Skupina trpaslíků se zastavila a vydýchávala běh ze skřetího království. Jediný Gandalf poznal, že tady někdo chybí. ,,Kde je Loreen?" zeptal se a rozhlížel se okolo. ,,KDE JE NAŠE HOBITKA?"

,,Umřela," pronesl Thorin a vypadal velmi unaveně. Viděla dobře v jeho očích smutek? Nebo se jí to jen zdálo? ,,Když nás chytili, nějak se jí povedlo vymotat, ale jeden skřet ji napadl. Spadla do propasti. Nemohla to přežít," na konci se mu zlomil hlas a promnul si spánky. Všichni vypadali zničeně a některým ukáplo i pár slz.

Schovala se za strom, sundala si prsten a schovala ho do kapsy vesty, než vystoupila ze stínu. ,,A co když jsem neumřela?" přišla k nim blíž. Takovou reakci nečekala, všichni ji začali radostně vítat a objímat. Usmívali se a ona si uvědomila důležitou věc. Trpaslíci se stali jej ími přáteli. A nejen to. záleželo jí na nich. A očividně i jim záleželo na ní. Po dlouhé době si připadala, že někam patří a byla doopravdy šťastná.

I Thorin se s úlevou vepsanou ve tváři usmíval. ,,Jak jste tohle dokázala přežít?" zeptal se na něco, co vrtalo hlavou všem, ale nestihli to ještě vyslovit. I Gandalf ji pozoroval s otázkou v očích, ale jako by už tušil, co se stalo. Věděl snad o prstenu? Nebo podivném tvoru z jeskyní?

,,No," poškrábala se na zátylku a s úděsem zjistila, že jí vzadu na hlavě trochu teče krev. Oin se hned ujal toho jí to ošetřit, a tak seděla na zemi a on jí motal kolem hlavy obvaz, zatímco jim vyprávěla, jak si při dopadu udělala polštář z toho skřeta, kterého shodila a jak dlouhou dobu bloudila. Dokonce jim řekla i o divném tvorovi, kterého nedovedla zařadit k žádné rase. O kouzelném prstenu ale neřekla ani slovo. Bylo to tajemství, které si chtěla alespoň prozatím nechat pro sebe.

,,No, slečno Pytlíková, dokazujete nám, že hobiti jsou mnohem houževnatější, než jsme si kdy mysleli," poplácal ji Thorin po rameni a usmál se. V očích mu přitom zajiskřilo. Ale tato chvíle klidu nemohla trvat dlouho.

Najednou se ozvalo vlčí zavytí a všichni se podívali tím směrem. ,,Tak tomu říkám z bláta do louže," poznamenal Gandalf a vážně pohlédl na všechny přítomné. ,,Rychle pryč!" Zvolal a sám se rozběhl. Ostatní neváhali a následovali ho, i když Loreen se točila hlava po úrazu, který utrpěla. Teď ale šlo o život. Zase. A tak běžela co jí síly stačily.

Smůla se jim však lepila na paty, a tak brzy narazili na prudký sráz, který nebylo kudy sestoupit. Bylo to zlé, a to hodně. Už chtěla vytasit meč, když někoho napadlo, aby vylezli na stromy. Nehodlala odporovat, ale ze ztráty krve byla vyčerpaná, tak jí to šlo těžko.

Byla vděčná Thorinovi, který ji popadl kolem pasu a vyhoupl na nejnižší větev. S jeho pomocí se pak vyšplhala jak vysoko to jen šlo. Držela se křečovitě kmene stromu a modlila se, aby nespadla. ,,V pořádku?" zeptal se jí Thorin a rukou ji jemně pohladil po zádech.

,,Ano, ano, nic hrozného. Jen se mi motá hlava z toho, jak jsem v jeskyních spadla a praštila se. Ale to bude dobré, teď máme mnohem větší problém," koukala pod strom a trpaslíkovy oči se tam stočily také.

Tolik vrrrků nikdy pohromadě neviděla. Seděli na nich hrozivě vypadající skřeti, mnohem větší než ti z jeskyní. Byli po zuby ozbrojení, mohutní a svalnatí. Pravděpodobně jejich nejsilnější bojovníci. Proti těmto by neměla žádnou šanci.

Vrrrci začali skákat na stromy, na kterých se ukrývali a ty se začaly kymácet ze strany na stranu. Chytla se ještě pevněji a s hrůzou sledovala, jak vrrrci vyvrátili strom vedle nich a trpaslíci zmatečně přeskakovali na stromy další.

I jejich strom se začal nebezpečně vyvracet. V duchu si říkala, že ji teď vrrrci sežerou. Thorin ji pevně chytil za paži a donutil ji se na něj tak podívat. ,,Až řeknu teď, skočíte. Hlavně nezaváhejte a věřte mi, ano?"

Nezmohla se ani na slovo a jen na něj koukala. Nějak jí nedocházel význam jeho slov a to, že by měla skočit ze stromu a strom. Vždyť byla malinká, to nemohla zvládnout za žádnou cenu. ,,Věřte mi, zvládneme to," promluvil na ni Thorin znovu a netrpělivě se na ni koukal. Už se blížila chvíle, kdy se borovice, na které stáli, měla vyvrátit. Proto se mu ulevilo, když přikývla a nachystala se ke skoku.

Strom začal padat na jednu stranu a Thorin ji otočil ke stromu, na který měli skočit. ,,Tři, dva, jedna, skočte!" vykřikl a sám skočil. A Loreen s ním. Byla ráda, že ji celou dobu přidržoval, protože by jinak takovou vzdálenost nezvládla přeskočit. Divila se, jak to celé Thorin zvládl, protože nejen, že na stromě udržel sebe, ale i ji.

To už byli všichni trpaslíci na jednom stromě a vrrrci začali dorážet i na něj. Děkovala Gandalfovi za tak geniální nápad zapalovat šišky a házet je po nich. Tento efektivní plán vrrrky zahnal do bezpečné vzdálenosti. Kořeny borovice ale nezvládaly udržet tu váhu, a tak se strom začal naklánět nad propast. Dori a Nori viseli dolů a drželi se ze všech sil. Ostatní na tom byli podobně bídně. Plameny šlehaly všude kolem, tancovali v temné noci a okolní stíny vytvářely děsivé obrazy.

Thorinův pohled byl upřený na skřety a viděla v nich šok. Byl tam největší skřet, jakého kdy viděla. Jeho pokožka byla téměř bílá a plná tmavých jizev, duhovky očí tak bledé, že vypadl, jako by měl jen bělmo. A nejděsivější na něm bylo, že místo levé ruky měl obří meč. Seděl na vrrrkovi, jehož srst byla bílá jako pokožka skřeta, který na něm seděl. ,,To není možné, Azog má být mrtvý," slyšela někoho mumlat a dala si dvě s dvě dohromady. Vzpomněla si na Balinovo vyprávění a jak to byl právě Zhorin, kdo tomuto skřetovi usekl ruku. Měl být mrtvý. Nebyl.

Thorin nedbal volání svých druhů. Vyšplhal na kmen a rozběhl se vstříc nepříteli. Skřet na tohle čekal a nepěkně se ušklíbl. Jejich boj byl impozantní a Thorin si vedl velmi dobře, ale Azog byl větší. Jeden jediný špatný krok znamenal, že Thorin zakopnul a spadnul a v tu chvíli se na něj vrhnul vrrrk. Chytil ho do tlamy a začal s ní škubat ze strany na stranu. Srdce jí vynechalo jeden úder a v očích ji zaštípaly slzy, když ho pustil z tlamy a trpaslíkovo tělo zůstalo bezvládně ležet. Azogovi to však nestačilo, chtěl jeho hlavu, a proto přikázal svému poskokovi, aby mu ji obstaral.

Nepřemýšlela o tom, co dělá. Jen cítila, že to udělat musí. Následovala Thorinova příkladu a rozběhla se po kmeni stromu. Ostatní ji chtěli zastavit, ona je však nenechala a vyškubla se Balinovi, kterému se povedlo ji zachytit. Rozběhla se nejrychleji jak mohla a na poslední chvíli skřeta z Thorina shodila. Využila momentu překvapení a zabodla mu svůj modře zářící mečík do hrudi jak nejsilněji dovedla.

Vrhli se na ni další skřeti, ale to už se jí vydali na pomoc ostatní trpaslíci a spustil se nelítostný boj. Sekala kolem sebe, ale svým protivníkům způsobovala jen drobné ranky. Popohánělo ji odhodlání zachránit Thorina. Nevěděla, kde se v ní vzalo tolik odvahy.

Poprvé za několik hodin se na ně usmálo štěští. Přiletěli orli, ale ne jen tak ledajací. Tito orli byli mnohonásobně větší. Do svých velkých pařátů začali nabírat skřety i vrrrky a házeli je ze srázu. Trochu vyjekla, když jeden orel nabral ji a Thorina, ale nepustil je, nýbrž se rozletěl směrem k vycházejícímu slunci. Další orli nesli zbytek trpaslíků a na tom úplně ve předu seděl Gandalf a rozmlouval s ním. Zanesli je daleko a ušetřili jim veliký kus cesty.

Opatrně je položili na skalní vyhlídce a ona ihned přiklekla ke Thorinovi. Dýchal, a to bylo dobré znamení. Jejího příkladu následoval Gandalf s tím rozdílem, že mu položil ruku na čelo a začal mumlat nějaké zaklínadlo, kterému vůbec nerozuměla. Doufala, že to zabere a Thorin bude v pořádku. Nechtěla o něj přijít.