Samuel trpělivě vyčkával na chodbě před dveřmi na dámské toalety. Marie už tam trávila něco kolem půl hodiny a on začínal být velice netrpělivý. Byl obeznámen s tím, že ženám všechno trvá až přespříliš, ale že by jim trvalo převlečení šatů půl hodiny?

No to potěš, co teprve, když se měla soukat do těch barokní šatů a připravovat se na ples?

Jeho dva mladší bratři se toulali někde po krámech a vraceli se zpátky do přítomnosti. Samuel měl takové tušení, že je najde v obchodě s videohrami. Z přemýšlení ho vytrhl šramot vycházející z toalet a zaměřil svou pozornost na dveře. Ty se pootevřely a ve škvírce se objevil Mariin obličej. Samuel se na ni usmál a ona mu jeho úsměv opětovala. Stydlivě vyšla ven a pozastavila se pár kroků od něj. Samuel měl pocit, že sní. V těch šatech byla přímo překrásná. Rozpuštěné vlasy jí splývaly přes záda až k pasu a Sam měl nutkání se jich alespoň dotknout. Když jí uviděl poprvé, v mysli jí litoval, že musí mít na hlavě tu příšernou paruku. Od té chvíle ho často napadlo, jakou barvu vlasů má asi doopravdy. Tipoval blond nebo světle hnědou, ale jemu se teď do očí leskla zrzavo-hnědá. Marie na něj zamrkala světle modrýma očima a naklonila hlavu k rameni.

„Něco je špatně?" zeptala se.

„Ne," vyhrkl Sam, „ne, všechno je v naprostém pořádku."

„Vážně?" prohlédla se. „Stále si tím vším nejsem moc jistá."

„Jsi krásná," zamumlal Samuel a znovu si Marii prohlédl.

Byl jí naprosto unešený a vůbec se nepoznával. Nikdy si ženy, ani dívky, nijak zvlášť neprohlížel, ale z Marie nemohl spustit oči. K uším mu dolehlo pobavené chichotání, což ho vrátilo zpátky do reality. Zamrkal na Marii a zrudl, když mu došlo, že zřejmě přemýšlel nahlas.

„Chci říct," odkašlal si, „moc ti to sluší."

„Díky," uculila se na něj.

Pozvedla v rukou její staré šaty a povzdychla si.

„Co s nimi?" zeptala se smutně.

„Někam je schováme," ujistil ji a převzal je od ní, „bylo by škoda zbavit se jich."

Marie se na něj vděčně pousmála a on vnímal, jak se mu rty roztáhly do šťastného úsměvu. Zmateně zavrtěl hlavou a uhnul pohledem. Nemohl si dovolit ztratit nad sebou kontrolu, to měl na denním programu Stephan.

„Půjdeme?" navrhl Marii. „Nerad bych nechal ty dva blázny o samotě déle než je nutné."

„Tak je jdeme najít," vyšla k průchodu, co vedl zpět k obchodům.

Samuel se rozhlížel kolem sebe a hledal jakoukoli známku po svých dvou bratrech. Marie s ním držela krok a povětšinu času pobíhala kolem, aby si stihla prohlížet všechny okolní výlohy. Byla zdejším prostředím naprosto fascinovaná a Samuel to obdivoval. Snažil se chápat, co asi právě Marie cítí, ale tušil, že se do jejích pocitů nikdy nedokáže plně vcítit.

„Same?" přitančila k němu.

„Hm?" mrkl po ní.

„Co je to bankomat?" zeptala se zvídavě.

Samuel se rozesmál a pak klidně odpověděl: „Zařízení pro výběr peněz. Vložíš do něj bankovní kartu, zadáš kód a můžeš si vybrat hotovost."

„Takže něco jako trezor? Tam taky musíš zadat kód, abys ho otevřel," pátrala.

„Něco takového," kývl, „jenom menší, lehčí a rychlejší."

„Hmm," přimhouřila oči a bylo evidentní, že přemýšlí.

„Líbí se ti tu?" zeptal se jí Samuel po chvíli ticha.

„Nevím," odfoukla si a pohodila rukama, „je to tu zvláštní. Každý někam jen pospíchá. Míjejí všechno to hezké, všechno to podstatné. Každého akorát zajímá, aby se dostal včas tam a tam a pak zase šel jinam. Zdá se mi, že si neumějí užívat života."

„Páni," Samuela ohromilo, jak rychle Marie prokoukla společnost 21. století.

Nejsmutnější mu přišlo, že jí stačilo pár hodin, aby si toho neveselého faktu všimla, zatímco lidé, kteří životem doslova probíhali, si onen fakt nedokázali připustit. Sam se na Marii usmál.

„Pojď," vzal jí za ruku, „musím ti toho tolik ukázat."

Samuel proplouval davem lidí a Marie ho následovala. Vedl ji na Staroměstské náměstí. Chtěl, aby viděla Orloj. Blížila se celá hodina a on věděl, že pokud si nepospíší, nestihnou si zabrat dobrá místa někde vepředu.

„Kde to jsme?" uslyšel Marii. „Kam mě to vedeš, Same?"

„Myslím, že to místo dost dobře znáš," ujišťoval ji.

Skrz skupinku lidí ji protlačil, až dopředu přede všechny a vítězoslavně se usmál. Marie se kolem sebe zmateně rozhlížela a on jí mávl rukou před obličejem, aby přilákal její pozornost.

„Tamhle," poukázal na velké hodiny Orloje.

Marie zvedla hlavu a zorničky se jí rozšířily v úžasu. Zmateně zavrtěla hlavou a trochu couvla.

„Ale to je přeci, to je pražský Orloj," vydechla.

„Co na něj říkáš?" pousmál se Samuel. „Stále parádní, že?"

„Úžasné," zahuhlala v momentě, kdy se rozezvonily hodiny.

Fascinovaně sledovala střídání apoštolů v okýnkách a Samuel z ní nemohl spustit oči. Musel si přiznat, že se mu to stávalo čím dál častěji a on nevěděl, co si s tím má počít. Nemohl si dovolit nechat se rozptylovat. Potřeboval pokračovat v pátrání. V pátrání po řešení. Byl jediný, koho něco takového napadlo. Bratři o tom hodnou dobu nevěděli, a když jim to nakonec řekl, stejně o to nejevili nejmenší zájem. Samuel se snažil přijít na řešení jejich situace. Měl za to, že muselo existovat něco, co by je zbavilo té schopnosti cestování. Z uvažování ho vytrhlo finálové zakokrhání kouta. Marie odpoutala pohled od Orloje a zamrkala na něj.

„Pojď," vybídl jí a protáhl jí davem na náměstí.

„Neměli bychom počkat na tvé bratry?" zeptala se a pootočila se směrem, kde je viděla naposledy.

„Oni se neztratí," uchechtl se, „chci ti ještě něco ukázat."

„Začínají mě bolet nohy," postěžovala si tiše.

Samuel se rozesmál: „Příště investujeme do jiných bot. Evidentně nejsi zvyklá na dlouhé procházky."

„Spíše jsem jezdívala na koni," namítla.

„Na takovém koni," pokývl hlavou před sebe, kde postával kočár, před který byly zapřažení dva vraníci.

„Damon byl úplně stejný," povzdychla si se steskem a klidně ke koním došla.

Samuel pozoroval Marii, jak ladně došla ke koním a láskyplně si je prohlížela.

„Mohu je pohladit?" zeptala se zavalitého muže, který se zády opíral o kočár.

„Poslužte si, slečno," přikývl jí, „jsou krotcí jako beránci."

Marie se na něj sladce usmála a přistoupila k jednomu z vraníků. Opatrně k němu natáhla ruku a vyčkala. Kůň jí zaregistroval, zastříhal ušima, a když jí ruku důkladně očichal, natiskl se jí měkkým čumákem do dlaně. Marii se na tváři objevil spokojený výraz a Samuel se usmál sám pro sebe. Vypadala tak šťastně, přestože nebyla ve své době. Samuel se rozhlédl kolem a pohledem se zastavil u výlohy jednoho postaršího krámku. Visel tam plakát, na kterém bylo tučným písmem napsáno: Rozuzlení záhady cestování v čase. Srdce se mu divoce rozbušilo a sotva lapal po dechu. Zamotala se mu hlava z pomyšlení, že by byl tak blízko. Neváhal ani vteřinu. Dostal se ke krámku a nakoukl dovnitř. Vevnitř byl rozsvícený starobylý lustr, ale nikdo nebyl k vidění. Samuel pootevřel dřevěné dveře, které rozcinkaly drobný zvonek.

„Haló?" zvolal.

Sam si prohlédl místnost, sotva dýchal. Tři stěny byly obložené policemi přeplněnými knihami a Samuel mě pocit, že se na něj každou chvíli police zřítí.

„Co si přejete mladíku?" uslyšel ženský hlas a ohlédl se po něm.

Díval se na postarší ženu a přemýšlel, jestli jí přehlídl, nebo se tu objevila opravdu náhle.

„Zaujal mě ve vaší výloze ten plakát. Víte, ten o cestované v čase," poukázal do výlohy.

„Ach tak," žena si upravila brýle posazené na nose, „ale vám asi nepůjde o obyčejnou knihu, že?"

„Abych pravdu řekl, ne nepůjde," přiznal.

Delší kapitola Cestovatelů v čase :)

Snad se líbí :)

Budu ráda za každý komentář - dejte mi vědět váš názor :) 

Pokračování brzy,

Aerstea

P. S. Obrázky nevlastním, jen půjčeny :)