,,Mamíí," vypískl malý chlapec a běžel k ní, div se nepřerazil. Černé delší kudrnaté vlasy mu vlály kolem hlavy a ledově modré oči na ni nezbedně pomrkávaly z pod dlouhých řas.

,,Copak, Thorine? " zeptala se ho hobitka s úsměvem a pohladila chlapce po vlasech. Bylo mu už skoro sedm let a rostl jako z vody. Čím byl starší, tím více se podobal svému trpasličímu otci. Za ty roky se Loreenina bolest mírně otupila, ale staré rány se nikdy zcela nezahojily. Ať dělala co dělala, po Thorinově smrti se její srdce rozbilo, a malý Thorin, jejich syn, jí ho postupně lepil dohromady svou bezmeznou dětskou láskou. Ale i tak, nic už nebylo jako dřív. Nedokázala se vrátit ke svému starému životu, i když se o to sebevíc snažila.

,,Kdy zase přijde strýček Legolas? Chtěl bych, aby mě zase učil střílet z luku a bojovat s mečem, jak to dělají hrdinové," šermoval kolem sebe svým dřevěným dětským mečem a napodoboval bojové pohyby. Musela se pousmát. Jednou bude stejně velký bojovník jako jeho táta.

Loreen nasadila zlověstný úsměv, vzala meč a protočila ho v ruce. ,,Tak se ukaž," postavila se do bojové pozice, ale malému Thorinovi se to očividně nelíbilo.

,,Ale mami," řekl, jako by jí chtěl domluvit. ,,Ty jsi holka a s holkama se nebojuje," říkal, jako by to bylo úplně jasné a zakroutil hlavou. To už ale Loreen udělala výpad vpřed a udeřila do dřevěného meče. Samozřejmě si dávala pozor, aby ho nezranila. Nakonec mu vyrazila meč z ruky a ten dopadl na zem. ,,Kde ses to naučila?" zeptal se jí překvapeně a s obdivem v hlase.

,,Učila jsem se od nejlepšího. Tvůj táta byl výborný bojovník," přešla k němu a objala ho kolem ramen. ,,Prošla jsem s ním tolika dobrodružstvími, že jsem se musela naučit meč používat. Pamatuj si ale, že není hrdinské život vzít, ale ušetřit jej," poplácala ho po zádech a chtěla se ze zahrádky vydat zpět do domu, když se za ní ozval hlas: ,,Stále stejně dobré srdce."

Zastavila se a prudce otočila. Nevěřila vlastním uším ani očím. Neukázali se tady celou tu dobu, jen si vyměňovali dopisy. A najednou stáli na jejím prahu, ověšeni zbraněmi a v huňatých pláštích s kapucemi tak, jak si je pamatovala z prvního večera, kdy je poznala. Thorin se chtěl postavit před maminku a bránit ji proti cizincům, ale ona se místo toho k nim rozběhla a skočila jednomu z nich kolem krku. Postupně objala všechny.

,,Dvaline, Baline, Bofure, tak ráda vás vidím," pozdravila je všechny. ,,Pojďte dál, stejně bude čas svačiny. Určitě máte po té dlouhé cestě hlad. Z Ereboru je to sem pěkný kus," rozešla se ke dveřím, otevřela a nechala hosty vejít do domu. Neuniklo jí, že se všichni podívali nejdříve na chlapce, a pak si vyměnili pohledy mezi sebou.

,,Pojď se taky najíst, Thorine. A polož už ten meč. Není se čeho bát, jsou to přátelé. Se mnou a tvým tátou ušli kus cesty. Jsou to v podstatě tví strejdové," usmála se na něj a dovedla ho dovnitř. Trpaslíci už nelenili a ze spíže vytahali jídlo a na lince objevili koláč. Jejich zbraně ležely pohozené u dveří a pláště visely na věšáku. Loreen z toho měla pocit deja vu. Chybělo už jen, aby dveře otevřel její manžel. To se sle už nikdy nestane.

,,Jak se jmenuješ chlapče?" zeptal se ho starý Balin, když dojedl, co si nabral na talíř a spokojeně se opřel do židle. Thorin, který se jídla skoro ani nedotkl a jen nedůvěřivě pozoroval hosty, se napřímil.

,,Thorin, Thorin Pavéza," představil se a díval se trpaslíkovi do očí s ledovým klidem. Balin, který byl jindy usměvavý a veselý, se nyní zdál dojatý.

,,Jako bys svému otci z oka vypadl. Byli jsme moc dobří přátelé, my všichni," ukázal na další dva trpaslíky u stolu, kteří tam s nimi seděli. Thorin, ač svého otce nepoznal, si přišel neskutečně hrdý na to, že je mu podobný, proto se na muže před sebou konečně pousmál a na židli se uvolnil. ,,Jmenuji se Balin. A tohle je můj bratr Dvalin a náš přítel Bofur," pokračoval trpaslík a představil je.

,,Umíte bojovat?" zeptal se se zájmem Thorin a otočil se na hromadu zbraní ležící u dveří. Loreen se při jeho poznámce pousmála stejně jako trpaslíci. ,,Strýčkové ti pak jistě rádi něco ukážou," pousmála se na něj. ,,Ale měl by ses jít nejdříve roztrénovat, abys jim ukázal, co už umíš."

,,Ano mami," vyskočil chlapec ze židle a už si to běžel na zahradu a poskytl jim tak soukromí, aby mohli vyřešit důležité věci. Hobitka tak nějak tušila, že jejich návštěva má jistě větší důvod než jen přátelské posezení. ,,Tak co potřebujete probrat?" zeptala se.

,,Kili si přeje, aby jsi se i se svým synem, právoplatným králem, vrátila do Ereboru, aby ho mohl postupně vše naučit. Přeci jen kralování není tak jednoduché a bude potřeba, aby se naučil pořádně zacházet s mečem i sekyrou," promluvil poprvé za celou dobu Dvalin a překřížil si ruce na hrudi.

Loreen zbledla a zakroutila záporně hlavou. ,,Ne, to nepůjde. Nemůžu se tam vrátit. Nezvládnu to," po tváři jí stekla slza, kterou rychle setřela. ,,Už několikrát jsem přemýšlela, že bych ho tam vzala. Vážně jsem chtěla. Ale nevím, jestli zvládnu chodit po stejných chodbách, jako chodil Thorin bez toho, aby se zase zhroutila. Je to sice 8 let, ale bolí to stále stejně."

,,Thorin by si to určitě přál. Chtěl by, aby bylo o jeho syna dobře postaráno. Aby měl dobré vzdělání a učil se bojovat. Sama vidíš, jak ho to láká," poukázal Bofur směrem na zahradu, kde si chlapec zkoušel bojové výpady.

Loreen svěsila ramena a na moment se ponořila do svých myšlenek, aby si utřídila, co má v tuto chvíli udělat. Představa, že by zase ulehla do jejich společného pokoje, že by usínala ve stejné posteli jako tehdy s ním, že by šla kolem jeho náhrobku... Děsilo ji. opravdu moc ji to děsilo. Ale její syn si zasloužil to místo poznat. Zasloužil si vidět síně svých předků. Zasloužil si nahlédnout do světa svého otce.

Napřímila se a zvedla hlavu. Ve tváři se jí jasně zračilo rozhodnutí, které právě učinila. Usmála se na své staré přátele a vybavila si tváře ostatních, kteří tady s ní nemohli být. Ať si sebevíc nalhávala, že je v Kraji spokojená, nebyla to pravda. Už dávno pochopila, že některé věci člověka změní natolik, že žádný návrat zpátky není možný. Některé rány nebylo možné zacelit, protože na to byly příliš hluboké a bolestivé. Sáhla na snubní prsten na svém prsteníčku, který za celou tu dobu nesundala, a už nebránila slzám, aby se dostaly na povrch a skutálely se jí po tvářích.

,,Myslím, že jsem připravena na další dobrodružství."

—-

Milí čtenáři,
tohle je úplný konec tohoto příběhu. Chci poděkovat všem, co se dočetli až do konce (i když trochu smutného).
Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu.

Během Ledna nebo Února plánuji vydání další knihy. Tentokrát bude ze světa elfů a v hlavní roli uvidíme krále Thranduila. Na svém profilu budu postupně zveřejňovat další informace.

Mějte hezký zbytek dne,
Marrta20