhlédnout svého vyvoleného, takže se koukej sebrat a začni se chovat podle situace."

Samuel pustil bratra, který ho celou dobu překvapeně sledoval. Dlaněmi mu uhladil sako a pokýval hlavou, aby mu naznačil, že domluvil. Otočil se od bratra a vnořil se zpět mezi lidi. Proplétal se mezi nimi a měl zamířeno přímo ke křesílku komtesky, o které se před chvílí bavil se svým mladším bratrem. Byl nejstarší z trojice a čím dál tím víc si uvědomoval, že to je ta nejtěžší role, kterou mu život přidělil, a že mu život přidělil již mnoho rolí a ještě mnoho jich zřejmě mělo přibýt. On a jeho dva bratři byli cestovatelé. Cestovatelé v čase. Tento dar jim byl dán už od narození, jen chvíli trvalo, než se začal projevovat a ještě delší dobu zabralo, než se dar naučili používat. Nejmladší bratr Stephan neměl dar ještě úplně pod kontrolou, což dělalo Samuelovi největší starost. Hlavně díky Stephanovi se ocitali stále na jiných místech v jiném století, aniž by chtěli – mezi ta místa patřilo právě i tohle.

Samuel se protlačil až na konec sálu a zděšeně zjistil, že křesílko patřící komtese Marii je prázdné. Marie Lancelovna měla podle řečí, co se doslechl, patřit mezi ty nejkrásnější komtesy z okolí. Samuel o ní neměl zájem, ženy ho celkově nezajímaly, jen chtěl Marii pozdravit, trochu jí polichotit a požádat jí o tanec, tak jako se to v této době slušelo. Připojil se k němu Teodor a on se na něj trochu pootočil.

„Nevíš, kam Stephan s tou dívkou odcházel?" zeptal se bratra.

„Odváděl jí ven," pokrčil rameny Teodor.

To Samuelovi stačilo, aby se otočil na podpatku a vyrazil směrem ke vchodovým dveřím. To, co teď potřeboval nejméně, bylo, aby jeho bratr vzal na výlet ještě nějakou zdejší komtesu nebo hraběnku. Jeho náhlé cestování bylo občas až příliš náhlé, ale Samuel vždy věděl, kde ho najde – byli přeci jen bratři. Pohoršující okolností bylo, když vzal Stephan na výlet i někoho jiného, což se mu občas vážně povedlo. Většinou se jednalo o nějakou dívku. Sam se snažil Stephanovi vysvětlit, že by měl krotit svou touhu seznamovat se s každou krásnou ženou, na kterou narazí, ale jeho bratříček to nedokázal pochopit.

Samuel vyběhl ze dveří a během chvíle se ocitl venku. Rozhlédl se, ale svého mladšího bratra nikde neviděl. Povzdychl si a vyšel do svitu měsíce. Ochladilo se a on si dopl sako co nejvíc to šlo – do poloviny hrudníku. Tohle oblečení mu nesedělo a to vůbec.

„Stephane!" vykřikl mladík a chtěl si prsty zajet do vlasů, když narazil na zvlněný klobouk.

Vyšel po úzké kamínkovité cestě a vlastně se ani moc nerozhlížel, spíš hleděl do země.

„Hledáte někoho?" uslyšel příjemný ženský hlas a trochu se i lekl, což neměl vůbec ve zvyku.

Otočil se po hlase a spatřil dívku oděnou do růžových honosných šatů se zlatým zdobením a s bílou vysokou parukou na hlavě. Poznával ji, byla to ona a byla přesně tak krásná, jak se říkalo.

„Komtesa Marie," něžně ji uchopil za ruku a políbil jí na hřbet dlaně, „těší mě."

„Promiňte, ale neznám vás. Odkud jste? Ještě jsem vás nikdy neviděla," byla zmatená.

„Samuel Lovelow, mé hrabství je odsud velmi vzdálené," široce se usmál.

Druhá část Cestovatelů v čase :)

Pokud se Vám příběh líbí, prosím zanechte komentář s hodnocením, kritikou, jakýkoli :)

Další část již brzy,

Aerstea

P. S. Obrázek nevlastním - jen půjčený :)