Samuel nechal Marii stát na kamenné cestičce a sprintem vyběhl k bílému altánu, který byl i za tmy zřetelně vidět. Trochu litoval, že tam nechal komtesu jen tak stát. Bylo to velmi neslušné chování oproti tak krásné a vysoce postavené slečně, ale i Sam někdy zapomínal, v jakém století se právě nachází. Občas se mu z toho až zamotala hlava, jak často místa měnili.

„Stephane!" zakřičel znovu, tentokrát byl v jeho hlase znatelný vztek.

K uším mu dolehl chichot komtesky a on už dokázal rozlišit dvě postavy stojící v altánu. Podle širokých šatů poznal Nikoletu, nebyl si však úplně jistý, jestli muž, který s ní v altánku stál, byl zrovna jeho bratříček. Zvolnil do rychlého kroku a snažil se zaostřit na mužskou postavu. Po pár metrech mu bylo jasné, že to je jeho bratr. Stál u komtesy blíž, než bylo povoleno. Byl k ní skloněný a něco jí šeptal do ucha. Nikoletě to ale zřejmě nevadilo. Samuel se trochu ošil. Vnímal horkost, která se mu rozlila v oblasti páteře. Nebylo to dobré znamení – přesně takový měl pocit těsně před tím, než se mu na zádech objevila křídla.

„Stephane," zvolal mírněji, ale naléhavěji.

Mladší bratr se na něj otočil a zamračil se. Zřejmě neměl dvakrát radost, že tu Samuela vidí.

„Co tady děláš, Same?" zavrčel. „Copak nevidíš, že tu mám společnost?"

„No právě, že tu máš společnost," Samuel se na bratra významně podíval.

Stephan pochopil, ale nevypadalo, že by se hodlal komtese omluvit a vzdálit se do bezpečí. Samovi neuniklo, že si protáhl ruce a zavrtěl se. Byl připravený vyběhnout tři nízké schůdky a bratra od Nikolety odtáhnout, kdyby se rozhodl cestovat právě teď.

„Zmiz odsud," sykl Stephan, „akorát mi děláš ostudu."

„Něco špatně?" uslyšel za sebou Samuel.

Otočil se a spatřil Marii. V myšlenkách zaklel, ale jinak na sobě nedal nic zdát.

„Komtesko, myslel jsem, že už se k vám vrátil váš předchozí společník," namítl nervózně.

„Takže ani ty nejsi sám, hm?" pronesl jeho bratříček kousavě.

Samuel vycítil, že je na čase zmizet – tedy alespoň odejít a ponechat slečny pospolu o samotě. Vyběhl schůdky, čapl svého bratříčka za rukáv a cukl s ním, aby ho přiměl k chůzi. On se však zapřel do nohou a vytrhl se ze Samova sevření.

„Nikam nejdu," zamítl Stephan.

„Víš, že tě odsud dostanu tak jako tak," povzdychl si Sam.

„Anebo se odsud dostanu já sám, po svém," zašklebil se Stephan.

Narovnal se v ramenou a ustoupil o krok dál směrem k Nikoletě.

„Stephane ne," pokoušel se ho zastavit Sam.

„Řekni mi jeden důvod, proč bych neměl," naklonil Stephan hlavu k rameni.

„Víš, že je to nebezpečné," sykl jeho bratr, „jak pro tebe, tak pro tvoje okolí."

„O čem to mluvíte?" ozvala se Marie.

„Komtesko, byl bych rád, kdybyste nás nechala s bratrem samotné, stejně tak komtesa Nikoleta," pootočil se na ní Samuel.

„Ale proč?" nechápala.

„Můj bratr občas neví, co dělá," zamumlal.

„Ty to víš ale vždycky nejlíp, že?" uchechtl se Stephan.

„Mlč už!" okřikl ho Sam.

Úplně zapomněl, kdo za ním stojí. Krev v něm začínala vřít a přestával se ovládat. Napadlo ho, kde asi právě je Teodor, a jestli aspoň tuší co se děje a k čemu to vede. Doufal, že je najde. Doufal, že ho napadne, co se stalo, až je nebude moct najít a přijde za nimi. Tohle nesnášel, ale věděl, že tahle situace se asi jinak nevyřeší. Ještě zkusil bratra uklidnit.

„Tak fajn, vše probereme v klidu, jasné?" udělal k němu krok.

„Tohle už znám, stejně to nikam nevede," zavrtěl hlavou Stephan, „navíc už je stejně moc pozdě."

V momentě, kdy to dořekl, se mu obličej bolestně zkřivil a ze zad mu vystřelila křídla. Samuel lapl po dechu a na nic nečekal. Přiměl ta svá, aby se taky objevila a chňapl po bratrově ruce. Chytl ho za ní v pravou chvíli, aby s bratrem odcestovali na stejné místo.

Samuel ucítil pevnou půdu pod nohami a s prvními kroky bolestivě zasténal. Celé tělo se mu třáslo a on pomalu nebyl schopný se udržet na nohou. Tahle cesta byla v něčem jiná, ale on nedokázal rozeznat v čem. Mrkl na svého mladšího bratra, který se právě zřítil na zem do sedu a bolestně vzdechl. Samuel se trochu prohnul v zádech a jeho křídla se pohnula nahoru a dolů. Nedokázal si stále zvyknout na to, jak vypadala. Každý si při tom slově vybavil pár hebounkých z pírek složených křídel, ale ta jeho taková nebyla. Byla z materiálu, který se silně podobal kovu a vypadala spíše jako křídla nějakého stíhacího letounu, než jako andělská křídla – jen nebyla tak velká.

„K čertu s tím," sykl a poručil křídlům, aby zmizela, ale vypadalo to, že odmítala poslechnout.

„Kde to vůbec jsme?" uslyšel svého mladšího bratra.

„To bys měl vědět nejlíp, když jsi nás sem vzal," zavrčel Samuel.

„Nemám ponětí," odfoukl si Stephan.

„Počkáme tu na Teodora," Sam couvl a chtěl se zády opřít o zeď, když uslyšel zaskřípění, jak se kov odřel o zdivo.

„Jo, tak klidně čekej," houkl Stephan, „ale já tu nehodlám trčet jen tak."

Po těch slovech se vyhoupl na nohy a zamířil úzkou uličkou pryč z nehostinného skladiště popelnic, kde se nacházeli. Samuel na něj nevěřícně zíral, pak se ale odstrčil ode zdi a vyrazil za ním. Křídla se složila a zmizela mu pod kůži a on jen těžce potlačil bolestnou grimasu.

„Nepotřebuju doprovod," zamručel Stephan, když ho Samuel došel.

„A ty si jako myslíš, že tě tu nechám chodit samotného?" zabublal smíchy jeho starší bratr. „Tak to mě asi neznáš dost dobře, bratříčku."

Samuel se rozhlédl a zaklonil hlavu, aby dohlédl k vrcholům vysokých mrakodrapů. Začínal to město poznávat. Vypadalo to jako New York. Jednou už měl tu možnost se sem podívat. Tenkrát byl sám. Zmizel, když měl Teodor za úkol hlídat Stephana, který v tu dobu ještě neměl schopnosti cestovat. Když se znovu podíval před sebe, uviděl nádhernou monumentální budovu Empire State Building. Na tváři se mu objevil úsměv a vzal bratra přátelsky kolem ramen.

„Pojď," zamumlal směrem k němu, „trochu ti to tady ukážu."

Čtvrtá kapitolka mé povídky :)

Doufám, že se líbí, pokud ano, tak koment :) 

Děkuji za přečtení, komentáře a follow :3 dělá mi to obrovskou radost!! :) <3 

Další část brzy, 

Aerstea